Oheň

Pavel Zahradníček

 

O Slavnosti seslání Ducha svatého nás autor Skutků apoštolů Lukáš přivádí do večeřadla, ve kterém byli v den Letnic shromážděni apoštolé:

Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým… (Sk 2,2nn).

Proč je působení Ducha svatého naznačeno plameny ohně? Jaká symbolika je v tom obsažena? Spojitost mezi plameny nebo ohněm a působením Ducha svatého viděli křesťanští autoři od doby apoštolů. Ve vůbec nejstarším dochovaném křesťanském textu, v prvním listu Soluňanům, píše apoštol Pavel:

Nezhášejte oheň Ducha! (1 Sol 5,19).

Tato slova byla napsána svatým Pavlem někdy kolem roku 50 po Kristu a od té doby užívá plameny a oheň jako symboly Ducha svatého a jeho působení nesčetné množství dalších křesťanských textů. Odrazem této tradice je i barva liturgického roucha při nedělní Slavnosti seslání Ducha svatého. Kněz bude oblečen do ornátu červené barvy – tedy barvy ohně.

Jaký význam má tato symbolika? Abychom jí v plné šíři porozuměli, pokusme se v dnešní úvaze zamyslet nad významem ohně a plamenů v biblických textech Starého i Nového zákona.

O ohni a plamenech se v biblických textech mluví často v souvislosti s Božím hněvem a tresty: Hospodin chrlí síru a oheň na Sodomu (Gn 19,24), Izrael vypaluje mnohá dobytá města jako nástroj Božího hněvu, ale současně Hospodin dovoluje, aby nepřátelé podobným způsobem zničili Jeruzalém a dokonce i chrám, když se národ odvrátil od Hospodina. Podobně mluví o ohni jako projevu Božího hněvu a trestu Jan Křtitel a o pekelném ohni mluví sám Ježíš:

…kdo svého bratra tupí, propadne Veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni (Mt 5,22).

V evangeliích i v ostatních novozákonních textech bychom mohli najít ještě mnoho dalších míst, kde se hovoří o ohni jako o prostředku Boží spravedlnosti a trestu – mluví se o „ohni hněvu“.

Nás však v tuto chvíli zajímají nejvíce ta místa, kde se v Písmu mluví o ohni v takové souvislosti, která nám pomůže porozumět, proč právě symbolika ohně vyjadřuje Ducha svatého a jeho působení.

Oheň byl pro izraelský národ důležitým symbolem Boží přítomnosti – a musíme si uvědomit – nejen přítomnosti trestající.

Když Bůh uzavírá v patnácté kapitole První knihy Mojžíšovy smlouvu s Abrahamem, projde ohnivá pochodeň mezi rozpůlenými částmi obětovaných zvířat.

V ohni hořícího keře se Hospodin setkává se svým služebníkem Mojžíšem. Oheň je také symbolem Božího zjevení celému izraelskému národu:

Mojžíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak. A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaji a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostřed oblaku. Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelitů jako stravující oheň na vrcholku hory (Ex 24,15).

Bible často užívá ohně jako symbolu Boží blízkosti, přítomnosti a zjevení. Oheň však nikdy nezbožšťuje. Bůh se s ohněm neztotožňuje. Bůh přichází „v ohni“ ale oheň není bůh. To je zdůrazněno ještě více v pozdější prorocké tradici. V závěrečné kapitole Izaiášova proroctví se píše:

Hle, Hospodin přichází v ohni a jeho vozy jsou jako vichřice, aby vylil hněv svůj v prchlivosti a své hrozby v plamenech ohně (Iz 66,15).

Symbol ohně zůstává pouhým symbolem, dokonce jedním z mnoha symbolů Božího zjevení člověku. Když se prorok Eliáš setkává s Bohem na posvátné hoře Chorebu, není Bůh výslovně přítomen v ohni, ale setkává se s prorokem prostřednictvím tichého, jemného hlasu:

Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Eliáši?“ (1Kr 19,11)

Tento úryvek nenechává nikoho na pochybách. Bůh není oheň. Oheň je jen jedním z mnoha symbolů Boží blízkostí a Božího setkání s člověkem. A Bůh má mnoho jiných způsobů, jak může naznačit svou přítomnost, své působení, jak se může s člověkem setkat.

A to je první poznatek, který je důležitý pro porozumění události letnic, kdy Duch svatý sestupuje na apoštoly v podobě plamenů ohně. Oheň je zde symbolem Božího působení, Božího setkání s člověkem. Vždyť Duch svatý je skutečně pravý Bůh. I to je vyjádřeno tímto symbolem sestupujících plamenů ohně. S ohledem na to, co bylo řečeno, je však i zde nezbytné dobře rozumět: oheň je pouze symbol Boha, jeho působení a blízkosti, je jedním z mnoha symbolů.

Ve světle biblické tradice má oheň ještě další význam. Je symbolem nejen Božího přiblížení se člověku, ale souvisí také s komunikací opačným směrem: zprostředkuje lidskou komunikaci s Bohem.

Oběti, které člověk přináší, jsou spalovány ohněm. Poprvé zmiňuje Bible zápalné oběti v souvislosti s Noemem – v osmé kapitole První knihy Mojžíšovy:

Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné (Gn 8,20).

