Mojžíš

Jarmila Dostálková

 

V rámci úvah o vynikajících biblických postavách jsme před týdnem hovořili o Abrahamovi. Dnes se zaměříme na Mojžíše.

V paměti vyvoleného národa zůstává jako velký vůdce a zákonodárce, skrze kterého Bůh vyvedl svůj lid z Egypta. Vytvořil si tak národ, který mu měl sloužit. Dovedl jej na hranice země, kterou Bůh slíbil předkům.

Mojžíš patřil ke kmeni Levi. Když se narodil, chtěla matka zachránit své dítě před faraónovým likvidačním rozkazem: “Když… při porodu… zjistíte, že to je syn, usmrťte jej” (srov. Ex 1,16). Proto matka vložila svého syna do košíku a položila do rákosí v řece Nilu a jeho sestru poslala hlídat. Když dítě našla faraónova dcera, chlapcova sestra nabízí pro dítě kojnou. Ve skutečnosti jí byla vlastní Mojžíšova matka. Mojžíš prožíval nejútlejší dětství ve své rodině: “Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna” (srov. Ex 2,10). O jeho dospívání na egyptském dvoře neznáme podrobnosti. Určitě dostal vzdělání, které mu přisuzuje jáhen Štěpán ve Skutcích apoštolů: “Tak se Mojžíš naučil veškeré egyptské moudrosti a byl zdatný v řeči i v činech” (srov. Sk 7,22).

Mojžíš měl soucit se svými zotročenými soukmenovci: “Tu spatřil, že se komusi děje křivda. Zastal se ho a pomstil se za toho utiskovaného tím, že onoho Egypťana zabil” (srov. Sk 7,24). Zpráva o činu se donesla k faraónovi a Mojžíš prchá přes hranice k Midjanitům, aby se zachránil. Později se ožení s dcerou midjanského pastýře a kněze Reúela (Jitra) Siporou. Ta mu porodila syna Geršoma a Elíezera.

Zázračným zjevením u hořícího keře povolává Mojžíše Bůh jeho předků, Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův: “I zavolal na něho Bůh zprostředka keře: “Mojžíši, Mojžíši!” Odpověděl: “Tu jsem” (srov. Ex 3,4). Hospodin zjevuje svůj záměr spásy: “Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelity, z Egypta” (srov. Ex 3,10). Mojžíš však uvádí námitky a ptá se na Boží jméno: “Bůh řekl Mojžíšovi: Jsem, který jsem. A pokračoval: Řekni Izraelitům toto: JSEM posílá mě k vám” (srov. Ex 3,14). Slibuje Mojžíšovi, že mu bude pomáhat: “Já budu s tebou” (srov. Ex 3,12).

Jedna z výmluv vypadá jako projev pokory, která mu zpočátku brání vzít na sebe tak velikou úlohu a odpovědnost: “Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk” (srov. Ex 4,10). Mojžíš, který prošel výchovou na dvoře faraónově a u kněze Jitra, jistě neměl nedostatečné vzdělání. Svými výmluvami dává spíš najevo, že se pokládá za neschopného přijímat a tlumočit Hospodinovo slovo. Odmítá, i když nemá čím odmítnutí zdůvodnit a riskuje Boží hněv. Hospodin se s Mojžíšem nedomlouvá, vynáší jen své rozhodnutí. I to je projev milosti. Ani v hněvu nepřestal Hospodin s Mojžíšem počítat. Dává mu na pomoc Áróna jako mluvčího. Árón je “Mojžíšův bratr”. Hospodin povyšuje Mojžíše na svého zplnomocněnce a prostředníka mezi sebou a lidem. Předává Mojžíšovi hůl: “A tuto hůl vezmi do ruky, budeš jí konat znamení” (srov. Ex 4,17).

