Modloslužba

Jarmila Dostálková

 

V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme zabývat tématem „modloslužba“. Kdybychom se zeptali, o čem je vlastně Bible, mohli bychom odpovědět: Bible popisuje cestu člověka k Bohu. Cestu, na které člověk opouští modly – své mylné představy, nedokonalé obrazy, přeceňovaný majetek… a vydává se hledat a nalézat Boha. Modloslužba není jen postavení obrazu boha a úcta k tomuto obrazu; modloslužbou se stává vše, co člověka odvádí od Boha. V dějinách izraelského národa se neustále střídají období víry v Boha a odpadu od něho. Začněme však od Abraháma, který se nazývá otcem věřících. Byl vyzván, aby opustil svého otce, svou rodinu, zemi, tradici i své náboženství a vydal se do země, kterou mu Hospodin ukáže. Bůh s ním uzavírá smlouvu, a tak se stává Bohem Abrahámovým. Hospodin zůstává této smlouvě věrný. To ovšem nemůžeme říci o Abrahámových potomcích. Už jeho vnuk Jakub má problémy s modloslužbou u svých blízkých, dokonce i u své ženy Ráchel, o které čteme: „Ráchel ukradla otcovy domácí bůžky…“ (Gn 31,19). Před vstupem do Betelu dává Jakub všem příkaz: „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou!…Odevzdali tedy Jakubovi všechny cizí bůžky, které u sebe měli…a Jakub je zakopal pod posvátným stromem u Šekemu“ (Gn 35,2.4). Modloslužba si neustále hledá cestičky, jak se dostat k člověku. V prostředí, kdy všechny okolní národy měly své bůžky a modly, bylo velmi těžké lišit se od nich.
Modloslužba se ovšem může vetřít i do úcty k Hospodinu. Už v desateru přikázání je jasný zákaz vytváření božích obrazů. Ve Druhé knize Mojžíšově čteme: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20,3-5). Jediným skutečným obrazem Boha je samotný člověk, protože už z prvních veršů Bible víme, že člověk byl stvořen jako Boží obraz. Lidé se však stále znovu vracejí ke zpodobování Boha nejrůznějšími způsoby. Tím nejznámějším je pravděpodobně zlatý býček, kterého vytvořil Árón podle přání lidu na poušti. Býk je symbolem božské síly, s kterou Hospodin vyvedl svůj lid z Egypta. Uctívání tohoto zpodobení Boha vyvolalo velký hněv – Boží i Mojžíšův. Toho dne zemřelo údajně mnoho lidí pro svou nevěru. Po této  zkušenosti se lidé opět obrátili k Hospodinu a snažili se plnit jeho vůli. Zákaz zobrazovat Boha byl pro tehdejší svět neobvyklý. Je zajímavé, že archeologové nenašli zpodobení izraelského Boha, zatímco u jiných náboženství se jich našly spousty. ¬Jozue dává lidu vybrat, komu si přeje sloužit, a lid volí Hospodina. Jozue napomíná svůj lid: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (srov. Joz 24,15).
Generace Jozuových současníků však vymírá a nová generace opět zapomíná na Boha a klaní se nejrůznějším bůžkům. V knize Soudců čteme: „Izraelité…sloužili bálům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim…Opustili Hospodina a sloužili Bálovi a Aštoretě“ (Sd 2,11-13). Když však na ně dolehla tíseň, vraceli se k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobozoval.
Knihy Soudců i knihy Samuelovy a Královské vyprávějí o odchýlení národa od úcty vůči Bohu. Kniha Soudců podává obraz doby před vznikem království: „V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné“ (srov. Sd 17,6). Šlo o duchovní ochuzení, sociální neklid, úpadek morálky. Gedeon si zjednal nehynoucí slávu tím, že nahradil oltář, který jeho otec postavil Bálovi, oltářem Hospodinovým: „V té noci mu Hospodin poručil: Zboříš Baalův oltář, který patří tvému otci a skácíš posvátný kůl, který je u něho. Pak zbuduješ podle řádu na vrcholu tohoto kopce oltář Hospodinu, svému Bohu, vezmeš toho druhého býka a budeš jej obětovat, jako zápalnou oběť na dříví z posvátného kůlu, který jsi skácel“ (srov. Sd 6,25-26).
