Posmrtný život

Marie Zouharová

 

Údobí liturgického roku, ve kterém zvláště pamatujeme na zemřelé, nás vede k biblickým základům představy o životě po smrti.

V pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu “Radost a naděje” čteme: “Záhada lidského údělu nejvíce vyvstává tváří v tvář smrti. Člověka netrápí jenom bolest a postupný tělesný úpadek, ale též – ba více – strach z trvalého zániku. Avšak tušením svého srdce usuzuje správně, když se hrozí naprostého zničení a konečné záhuby své osoby a odmítá ji” (Radost a naděje 18).

V dnešní době není nic běžnějšího než lidská smrt. Vidíme ji na televizní obrazovce, slyšíme o ní v rozhlase, čteme o ní v novinách. Tisíce lidí umírají z nejrůznějších příčin. Stáří, nemoc, války, hlad a různé katastrofy se stávají se běžnou součástí života. A přece se každý smrti bojí a chce oddálit její příchod.

Starý zákon chápe smrt jako nutnost, kterou uložil Bůh lidem. V První knize Mojžíšově čteme o údělu člověka: “V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš” (Gn 3,19). Podobně se na Bohem určenou smrtelnost člověka dívá 90. žalm: “Rozkazem vracíš člověka v prach a pravíš: Vraťte se, smrtelníci!” (Ž 90,3). Na mnoha dalších místech Písma svatého je smrt vylíčena jako porušení řádu a odvrácení od Boha – je tedy Boží trestem. Smrt byla i před hříchem, ale v jiné podobě, jak můžeme vytušit z třetí kapitoly První knihy Mojžíšovy. Autor Knihy Moudrosti tvrdí: “Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých” (Mdr 1,13) Dále čteme v knize Moudrosti: “Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji” (Mdr 2,23n).

Smrt je týká všech lidí. Na tuto myšlenku navazuje 89. žalm: “Uvaž, jak krátký mám život, jak pomíjivé stvořils všechny lidi! Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? Kdo by se zachránil z moci podsvětí?” (Ž 89,48n)Všeobecnost smrti potvrzuje apoštol Pavel v listu Římanům: “Skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všecky lidi, protože všichni zhřešili” (Ř 5,12) Podobně se dočteme v listu Židům: “Lidem je souzeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud” (Žd 9,27).

Jaký je další osud zemřelých?

Starý zákon nazývá místo pobytu zemřelých hebrejsky šeol. Nejčastěji je šeol chápán jako stav a místo lidí po jejich smrti a je umístěn do hloubi země: “I nejhlubší podsvětí je kvůli tobě rozrušeno, čeká na tvůj příchod, probudilo kvůli tobě přízraky všech vojevůdců země. Všechny krále národů přimělo vstát ze svých trůnů” (Iz 14,9). Dále říká Izaiáš o zemřelých: “Mrtví neobživnou, stíny nepovstanou, neboť jsi je ztrestal, zahladils je, každou památku na ně jsi zničil” (Iz 26,13). Vzápětí však poučuje: “Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu!” (Iz 26,19). Izaiáš si nepředstavuje, že by v šeolu nebyl vůbec život, neboť o jednom z tehdejších tyranských králů napsal: “Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!”(Iz 14,15) Do šeolu sestupují všichni. Job se modlí takto: “Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé” (Jb 30,23). Podle knihy Job je šeol věčný příbytkem, z něhož není návratu: “Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě” (Jb 7,9n). V mnoha textech je zachycena myšlenka, že dobří i zlí sestupují do šeolu. Ale zřetelné rozlišení osudu dobrých a zlých máme v knize Moudrosti: “Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne…po malém utrpení dojdou velikého dobrodiní…Avšak svévolníci ponesou trest podle toho, jak smýšleli, že nedbali na spravedlivého a odpadli od Hospodina” (Mdr 3,1-10). I v dalších biblických knihách najdeme zmínky o místě zemřelých – šeolu. Můžeme v nich sledovat vývoj obsahu tohoto slova od nediferencovaného osudu všech zemřelých až k rozlišení na dobré a zlé. V První knize Samuelově máme popis – dnes bychom řekli – spiritistické seance. Když Saul přišel k věštkyni, aby vyvolal Samuelova ducha, řekla mu: “Však ty víš, co udělal Saul, že vyhladil ze země vyvolávače duchů a zemřelých a jasnovidce” (1 S 28,9). Vidíme, že tato praxe byla dost roušířená, i když Pátá kniha Mojžíšova vyvolávání duchů zakazuje: “Ať se u tebe nevyskytne nikdo, … kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých” (Dt 18,10n). Samuel se zjevuje jako stařec zahalený pláštěm: “Saul poznal, že to je Samuel, padl na kolena tváří k zemi a klaněl se mu” (1 S 28, 14). Zde už nacházíme náznaky víry Izraelitů v posmrtný život.