Mojžíš se setkává se svým bratrem Árónem a izraelskými staršími, aby předstoupili před faraóna se svými požadavky: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost” (srov. Ex 5,1). Farao však odmítá. On sám si činí nárok na život cizího lidu. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Víra v Hospodina je pro faraóna zbytečnou záležitostí a zdrojem neposlušnosti. Proto Izraelity zotročí ještě víc. Mojžíš je zmaten a úplně zapomíná na Hospodinovo upozornění, že jednání s faraónem nebude snadné: “Vím, že vám egyptský král nedovolí jít, leda z donucení. Proto vztáhnu ruku a budu bít Egypťany všemožnými svými divy, které učiním uprostřed něho, potom vás propustí” (srov. Ex 3,19-20).

Egyptské rány ukázaly faraónovi moc izraelského Boha. Protože Nil byl pro Egypťany posvátnou řekou, udeřil Hospodin právě zde. Proměněním vody v krev bude faraónovi i celé zemi naznačeno, že život a existence Egypta nejsou závislé na Nilu. Nad řekou je vyšší Pán, který může zbavit Nil jeho požehnání a proměnit jej v řeku smrti. Do Nilu dal faraónův předchůdce házet izraelské novorozence. Nyní se Nil stane pramenem zkázy pro jeho vlastní lid.

V předvečer poslední, desáté rány, zahubení prvorozených, měly izraelské rodiny připravit hostinu z neposkvrněného beránka. Jeho krví označit zápraží a veřeje. Hospodin potom jejich prvorozené neusmrtí: “Na domech, v nichž budete, budete mít znamení – krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi” (srov. Ex 12,13). Tato noc minutí izraelských domů je “nocí bdění”. Původně se tak označovala posvátná noc prvního jarního úplňku, kdy se věštila znamení pro nastávající období. Izraelská tradice však myslí na zvláštní bdění pro Hospodina, který té noci zachránil Izraele. To zavazuje zachráněný lid, aby si stále připomínal Boží lásku a tuto noc probděl vždy se srdcem upřeným k Hospodinu. K bdělosti vybízí 130. žalm: “Má duše vyhlíží Panovníka více než strážní jitro, když drží stráž k jitru” (Ž 130,6). V noci bděli pastýři u Betléma: “V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda.” (srov. Lk 2,8). Sám Pán Ježíš vybízí k bdělosti Petra a syny Zebedeovy: “Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!” (Mt 26,38).

Farao poznává a uznává Hospodinovu moc, když ztrácí svého jediného syna. Egypťané nutí ze strachu před smrtí Izraelity, aby co nejrychleji odešli. Z Egypta však Izraelité nešli obvyklými cestami, které spojovaly Egypt s východními krajinami. Tyto cesty byly hlídány vojenskými posádkami. Hospodin sám vede svůj lid, určuje mu cestu a chrání před nejistotou a beznadějí. Farao se za Izraelci vypraví s vojenskou mocí. Izraelitů se zmocní strach z válečných vozů. Volají k Hospodinu o pomoc. Současně se z jejich úst ozývá reptání vůči Mojžíšovi. V situaci, kdy izraelský lid propadá strachu, volá Hospodin Mojžíše k odpovědnosti. Právě nyní se ukazuje Hospodinova moc. Na jeho rozkaz použije Mojžíš hůl a moře se rozdělí. Hospodinovým zásahem Izraelité uniknou, Egypťané jsou zahubeni.

Na hoře Sinaji dostává Mojžíš od Hospodina podmínky smlouvy – Desatero přikázání. Na úpatí Sinaje přináší pak oběť. Prostřednictvím smlouvy se stává z Izraele Boží lid, Hospodin je jeho králem. K lidu smlouvy patří všichni, kterým se dostalo Mojžíšova křtu. Apoštol Pavel nám tuto událost připomíná v Prvním listě Korinťanům: “Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři” (srov. 1 Kor 10,1-2). Mojžíš, prostředník staré smlouvy, je předobrazem Ježíše Krista. Izraelité, které vedl, jsou předobrazem křesťanů, které Kristus vede do nebe. Přejití Rudým mořem pod ochranou oblaku vyjadřuje symbolicky křest, kterým byli přivtěleni k Mojžíšovi a podrobeni Zákonu, který vyhlásil. Jako křesťané jsme křtem přivtěleni ke Kristu a máme zachovávat jeho slovo.