Hlavní formou modlářství, do něhož Izrael upadal, bylo používání tesaných a odlévaných model, sloupů a domácích bůžků. Ašéra byla kanánská bohyně matka, Bálova družka. Bývala zobrazována v podobě dřevěného kůlu. Posvátné sloupy i ašéry byly v Izraeli zakázané: Zákon v Páté knize Mojžíšově přikazuje: „Jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte“ (srov. Dt 12,3).
Proroci přicházejí jako připomínka věrnosti Hospodinu. Neustále nabádají k obrácení vůči jedinému Bohu a k důvěře v něho. Jedním z nejvýznamnějších bojovníků proti bůžkům je Eliáš. Zůstává ve své době věrný Hospodinu jako jediný z proroků, je pronásledován královnou Jezábel, která mu usiluje o život. Pouští se však do zápasu s bálovými proroky na hoře Karmel. Eliáš riskuje vlastní život, když se posmívá bohům, kteří nedovedou strávit celopal. V První knize Královské se vypráví o Eliášově vítězství nad Bálovými kněžími. Eliáš žádá odpověď od Hospodina: „Odpověz mi, Hospodine, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě“ (srov. 1 Král 18,37).
Proti modlářství vystupoval prorok Izaiáš, který říká, že modla je „nicotnost“, kterou vytváří člověk: „Jeho země je plná bůžků, klanějí se dílu svých rukou, tomu, co vyrobili svými prsty“ (srov. Iz 2,8). Modla je bezmocná a její nemohoucnost je terčem posměchu: „Bél klesl, Nébo se zhroutil, jejich modlářské stvůry byly naloženy na zvěř a na dobytek, ten základ, který jste nosili, to břímě k zemdlení“ (srov. Iz 46,1).
Existují však duchovní síly zla. Přestože jsou podřízeny Hospodinu, může modlářství přinést člověka do kontaktu s nimi. I když je modla pouhé „nic“, Izaiáš dobře ví, že ten, kdo se jí dotkne, nemůže zůstat nezasažen. Kontakt s falešným bohem nakazí člověka slepotou srdce i mysli: „Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá“ (srov. Iz 44,18).
Existuje jen jeden pravý Bůh a hranice mezi Hospodinem a modlami musí být v životě zřetelná. Modla nemůže předurčit, co se stane nebo naplnit předurčené. Hospodin ano: „Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustanovil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat?“ (srov. Iz 44,7). Modla je bezmocný předmět, vlečený historií. Je moudrá po bitvě, v ní je však bezmocná. Hospodin je Pánem a jemu jsou podřízeny veškeré dějiny: „Toto praví Hospodin, váš Vykupitel, Svatý Izraele: „Kvůli vám pošlu do Babylóna a srazím všechny ty útočné hady Kaldejce, plesající na lodích“ (srov. Iz 43,14).
Kniha Moudrosti poukazuje na následky modloslužby: „Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nepoznali Tvůrce“ (srov. Mdr 13,1). Lidé sice poznali Tvůrce, ale setrvali ve své zatvrzelosti – tu Pán neomluví. Opustit toho, který je „život“, znamená vydat se smrti.
