Mdr 11,22-12,2

Petr Chalupa

 

O 31. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy Moudrosti. Tato – časově snad poslední – kniha Starého zákona vznikala v době, kdy se Židé žijící v Egyptě museli vypořádat s vlivem řeckého světa. Na začátku 1. století před Kristem zdůrazňuje zbožný Žid význam moudrosti pro osud člověka (kapitoly 1 – 5), vysvětluje její původ a podstatu (kapitoly 6 -9) a sleduje její působení v průběhu dějin vyvoleného národa (kapitoly 10 – 19). Jeho adresáty byli v první řadě věřící Židé, které utlačovalo pohanské okolí a kteří se ocitli v nebezpečí odpadnutí od víry působením silného řeckého vlivu. Tento spis jim měl být útěchou a měl posílit jejich vytrvalost – snad také měl přivést k obrácení ty, kteří už odpadli. Nejde tedy o misijní spis, i když chce dokázat nadřazenost židovského náboženství vzhledem k řecké filozofii. Kniha Moudrosti je spíš obranou, jež hodlá přivést zpět k náboženství předků ty, kteří podlehli ničivému vlivu pohanského světa.

Kniha chce ovlivnit své čtenáře tak, aby zatoužili po Božím daru moudrosti. Kdo svůj život uspořádá podle Boží moudrosti, uchrání se chyb a nebude patřit k odpadlíkům, kteří budou potrestáni (srov. Moudr 1,9). Moudrost je chápána jako Boží vlastnost, která vše řídila už při stvoření světa a která vede lidské dějiny.

Úryvek, vybraný pro liturgii mše svaté, patří ke třetí části knihy (11,5-19,17), v níž jde o působení moudrosti v dějinách. Jádrem je událost vyjití z Egypta jako Boží vysvobození, vypravěč se zaměřuje zejména na egyptské rány. V této souvislosti se popisuje způsob, jakým Bůh trestá. Zde už se nehovoří o Boží moudrosti, ale o samotném Bohu – moudrost je – jak už jsme slyšeli – jeho vlastností. Trestem byli stiženi Egypťané, které by Bůh dokázal zničit, které však ve své lásce ušetřil. Náš úryvek uvádí důvody uchránění Egypťanů, ke slovu přichází jak Boží všemohoucnost, tak i jeho milosrdenství.

Boží moc je projevuje tím, že Stvořitel volá vše k bytí – tvorstvo je před ním malé a nepatrné. Boží slitování se uplatňuje v jednání s hříšníky.

Kdybychom nedbali na textovou souvislost, mohli bychom úryvek chápat jako modlitbu, která oslavuje Boží moc a slitování.

V neděli začneme číst z 11. kapitoly, a sice 22. verš:

Celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.

Tento verš vidí svět jako Boží stvoření tváří v tvář Stvořiteli. Jak malý a bezvýznamný je celý vesmír před tím, kdo jej povolal k bytí. Dokonce i “národy jsou jako krůpěj na okovu, za prášek na vahách se mohou považovat” (Iz 40,15). Bůh povolal ve své moci nicotný svět k bytí; vzhledem k jeho velikosti není ničím víc než prachem na vahách, kapkou rosy, která ráno padá na zem a brzy se vypaří. Přesto však nezůstává veliký Bůh vzdálený od svého tvorstva. Naopak, sklání se k němu s nekonečným slitováním.

Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.

Předcházející věty vystihují jedinečným způsobem napětí mezi Boží všemohoucností a Božím milosrdenstvím. Několik veršů za naším úryvkem se objevuje stejná myšlenka: “Tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému” (Moudr 12,16). Právě proto, že Bůh je všemohoucí, může být milosrdný a trpělivý vůči lidským pochybením. Důvodem Božího slitování není bezmoc, ale jeho všemohoucnost, která nezná meze. Jestliže má Bůh slitování se vším – i s pohanskými Egypťany – , tím spíš se slituje nad těmi příslušníky vyvoleného národa, kteří se odvrátili od pravého náboženství. Pokání je Božím výchovným cílem – v podobě návratu k jedinému Bohu Izraele. Tento verš můžeme tedy chápat jako výzvu k pokání těm, kteří už podlehli řeckému světu. Jedná-li Bůh tímto způsobem se zbloudilými, pak je také člověk vyzván, aby jednal milosrdně se všemi, a to nejen se svými příbuznými nebo druhy ve víře.

Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.

Co je pohnutkou Božího slitování? Boží láska je hnací silou náklonnosti, která začíná se stvořením. Protože Bůh povolal vše k bytí z lásky, provází vše trpělivostí a slitováním. Už v první kapitole knihy Moudrosti čteme: “Vždyť Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo” (Moudr 1,13n). A vše, co udělal, “bylo velmi dobré” (Gn 1,31). Proto vše provází svou božskou dobrotou. Už samotná existence všeho Bohem stvořeného je pro věřícího člověka svědectvím o jeho převeliké lásce. Také žalmista vystihuje mnoha způsoby Boží dobrotu a milosrdenství vůči stvoření. Například v 145. žalmu čteme: “Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory” (Ž 145,9).

Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí?

Tato slova zvýrazňují neustálou Boží péči o stvoření. Bůh nejen vše stvořil, ale také vše v bytí uchovává. Tak odpovídá Boží láska nejen za vznik všeho stvořeného, ale vše provází a uchovává. Kdyby se Bůh vzdálil od svého stvoření, propadlo by do nicoty. Neboť on vše chtěl, jím je vše neseno a obklopeno. Není stvořitelem, který by se po dokončení díla stáhl do ústraní. Právě naopak, zůstává ve vztahu trvalé náklonnosti ke svému stvoření.

Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život,

Setkáváme se s odůvodněním Boží slitovnosti. Protože Bůh vše stvořil a vším může disponovat, projevuje se jako přítel života a chrání vše svou trpělivou láskou.

neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.

Mohli bychom také přeložit “tvůj nepomíjející dech je ve všem.” Pak bychom snadno navázali na biblické pojetí stvoření. První kniha Mojžíšova popisuje, jak Bůh vdechl do člověka, pocházejícího ze země, svůj oživující dech, a tak ho učinil živou bytostí (Gn 2,7). Životodárná Boží moc dává člověku podíl na Božím životě, takřka ho vtahuje do proudu Božího žití. Tak se stává zvláštním Božím vlastnictvím vše stvořené, tedy vše, co je prostoupeno jeho životní silou. 104. žalm zdůrazňuje, jak je všechno závislé na Božím dechu: “… hynou, když vezmeš jim dech, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svůj dech, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země” (Ž 104,29n).

Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím zhřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.

Tento verš se znovu zabývá tematikou, kterou už z našeho úryvku známe. Klade důraz na Boží trpělivost s hříšníkem. Bůh mu nic nevnucuje, ale dává mu možnost obrácení – ve svobodě, kterou uznává. Na tomto místě je jasné, že cílem odvrácení od zlých činů je návrat k jedinému Pánu, k pravému náboženství předků – navzdory pohanskému prostředí. Dokonce i ti, kteří od pravé víry odpadli, se mohou obrátit celým srdcem k Bohu a vyznat víru v něho.

Úryvek z Knihy Moudrosti vykresluje obraz o Bohu, který je trpělivý a milosrdný. Není to Bůh, který by se mstil, stanovoval pouze normy a pod hrozbou trestu bděl nad jejich dodržováním. Tento obraz se kryje se zkušeností izraelského národa, která je vyjádřena v Druhé knize Mojžíšově slovy: “Hospodin – Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechá bez trestu” (Ex 34,6n). Potrestání však směřuje k obrácení, které je odvrácením od zlých skutků a návratem k pravému a živému Bohu. Bůh je k hříšníkovi milosrdný, má s ním trpělivost, neboť je jeho tvorem, s nímž chce zůstat spojen láskou. Bůh nejedná takto s hříšníkem ze slabosti, ale právě proto, že má naše vším plnou moc. Sirachovec vyjadřuje totéž jinými slovy: “… jaká je jeho vznešenost, takové je milosrdenství jeho” (Sir 2,18). Správně chápaná moc se neprojevuje silou, ale osvědčuje se trpělivou shovívavostí. Když tedy Bůh trestá hříšníka, chce ho přivést na správnou cestu; chce, aby ho přijal jako Pána. Bůh je pozorný vychovatel. Vede hříšníka k odvrácení od hříchu, jestliže se jím nechá oslovit a ve své svobodě odpoví. Bůh není náladový a svévolný vladař. Svou lásku k lidem a spravedlnost dokazuje trpělivostí a dobrotou. Lidské bloudění je přitom důvodem Božího nápravného zásahu. Ten vede hříšníka k polepšení. Od hříšníka se požaduje pokání, neboť “v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují” (Lk 15,7).

Druhý vatikánský sněm propojil liturgii, zejména pak slavení Eucharistie, s velikonočním tajemstvím. Při každé liturgické slavnosti se zpřítomňuje tajemství našeho vykoupení, které se uskutečnilo utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista.

Od dob svatého Augustina ztotožňují někteří lidé vykoupení s odpuštěním hříchů. Toto zúžené pojetí můžeme snad dnes vysvětlit následujícím způsobem: Bohoslužba má mimo jiné napomoci člověku, aby se stal tím, kým má být. Přitom nelze zapomenout na lidskou schopnost páchat zlo. Stávat se sám sebou znamená postupné uznání vlastních mezí. Bohoslužba chce člověka ujistit, že jej přitom doprovází milující Bůh. Takto se v člověku posilují dobré síly. Bohoslužba může mít léčivý účinek. Vidíme, že velikonoční tajemství znamená mnohem více než pouhé odpuštění hříchů.

Čtení z knihy Moudrosti vidí Boha jako “přítele života.” Svět stvořil z lásky. Na celém stvoření spočívá jeho požehnání. Bůh přijímá člověka i s jeho hříšností. Ježíšovo jednání s hříšníky v nedělním úryvku evangelia (Lk 19,1-10) ukazuje, že se v něm projevuje Boží láska k lidem.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6