Maria

Jarmila Dostálková

 

Jméno Ježíšovy matky Marie zní v novozákonní řečtině Maria. Je odvozeno od hebrejského jména Mirjam. Tak se jmenovala Mojžíšova sestra. V Egyptě znamená Mirjam – milovaná Bohem. V aramejštině má více významů – paní, kapka moře, princezna, dáma.

Maria pocházela z rodu Davidova. Její rodiče se údajně jmenovali Jáchym a Anna. Dlouho měli být bezdětní. Marii se dostalo pečlivého vychování. Když dospěla, zasnoubili ji rodiče s Josefem, tesařem z Nazaretu. Josef byl zoufalý z předpokládané nevěry své těhotné snoubenky a chtěl se s ní rozejít.

Izraelské manželství začínalo už zásnubami, ale teprve zpravidla po uplynutí jednoho roku se slavila svatba a nevěsta byla převedena do ženichova domu. Po dobu zasnoubení žili snoubenci odděleně. Pohlavní styk mezi nimi byl přísně zakázán a porušení bylo trestáno jako cizoložství. Proto se chce Josef s Marií rozejít, nikoli však u soudu. Nechce ji udat jako cizoložnici, chce jednat nenápadně. Chce jí dát rozlukový list. Nedovedl si vysvětlit, co se stalo, chtěl vše zakrýt mlčením, nechce si vzít cizoložnici. Nedrží se litery Zákona, svou snoubenku znal, byl přesvědčen o její nevinnosti. Proto mělo vše proběhnout v tichosti, pouze za přítomnosti dvou svědků. Z toho všeho je zřejmé, že Maria své tajemství o početí Josefovi nesdělila. Toto Mariino tajemství je tak neslýchané, že má větší váhu z úst Božího posla než z jejích. Proto zasahuje sám Bůh: “Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, on totiž spasí svůj lid od hříchu” (Mt 1,20-21).

V Lukášově evangeliu máme zprávu, kterou přináší anděl Gabriel Panně Marii: “Buď zdráva, milosti plná! Pán s tebou!” (Lk 1,28). Anděl oslovuje Marii jako milosti plnou, jako zahrnutou Božími dary. Tím naznačuje Mariinu jedinečnou svatost, jaké žádný člověk nedosáhl. Bůh ji uchránil od každého hříchu. Na toto místo Písma poukazuje papež Pius IX., když v roce 1854 vyhlašuje jako článek víry “neposkvrněné početí Panny Marie.”

Anděl utěšuje polekanou Marii slovy: “Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazvána Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce” (Lk 1,29-33).

Maria ví, že Josef nebude otcem, jiného muže však nezná, a chce zůstat věrná svému snoubenci. Jak má rozumět tomuto zaslíbení? Anděl jí odpovídá: “Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží” (Lk 1,35). Mariino dítě není jako Jan Křtitel. Není jen naplněno Duchem svatým od mateřského lůna, ale má být Duchem svatým stvořeno. Maria hned věří, nežádá jako Zachariáš znamení. Proto vyjadřuje její odpověď – “jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova” (Lk 1,38) – dokonalou poslušnost vůči Bohu. Boží slovo se tak může hned naplnit a ona v sobě pocítí zaslíbené početí Božího Syna.

Když anděl mluvil o Boží všemohoucnosti, uvedl příklad její příbuzné Alžběty. Ta byla považována za neplodnou, a přece ve svém stáří počala syna. U Alžběty se Maria definitivně přesvědčí o tom, že pro Boha Stvořitele není nemožná žádná věc. Navštěvuje Alžbětu v judských horách. Obě ženy, prorokova matka Alžběta a Mesiášova matka Maria, velebí Boha. Alžběta za Mariinu silnou víru a Maria za Boží jednání s ní. Alžběta zvolala mocným hlasem: “Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého” (Lk 1,42). “Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána” (Lk 1,45).

Alžběta oslovuje Marii pro její dokonalou víru jako vzor věřícího člověka. Evangelista staví Marii do protikladu vůči váhajícímu a nevěřícímu muži Zachariášovi.

Maria oslovuje Boha svým chvalozpěvem. Tento Mariin chvalozpěv připomíná dvě podobné písně ve Starém zákoně. Jedná se o chvalozpěv Mojžíšovy sestry Mirjam za vysvobození lidu z Egypta (Ex 15,21) a chvalozpěv neplodné Samuelovy matky Anny za narození syna Samuela (srov. 1 Sam 2).

Maria děkuje ve svém chvalozpěvu Bohu za to, že se k ní snížil. Velebí Boží plán spásy, který působí proti všem lidským předpokladům a radostně vítá, že se už začínají uskutečňovat

mesiánské přísliby. Maria zůstala u Alžběty až do doby krátce před Janovým narozením. Janovo narození však už zřejmě s Alžbětou neprožila. Vrací se zpět do svého domu, nikoli k Josefovi: “Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů” (Lk 1,56).

Ježíšovým narozením teprve začíná Mariina úloha, jako úloha každé lidské matky. Čeká na ni úkol Ježíše vychovat. S Josefem jej nese do chrámu, a tam jej obětuje Pánu. Sama ještě lidsky nechápe, co v jejím životě bude jednou znamenat Simeonovo proroctví: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. I tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí” (Lk 2,34-35). Simeon naznačuje, že její dítě, Ježíš, bude příčinou rozdělení Izraele. Naznačuje Ježíšovo utrpení i popravu, charakter následování Ježíše i odmítnutí Ježíše Izraelem. Rány namířené na Mesiáše budou zasahovat i jeho matku Marii. Bude s ním trpět od začátku až po strašné chvíle pod křížem.