Několikrát začali malověrní Izraelité reptat proti Hospodinu. Vždy se za ně Mojžíš přimlouval, aby je Hospodin ušetřil. Tak Bůh dopustil, že putování Izraele pustinou trvalo celých 40 let, dokud vzpurná generace nevymřela: “Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval” (srov. Nu 14,20-23).

Nakonec se Izraelité dostávají na hranice Zaslíbené země. Mojžíš připravuje rozdělení země. Loučí se se svým lidem, chce, aby ustanovení smlouvy byla písemně zaznamenaná a uložená ve “schráně”. Zanechal píseň, povzbuzující k poslušnosti vůči Zákona. Před smrtí žehná lidu. Potom vystupuje na horu Nebo, aby viděl Zaslíbenou zemi, do níž nesměl vstoupit.

Mojžíš byl jako vůdce svého lidu vybaven nejen dobrým vzděláním, ale něčím mnohem důležitějším: věrně následoval svého Boha. Když měl vyvolený národ prokázat svou víru, opakovaně zklamával. Přestupoval přikázání, odmítal Boží vedení, bouřil se proti Mojžíšovi a Árónovi. Ale Mojžíš byl trpělivý. Bůh napomíná Áróna a Mirjam, kteří Mojžíše pomlouvali: “Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi” (srov. Nu 12,3). Na rozdíl od nich Mojžíš neustále vybízí lid k věrnosti vůči Hospodinu a neustále se za svůj lid u něho přimlouvá. Jeho modlitba zajišťuje Izraeli vítězství nad nepřáteli, kterými byli Amalečané, amoritští králové Sichon a Og, Midjanité a Kananejci. V modlitbě prosí Hospodina o odpuštění hříchů: “Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?” (srov. Ex 32,11). Staví se mezi Hospodinův hněv a lid, který zachraňuje před smrtí: “Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého boha. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit?” (srov. Ex 32,31). Mojžíšovu lásku srovnává prorok Izaiáš s láskou “trpícího služebníka”, který se přimlouvá za hříšníky, jejichž hříchy nese: “On nesl hříchy mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných” (srov. Iz 53,12). Je předobrazem proroka, jehož příchod oznamuje jáhen Štěpán: “To je ten Mojžíš, který řekl Izraelitům: Proroka vám dá Bůh z vašich bratří jako mne” (srov. Sk 7,37). Štěpán připomíná, že Bůh nenechá svůj vyvolený národ bez proroka, bez inspirovaného nositele Božího slova. Předpověděným prorokem, podobným Mojžíšovi, je pro nás křesťany Ježíš Kristus. Na něm se vyplnila všechna proroctví Starého zákona. On je největší z proroků. Na tuto předpověď navazuje Boží hlas při Ježíšově křtu a při jeho proměnění na hoře: “V něm mám zalíbení, toho poslouchejte” (srov. Lk 3,22 a 9,35). Tomuto “Prorokovi” vydává Mojžíš svědectví, a proto se zjevuje po jeho boku v okamžiku proměnění: “A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš” (srov. Lk 9,30). Mojžíš zde zastupuje Zákon a Eliáš je zástupcem proroků. Ježíš jako nový Mojžíš překonává Zákon tím, že jej naplňuje: “Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit” (srov. Mt 5,17). Ježíš uvádí na pravou míru zachovávání předpisů Zákona. Uznává v učitelích Zákona Mojžíšovy nástupce, ale neschvaluje všechny jejich názory. Týká se to hlavně rituálních předpisů, protože jejich zdůrazňování vedlo mnohdy k pokrytectví.

Tvář těch, kdo opravdu věří v Ježíše Krista bude stejně jako tvář Mojžíšova vyzařovat Hospodinovu slávu. Na tuto skutečnost upozorňuje sám Ježíš při své obhajobě: “Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně” (srov. J 5,46).

Podle Janova Zjevení budou vykoupení zpívat Mojžíšův hymnus a chvalozpěv o Beránkovi: “Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo“ (Zj 15,2-4).

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31