Nový zákon rozšiřuje a umocňuje starozákonní nauku o modloslužbě. Svatý Pavel pokračuje v kritice modloslužby. Uvádí ji do úzké souvislosti s úctou ke zlým duchům. Oběti modlám jsou obětmi zlým duchům: „Když pohané přinášejí nějakou oběť, obětují to zlým duchům a ne Bohu. A já nechci, abyste se přátelili se zlými duchy“ (srov. 1 Kor 10,20). Pavel se ve svém výčtu špatností zabývá lidskou hříšností, bránící člověku v poznání Stvořitele skrze stvoření. Apoštol Pavel upozorňuje: „Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě“ (srov. Ř 1,18). Jediná cesta, jak se zachránit před Božím hněvem, je přijetí víry v Ježíše Krista. Na pohany dopadá Boží hněv. Jejich hříšný život odmítá lásku vůči Bohu i bližnímu.
Modloslužba není nikdy překonána s konečnou platností. Objevuje se pod nejrůznějšími podobami znovu a znovu. Jakmile člověk přestane sloužit Bohu, stává se otrokem peněz: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (srov. Mt 6,24). Nebo se člověk může stát otrokem vína: „Starší ženy mají být v chování důstojné, ne pomlouvačné, v pití vína umírněné, učitelky v dobrém“ (srov. Tit 2,3). V listu Kolosanům vybízí autor adresáty k víře v Krista: „Vždyť i když jsem tělem od vás daleko, aspoň duchem jsem s vámi, a mám radost, když vidím, že je u vás dobrý pořádek a že vaše víra v Krista je pevná“ (srov. Kol 2,5). Své bratry  v Efezu varuje apoštol před nemravným životem. Tehdy si člověk dělá bůžka ze svého těla a hmotných věcí: „Toho si totiž buďte dobře vědomi, že žádný smilník ani nečistý ani chamtivý, to je modloslužebník, nemá podíl na království Kristově a Božím“ (srov. Ef 5,5).
I touha po moci je smrtelně nakažlivá, může vymazat z knihy života: „A šelmě se budou  klanět všichni obyvatelé na zemi, jejichž jméno není zapsáno od stvoření světa v knize života zabitého Beránka“ (srov. Zj 13,8). Život každého člověka je u Boha jako kniha, ve které jsou zapsány jeho dobré i špatné skutky. V knize života jsou zaznamenána jména těch, kdo přijdou do nebe. Tímto obrazem je řečeno, že pouze Bůh je Soudce vševědoucí, a proto bude soudit spravedlivě.
O závisti a nenávisti říká apoštol Pavel ve svém listu Titovi: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudili jsme, byli jsme otroky všelijakých žádostí a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a nenáviděli jsme se navzájem“ (srov. Tit 3,3).
Apoštol Pavel rozlišuje člověka starého a člověka nového. „Starý člověk“ žije ve hříchu, zotročen nezřízenými žádostmi, dědic Adamova pádu. „Nový člověk“ je znovuzrozený ve křtu, žije v poslušnosti vůči Bohu. Starý člověk byl s Kristem ukřižován: „Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili“ (srov. Ř 6,6).
Na jiném místě Pavel připomíná: „Tehdy jste ovšem ve své neznalosti Boha otročili bohům, kteří ve skutečnosti vůbec bohové nejsou“ (srov. Gal 4,8). Všechny tyto neřesti vedou ke smrti: „Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět. Mají zájem jenom o věci pozemské“ (srov. Flp 3,19). Věta – „jejich bůh je břicho“ – je narážkou na předpisy o čistých a nečistých pokrmech, které byly v židovství tolik zdůrazňovány. Je to Pavlova narážka na otrocké zachovávání Zákona. O všech neřestech člověka mluví Pavel v listu Římanům: „Dokud jste byli oddáni hříchu, necítili jste se vázáni předpisy mravního zákona. Jakýpak jste měli tehdy užitek z těch věcí? Takový, že se za to teď stydíte. Na konci těch věcí je smrt“ (srov. Ř 6,20-21). Pavel si zde představuje hřích jako zosobněnou moc zla, která má na člověka zhoubný vliv. Člověk mu propadá a stává se otrokem.
Za všemi těmito neřestmi modloslužby se skrývá odmítnutí jediného Boha; toho, jenž si zaslouží naši důvěru.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1