Maria zůstává Ježíšovou matkou, i když její syn dospěje. Dospívající Ježíš respektuje autoritu své matky stejně jako autoritu Josefovu. Jejich starostlivost se projevuje i při cestě na velikonoční svátky do Jeruzaléma. Při zpáteční cestě není Ježíš k nalezení.

Po denním putování se rodiče vracejí zpět do Jeruzaléma a po třech dnech jej naleznou, jak sedí mezi zákoníky v chrámě. Dvanáctiletý chlapec odpovídá odborníkům ve výkladu Písma. Rodičů se velmi dotklo, že nalezli svého syna v této neobyčejné situaci. Nic netuší o mesiánském charakteru svého dítěte. Tak lze pochopit výčitku matky, která reaguje na neposlušnost svého syna: “Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali” (Lk 2,48). Ježíš se pak vrátil s rodiči do Nazaretu a poslouchal je. Ježíš nebyl neposlušný, ale chtěl poukázat na napětí, které může vzniknout mezi službou Bohu a povinnostmi vůči lidem.

V evangeliích nacházíme málo dalších odkazů na Marii. Evangelista Jan podává svědectví o svatbě v Káně. Maria byla na svatbě s Ježíšem. Měla jako žena přehled o dění, a proto jí nemohla ujít skutečnost, že dochází víno. S důvěrnou se obrací o pomoc na svého syna: “Už nemají víno” (J 2,3). Jenže Ježíš se nenechá vázat žádným lidským vztahem, ani k matce. Jen Otec určuje vhodnou dobu svou vůlí. Proto příkrá odpověď: “Co mi chceš, ženo?” (J 2,4). Ještě nenastal čas. Z tónu a výrazu tváře Maria nejspíš poznala, že ten čas nadchází. Proto šla ke služebníkům a upozornila je, aby udělali všechno, co si bude přát její Syn. Bylo v Božím plánu, že Ježíš udělá první zázrak na přímluvu své matky. Tak se to stalo tehdy na svatbě, a tak se to děje dosud. Dostane-li se nám nějaké milosti, Bůh chtěl, aby to bylo skrze Marii.

Proč Ježíš oslovuje svou matku jako ženu? Neznamená to žádné hanlivé označení. Ježíš pouze staví duchovní věrnost nad rodinné svazky. Nejde o oslovení ponižující, ale čestné a uctivé. Odpovídá našemu českému “paní”. U Homéra a Sofokla se jako žena označuje královna.

Po svatbě v Káně ustupuje Maria do pozadí, jako by se skryla za věřící v synovo poslání. To je dokončeno a dovršeno u paty kříže. Tam dochází k naplnění Simeonova proroctví. Tam je dovršen i smysl jejího mateřství. Tam se s Marií setkáváme naposledy. Zde Ježíš pověřuje svého milovaného učedníka, aby o ni pečoval a naopak: “Ženo, to je tvůj syn. A učedníkovi řekl: “To je tvá matka” (J 19,26-27). V tu hodinu ji učedník přijal k sobě. Ježíš se ve chvíli smrti stará o budoucnost své matky. Není to pouhé zabezpečení matky. Maria reprezentuje všechny, kteří spásu hledají a přijímají. V Marii jsou tak všichni hledající duchovně přijati mezi Ježíšovy učedníky.

Evangelista Lukáš píše o Marii poslední zmínku. Maria spolu se vrací s apoštoly z Olivové hory do Jeruzaléma, kde čekali na příchod Ježíšova Ducha: “Ti všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými” (Lk 1,14).

Maria je vzorem víry, která vede ke spáse prostřednictvím Boží milosti a vykupitelské smrti Ježíše Krista. V církvi má výsadní postavení, vstupuje plně do tajemství církve vírou ve Slovo Boží. Zde je skryto její panenství, které se jejím mateřstvím posvětilo. Maria, matka Ježíše Krista, je skutečná bytost, nikoli pouhý předobraz nebo symbol. Spojení mezi Marií a církví je tak silné, že obě jsou viditelné na pozadí obrazu ženy, zachráněné Bohem před útoky hada. Ona je protiváhou první, hadem svedené a padlé Evy. Proto v ní církev vidí novou Evu, podobně jako vidí v Ježíšovi nového Adama.

Mariin osobní osud a osudy církve ukazují zřetelné, co prožívá církev ve skrytu. Tajemné panenství a spojení s Bohem – ženichem – a působení Ducha svatého, vztah ke Kristu a potom k jeho údům těla, je pouze dílem milosti, která činí Marii bytostí svatou, bez poskvrny. Ježíš si sám připravil církev jako nevěstu k sňatku, zbavil ji všeho, co by kazilo její duchovní krásu.

Maria byla po skončení svého pozemského díla synem Ježíšem dokonale oslavena, byla vzata do nebe s tělem i duší. Tohoto dovršení se dostalo jen Marii. Na Marii jasně vidíme existující spásu. Ta, která ve svém těle přijala vírou spásu pro sebe i pro nás všechny, ji dostala úplně “již nyní.”

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1