Bůh je obráncem svých věrných, jak vyznává kniha Job: “Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. Kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha” (Jb 19, 25n). Bůh tedy nedovolí, aby jeho věrné pohltil hrob. Žalmista vyznává: “Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme!” (Ž 49, 16). Je tedy možné přistupovat ke smrti s vědomím, že i zde se projeví Bůh: “Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš” (Ž 139,8).

Víra ve vzkříšení z mrtvých se postupně vyvíjí. Odmítala ji strana saduceů, strana farizeů ji naopak vyznávala. V nejmladší kniha Starého zákona, v knize Daniel se hovoří o vzkříšení mrtvých k poslednímu soudu: “Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze” (Da 12,2).

Nejstarší představa o nebi vychází ze starověké představy o světě. Existuje obloha, po níž se pohybují hvězdy, nad ní je sníh, voda, vítr – a v nejvyšším nebi je sídlo Boha a andělů. Podle Knihy Moudrosti a Druhé knihy Makabejské je nebe místem spásy. Od 1. století po Kristu se klade do třetího nebe ráj, nebeský Jeruzalém je místem zemřelých spravedlivých.

Co Starý zákon naznačil, se naplnilo a potvrdilo činy, smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. V Novém zákoně nacházíme nauku o zmrtvýchvstání, o posledním soudu a rozdílném osudu dobrých a zlých. O nesmrtelnosti duše se jasně vyjadřují evangelia, Skutky apoštolů a listy.

V Ježíšových slovech na kříži – “dnes budeš se mnou v ráji” (L 23,43) – a v podobenství o Lazarovi a boháči probleskuje starozákonní základ v podobě ráje a rozdílného údělu zemřelých. Za křesťankou myšlenku můžeme označit slova: “budeš se mnou”.

Nový zákon přejímá ze Starého myšlenku stvořenosti nebe. Můžeme o tom číst například ve Skutcích apoštolů: “Když to bratří uslyšeli, pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich” (Sk 4,24). V Novém zákoně nacházíme rovněž představu o zničení nebe – “Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, pokud se všechno nestane” (Mt 5, 18) – a jeho obnově: “A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo” (Zj 21,1). Nebe je místem vykoupených, kde jsou pravé poklady: “Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou” (Mt 6,20). Odtud přijde opět Kristus a nastolí věčné království. V listu Filipanům čteme: “My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista” (F 3,20).

Nebe je tedy obrazným výrazem pro poslední naplnění, konečnou a již nikdy nezrušitelnou blízkost Boha, výrazem pro nejvyšší společenství a spojení s Ním v radosti a slávě.

Podle nauky katolické církve vstupuje do stavu očišťování – očistce – ten, kdo se po smrti dobrovolně neodloučil od Boha, ale není ještě vzhledem k svému minulému životu schopen dokonalého spojení s Bohem. Můžeme říci, že základní rozhodnutí pro Boha ve smrti, je počátkem, který pokračuje. Tento počáteční stav, toto rozhodnutí zraje k plnosti. A tato dočasná vzdálenost od Boha se nazývá očistec.

Ve smrti může ovšem dojít i k poslednímu rozhodnutí člověka proti Bohu. V ní se rozhoduje s konečnou platností o společenství s Bohem nebo odloučení od Boha. Dobrovolné, absolutní a věčné odloučení od Boha nazýváme peklo. Tajemství věčného odloučení od Boha je jedno z nejtěžších a nejvážnějších tajemství naší víry.

Bůh je zdroj života, lásky, pokoje a radosti. Odloučení od něho znamená ocitnout se na pokraji nebytí, v nenávisti, neklidu a úzkosti, utrpení a smutku. Není to však jen odloučení od Boha, ale také odloučení od sebe, od smyslu svého lidství. Hřích je hluboké porušení našeho základního určení – být podoben Bohu. Nepodobat se Bohu je nejhlubším znetvořením člověka. Zde začíná peklo, které vrcholí věčnou ztraceností sobě i lidem. Peklo je spíš stav člověka než místo, na kterém by se nacházel.

Podobně jako nápravu lidstva přinesl Kristův první příchod, dokonání všeho tvorstva bude způsobeno jeho druhým příchodem. I druhý Kristův příchod byl připravován ve Starém zákoně. Bude se týkat Izraele i pohanů, budou jej předcházet soužení. Nastane soud, Boží práva budou obnovena. Podle proroka Izaiáše se Bůh zjeví v moci všem národům a bude nové nebe a nová země: “Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl” (Iz 65, 17).

V Novém zákoně patří Kristův druhý příchod k základům apoštolské nauky. Doba jeho druhého příchodu není ovšem známá: “O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec” (Mk 13,32). Druhý Kristův příchod není opakováním prvního. Znamená dokonání lidských dějin a celého světa v Bohu, je naplněním Kristova díla spásy.

Svatý Pavel napsal v listu Římanům: “Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla” (Ř 8,19-23).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6