Postavení dítěte v rodině

Marie Klašková

 

V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ budeme pokračovat v tématu manželství a rodina v Bibli. Dnešní pořad je věnován postavení dítěte ve společnosti a rodině.

V rodině měl jiné postavení chlapec a jiné dívka. Abychom tento postoj starých Izraelitů správně pochopili, musíme počítat s jejich vírou. Každé jednání z ní vychází a k ní směřuje. Zvláštní postavení mezi dětmi měl prvorozený chlapec. On měl předávat víru dalším generacím, podobně jak to dělal jeho otec a otec jeho otce. Postavení dívky bylo v tomto smyslu zcela odlišné. Dívka se provdala. Nebylo podstatné, zda přešla do jiného rodu, nebo zůstala doma. Nikdy se však nemohla stát rodinným obětníkem, tím byl vždy chlapec. Syn přejímal po otci vedení domu a vykonával všechny kultické povinnosti. Vdovy a dcery byly původně vyloučeny z dědických nároků. V případě, že rodina neměla žádné syny, ale jen dcery, připadlo dědictví dcerám. Ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme: „Když někdo zemře a nemá syna, převedete dědictví po něm na jeho dceru. Jestliže nemá ani dceru, dáte dědictví po něm jeho bratrům…“ (Nm 27,8-9).

Již jsme si řekli, že prvorozený syn zaujímal v rodině přední místo a mladší sourozenci ho museli poslouchat. Být prvorozeným přinášelo nejen mnoho výhod, ale na prvorozence se vztahovala též různá ustanovení Zákona. Jako každá prvotina byl i on zasvěcen Bohu. Izraelité však nezabíjeli své děti, proto byl syn obětováním zvířete doslova vyplacen, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově: „Každého prvorozeného ze svých synů vyplatíš“ (Ex 13,13). Prvorozený syn měl z otcova dědictví obdržet dvojnásobek toho, co připadlo na druhé. Příkaz Mojžíšova zákona adresovaný otci zněl: „Vezme ohled na prvorozeného syna nemilované a dá mu dvojnásobný díl všeho, co má, protože on je prvotina jeho síly, jemu náleží právo prvorozenství“ (Dt 21,17). Prvorozený syn dostal od otce zvláštní požehnání. Připomeňme si Jakubovo podvodné vylákání požehnání pro prvorozeného Ezaua. Požehnání prvorozeného bylo spojováno s příslibem, že právě z jeho rodiny vyjde Vykupitel (Gn 49,10).

Věřilo se, že prvorozený zdědil nejlepší otcovy vlastnosti. U dvojčat byl za prvorozeného syna považován ten, který vyšel z matčina lůna jako první. Již jsme si připomněli dvojčata Ezaua a Jakuba. První se narodil Ezau, proto mu po právu náleželo požehnání. Jak už jsme slyšeli, nerozlišovalo se, zda prvorozený syn pochází z milované ženy či nikoli. Jestliže se prvorozený syn těžce provinil, bylo mu prvorozenství odňato.

Židé označovali slovem prvorozený všechno, čeho si velmi vážili. Také Hospodin nazval izraelský národ „svým prvorozeným“, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově: „Izrael je můj prvorozený syn“ (Ex 4,22).

Důležitým okamžikem v životě celé rodiny byl porod dítěte. Plození i rození patří odedávna k poslání člověka (Gn 1,28), ale bolest při porodu připomíná člověku Boží soud. Porodem se žena stávala kultovně nečistou navzdory tomu, že dítě bylo pokládáno za Boží dar. Byla nečistá, protože krvácela. Během šestinedělí nesměla přijít do styku se svatyní. Na konci doby očišťování se konala pobožnost se zápalnou obětí a s obětí za hřích. Vyloučena je však domněnka, že plození a rození by bylo považováno za něco nečistého a špatného. Po narození chlapce trvala doba očišťování sedm dní, při narození dívky čtrnáct dní. Dvojnásobná délka očišťování po porodu dcery souvisela s druhotným postavením ženy v tehdejší společnosti. Většinou se argumentovalo postavením muže a ženy při stvoření (Gn 1,27). Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní. Bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. … Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání“ (Lv 12,2-4a.5-6).

