L 6,17-26

Josef Kaše

 

O šesté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z šesté kapitoly Lukášova evangelia, verše sedmnáctý až dvacátý šestý.

Nejprve si všimneme začlenění tohoto úryvku do kontextu Lukášova evangelia, pak projdeme úryvek po jednotlivých verších a nakonec se pokusíme zamyslet nad jeho poselstvím pro nás – lidi žijící v této době a této společnosti, se všemi starostmi i radostmi, které k našemu životu patří.

Hned v prvním verši našeho úryvku nacházíme údaj o tom, že Ježíš sestupuje se svými učedníky z hory do roviny. Tento místní údaj vedl k tomu, že exegeté nazývají následující Ježíšovo vystoupení „řečí v rovině“. Podobný text v Matoušově evangeliu se nazývá – opět podle místního údaje v evangeliu – „kázáním na hoře“.

Náš úryvek je úvodem k „řeči v rovině“ a její první částí, celá tato řeč zahrnuje v šesté kapitole Lukášova evangelia verše dvacátý až čtyřicátý devátý. Po blahoslavenstvích následují texty o lásce k nepřátelům, o posuzování druhých, o stromu a ovoci – řeč je zakončena podobenstvím o dvou stavitelích. Kázání následuje po prvních Ježíšových uzdraveních a po prvních sporech s farizeji a zákoníky. Ježíš strávil noc v modlitbě na hoře a pak si vyvolil své učedníky.

Podívejme se teď podrobněji na jednotlivé verše:

Sedmnáctý verš mluví o velikém zástupu jeho učedníků a velikém množství lidu z celého Judska, Jeruzaléma, z pobřeží tyrského i sidonského. V této scéně jako by se zrcadlila struktura Ježíšovy církve, jak ji vidí evangelista Lukáš: uprostřed Ježíš, Syn Boží, kolem něho dvanáct apoštolů, v dalším kruhu veliký zástup učedníků a široko kolem zástup lidí, kteří chtějí Ježíš slyšet a zakusit jeho uzdravující moc. Zástup, o kterém se zde mluví, pochází podle zeměpisného určení z židovského i pohanského území – Lukáš tím chce říci, že Ježíš přináší evangelium všem lidem – Židům i pohanům. Tento zástup je zároveň postaven do kontrastu se zástupem z předcházející kapitoly (Lk 5,17t), ve které je kolem Ježíše rovněž shromážděn zástup: farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Jednání tohoto zástupu po Ježíšově uzdravení ochrnulého člověka vede však po počátečním úžasu a chvále Boha ke sporům s Ježíšem.

Ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny. Osobní a bytostný rozměr následování Ježíše je vyjádřen snahou „dotknout se Ježíše“. Dotek bývá předpokladem a prostředkem uzdravení. Ježíšova mocuzdravovala všechny – stojí na konci těchto veršů. Opět se odkazuje na Ježíšovu všeobecnou nabídku spásy lidstvu.

Ježíšova řeč se obrací k učedníkům: Ježíš pohlédl na učeníky a řekl. Ostatní posluchači – apoštolé a zástupy lidí – nejsou přitom vyloučeni, adresáty zvěsti jsou naopak všichni, kteří chtějí slyšet, kteří mají zájem a chtějí se vydat na cestu učednictví.

Verše dvacátý až dvacátý třetí zahrnují čtyři blahoslavenství zachycená Lukášem. Matoušův „seznam“ blahoslavenství jich má devět (Mt 5,1-12). Tato čtyři blahoslavenství jsou však u obou evangelistů obsahově shodná. První tři blahoslavenství jsou uvedena za sebou ve stylu básně, poslední je odděleno a sepsáno v próze.

Stejnou úpravu mají pak i opačné póly blahoslavenství – „běda“. Tato „běda“ najdeme pouze zde, u Lukáše. Matouš je nemá. Je jimi vyjádřena směs zármutku a rozhořčení. Významově protikladnými slovy znovu připomínají a zdůrazňují, o čem se hovoří v blahoslavenstvích. Kontrast mezi slovy „blahoslavení“ a „běda“ je typický stylistický prostředek biblické literatury, který známe ze Starého zákona. Nacházíme jej například v prvním čtení příští neděle – v úryvku z knihy proroka Jeremiáše (17,5-8).

Jednotlivá blahoslavenství pak mluví o chudých, hladovějících, plačících a nenáviděných či diskriminovaných. Kdo je Ježíšovým učedníkem – a právě učedníky Ježíš oslovuje – je již nyní blahoslavený, i když zakouší jakoukoli výše jmenovanou nesnáz či omezení. Chudoba, o níž se zde mluví, je míněna v konkrétním a praktickém smyslu zkušenosti s bídou, bezmocností a nedostatkem, nikoli v přeneseném či „duchovním“ smyslu – jako u Matouše, kde čteme: blahoslavení chudí v duchu.