Zápalné oběti, tedy ty, které byly Bohu předneseny tak, že byly stráveny ohněm, byly jednou z podstatných částí bohoslužby v jeruzalémském chrámu. Oheň, který tu obstarává komunikaci od člověka k Bohu – člověk takto svěřuje Bohu svůj dar –, má svůj původ od samotného Boha. On sám poprvé zapálil oheň, který pak byl stále udržován na oltáři. Jiný oheň než tento „Boží oheň“, nesměl být při bohoslužbě používán. Tak to alespoň vyplývá z deváté kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy:

Mojžíš s Árónem nato vešli do stanu setkávání. Když vyšli, dali lidu požehnání. Vtom se ukázala všemu lidu Hospodinova sláva. Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář.

Árónovi synové Nadab a Abihu vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem (Lv 9,23-10,2).

Při posvěcení chrámu v době Šalomounově došlo k podobné události; i tentokrát sestupuje oheň přímo z nebe, aby pohltil první zápalnou oběť, předloženou Hospodinu v nově vybudovaném jeruzalémském chrámě:

Když Šalomoun dokončil svou modlitbu, sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. Kněží nemohli do Hospodinova domu vstoupit, neboť Hospodinova sláva naplnila Hospodinův dům. A všichni Izraelité viděli sestupující oheň i Hospodinovu slávu nad domem, klesli na dlažbu tváří k zemi, klaněli se a vzdávali chválu Hospodinu, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. A král i všechen lid slavili před Hospodinem obětní hod. Král Šalomoun obětoval k obětnímu hodu dvacet dva tisíce kusů skotu a sto dvacet tisíc kusů bravu. Tak zasvětil král s veškerým lidem Boží dům (2Pa 7,1-5).

Skrze oheň předkládali tedy Izraelité Bohu své dary – oběti. A přitom obětní oheň nebyl jejich, ale byl to „Boží oheň“; byl dán člověku, zažehnut samotným Bohem. Jiný oheň ani nebylo možné použít, když chtěl člověk dát Bohu svůj dar.

Zkusme nyní tuto zkušenost izraelského národa s obětním ohněm od Hospodina použít na Ducha svatého, vzdyť i on je spojován s ohněm. Oheň je pro křesťany od samého začátku symbolem Ducha. Nejen Izraelitovi, ale i nám je snad nyní jasnější, co znamená, že Duch svatý – zobrazený ohněm – je pro křesťany na jedné straně darem od Boha, na druhé straně jedině on umožňuje, abychom v něm- skrze Krista – měli přístup k Otci. Tato zajímavá paralela umožňuje pochopit, proč právě oheň se stal jedním ze symbolů Ducha svatého.

Již dříve jsme si řekli, že oheň je v Bibli jedním ze symbolů Boží přítomnosti – a právě Duch svatý je ten, skrze kterého je nám Boží přítomnost dána.

Před chvílí jsme sledovali, jak souvisí s Duchem svatým oheň od Boha, planoucí na Božím oltáři v chrámu, umožňující člověku kontakt s Bohem skrze starozákonní zápalné oběti.

I třetí souvislost, vycházející ze zkušenosti Izraele s ohněm, má souvislost s Duchem svatým a jeho působením: Oheň vždy tříbil, ničil, co je špatné, a očišťoval.

Ohněm je zničeno zlaté tele, které si Izraelité ulili pod horou Sinaj. Ohněm se tříbí zlato. Ohněm se ničí věci, zasažené malomocenstvím. I tato souvislost ukazuje, proč je oheň spojován s Duchem svatým a jeho působením. Jan Křtitel předpověděl, že právě skrze Ducha budeme ve křtu očištěni jakoby ohněm:

Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm (Mt 3,11).

A dílem Božího Ducha je i naše očištění odpuštěním hříchů. Po svém zmrtvýchvstání to jasně naznačuje i říká sám Kristus:

Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22).

V Duchu svatém se i na nás naplňuje, co trojím způsobem symbolizoval oheň ve Starém zákoně:

Oheň byl pro Izraelity jedním ze znamení Boží přítomnosti. Pro každého z nás je Duch Boží, který sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků tím, v němž jsme uvádění do života v Boží přítomnosti. I v nás přebývá Duch Boží, tedy Bůh sám.

Obětní oheň zapaloval sám Hospodin a člověk tak mohl přinášet svůj dar Bohu – stejně tak jen Duchu svatém, v tomto Božím daru daném samotným Bohem, se můžeme modlit a vyznávat Krista.

Oheň tříbí a očišťuje – a to působí Duch Svatý i v nás.

Duch svatý, sestupující v podobě ohně není náhodným obrazem. Má v sobě hlubokou symboliku čerpající z biblického významu ohně.

Je tu však ještě jedna zajímavá souvislost mezi ohněm a Duchem, která přesahuje rámec Bible a vztahuje se nejen k vyvolenému národu, ale i k dějinám celého lidstva: oheň je pro lidskou civilizaci nepostradatelný. Ale to přece platí mnohem více o Duchu svatém.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31