Můžeme říci, že na poslední blahoslavenství je kladen největší důraz – blahoslavenství jsou lidé, kterými opovrhují a které nenávidí pro Syna člověka. Ježíš vysvětluje, že tito lidé trpí stejně jako trpěli proroci a odpovídající běda ukazuje, že ti, o kterých všichni mluví dobře, jsou na tom vlastně stejně jako falešní proroci. Blahoslavení vyloučených a nenáviděných odráží již zřejmě situaci pronásledování mladé církve, je však zároveň Ježíšovou zkušeností, vždyť i on znal hrozbu vyloučení ze společenství.

Za zmínku stojí ještě jedna malá, avšak významná Lukášova zvláštnost. U Matouše Ježíš říká: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. U Lukáše však říká: Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží. Stejně tak u dalších „blahoslavenství“ i „běda“ používá Lukáš místo třetí osoby množného čísla osobu druhou. Ježíš přímo oslovuje své posluchače a dělí je tak na dvě skupiny. Rozhodující kritérium pro toto rozdělení nalézáme ve čtvrtém blahoslavenství: jde o to, zda člověk je či není Ježíšovým učedníkem. Vše, co se ve čtvrtém blahoslavenství říká – budou nenávidět, vyloučí, potupí, vymaží vaše jméno – se děje pro Syna člověka. Tedy kvůli tomu, že člověk je či není jeho učedníkem.

Co si tedy můžeme vzít z tohoto úryvku?

Patříme do relativně bohaté části světa, vstoupili jsme do Evropské unie, kolem nás se prudce rozvíjí technika, takřka každý z nás má mobilní telefon, jsme schopni mít o všem přehled, být neustále v kontaktu se svými blízkými, s kolegy, zákazníky, připojujeme se na internet a můžeme si zjistit spoustu informací.

Zkrátka jsme čím dál víc schopní – díky obrovskému rozvoji a přístupnosti techniky – postarat se sami o sebe, obstarat si odpovídající informace, zajistit se a být nezávislými na druhých, na jejich pomoci. A to, čeho sami schopni nejsme, zajistíme si prostřednictvím peněz, které máme.

Občas nás může vyvést z našich představ o vlastní zajištěností přírodní pohroma, ale ta se vždy týká jen některých – člověk katastrofou nepostižený na tyto zkušenosti rychle zapomíná.

Naše vlastní zajištěnost a spoléhání na sebe může vést k tomu, že se stáváme nezávislými také na Bohu, že jej nakonec nepotřebujeme. Jako by si s námi nemusel přidělávat starosti, vždyť nic nepotřebujeme. Jsme spokojení, bohatí, nasycení, chválení, oblíbení… To vše není samozřejmě samo o sobě špatné, ale v těchto situacích je každý z nás mnohem náchylnější k postoji, ve kterém Boha nepotřebuje. Můžeme říci, že jde o velké pokušení naší západní, bohaté společnosti. Lukáš ukazuje v probíraném úryvku evangelia, že zatímco chudí a plačící vnímají jak svou pozemskou nouzi, tak svou naději na konci světa, bohatí a sytí jsou v pokušení žít jen ve svém bohatství a ve své sytosti nic neočekávají. Samozřejmě, samotná chudoba a nouze není žádnou nadějí, tou je Bůh, ale v nouzi se s ním více počítá.

A tak tento text můžeme pochopit i tak, že mluví proti zajištěnosti ve dvojím smyslu. O spoléhání se na sebe a na Hospodina. O vlastním zajišťování se a hledání své cesty, o zajištění Pánem – v modlitbě, v živém vztahu k němu.

Je dobré si uvědomit, že závislost na Bohu, spoléhání na něho, není cestou jen pro doby zlé a nepříznivé, ale že je to základní křesťanský program pro každou dobu!

Dnešní zamyšlení můžeme zakončit následujícími otázkami: Jak je to s mým životem? Očekávám něco od Boha? – Pokusme se dohlédnout dál – za okamžitou a automatickou odpověď: Ano, samozřejmě, vždyť jsem přece křesťan. – Opravdu od něho něco očekávám? I ve svém obyčejném, každodenním životě? V modlitbě mohu tato svá očekávání vyslovit a předložit svému Pánu.

Na závěr dnešního pořadu si připomeňme ostatní biblické úryvky pro následující neděli. Jako první čtení je vybráno několik veršů z knihy proroka Jeremiáše. Celá čtrnáctá až sedmnáctá kapitola se věnuje tématu požehnání a prokletí. Budeme číst: „Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina…“ (Jr 17,5-8).

Mezi prvním a druhým čtením budeme zpívat několik veršů z prvního žalmu, který začíná slovy: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, (…) nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon…“ (Ž 1,1-2). V dnešním pořadu jsme si podrobně probrali Lukášovu verzi blahoslavenství. Ježíš říká čtyřikrát „blaze vám; tato slova se obracejí k chudým, hladovým, plačícím a nenáviděným“ (Lk 6,20-26). Čtyřikrát se z jeho úst ozývá také běda. Vidíme tedy, že první čtení, žalm i evangelium se zabývají podobnou tematikou. Pojmu „požehnání v Bibli“ se bude věnovat náš páteční pořad.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31