Po narození se dítě nejprve omylo a potom řádně odrhlo solí. Tento obyčej se zachovává v některých krajích dodnes, protože tam lidé věří, že sůl chrání před zlými vlivy. Tento zvyk přešel i do starokřesťanských obřadů. Ve staré křestní formuli se kněz modlil: „Prosíme tě, Pane, náš Bože, aby tato sůl(která se křtěnci dávala na jazyk) ve jménu Trojice se stala spasitelnou svátostí k zapuzení zlého nepřítele.“

V patriarchální době přijímal otec právě narozené dítě na svůj klín, a tak je prohlašoval za svého potomka (Gn 50,23). Později se stalo zvykem, že otec zasadil synovi cedr a dceři cypřiš. Ze dřeva těchto stromů se měly vytvořit tyče pro baldachýn v den zásnub.

K hlavní povinnosti ženy patřilo nejen dítě porodit, ale také se o ně starat. Péče o dítě připadla matce, ale bohatí lidé si mohli dovolit chůvy, jak čteme o Izákově budoucí ženě: „Propustili tedy Rebeku i její chůvu i Abrahamova služebníka a jeho muže“ (Gn 24,59). „zde zemřela Rebečina chůva Debora a byla pochována dole u Betelu pod posvátným dubem…“ (Gn 35,8).

Osmý den po narození bylo dítě obřezáno. Obřízka se stala znamením odlišujícím židovský národ od ostatních národů. Obřízka se stala iniciačním obřadem, který symbolizoval vstup do náboženského společenství. O obřezání Jana Křtitele se dočteme v Lukášově evangeliu: „Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš… Tentýž evangelista píše o Ježíšově obřízce: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš…“ (Lk 1,59; 2,21).

Nyní se zaměřme na jméno dítěte. Zpravidla hned po narození dostávalo dítě jméno. Určovala ho někdy matka, jindy otec, ale často i příbuzní. Pro Orientálce bylo jméno daleko důležitější než pro nás dnes. Ve jménu byla utajena zvláštní moc. Dodnes se někteří Arabové vrhají k zemi, aby je kletba druhého nezasáhla, ale přelétla. Slovo nebylo pouhým zvukem. Největším trestem bylo vymazání jména. Bude-li jméno zapomenuto, památka takového člověka vymizí ze země, žádná vzpomínka po něm nezůstane. Když byl Job zkoušen a umřely všechny jeho děti, čteme: „Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno“ (Jb 18,17).

Bůh završuje své stvoření tím, že každou z hvězd volá jménem. K člověku přivede všechna zvířata, aby viděl, jak je nazve. V knize Izaiáš se praví o Hospodinu: „Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem“ (Iz 40,26b).

Jméno pro dítě se nevybíralo jako dnes podle vkusu rodičů. Velmi záleželo na volbě jména. Samotná jména prvních lidí mají vyjádřit jejich podstatu. Hebrejské „Adam“ znamená člověk. „Adama“ je hebrejské slovo pro půdu, zemi. Už znění těchto dvou slov navozuje určitou souvislost. Adam svou ženu pojmenoval Eva, hebrejsky „chava“, což znamená život předávající, neboť měla být matkou všech lidí. Toto vysvětlení najdeme ve třetí kapitole První knihy Mojžíšovy: „Člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože se stala matkou všech živých“ (Gn 3,20).

S velikou oblibou se užívalo právě takových jmen, která byla složena z části Božího jména. Na osobních jménech lze také sledovat vývoj teologických spekulací, splývání a srůstání božstev. Ve Starém zákoně se setkáváme často s označením „El“, což znamená božstvo všeobecně. Dobře známe jméno Michael, které znamená – Kdo je jako Bůh? Vlastní Boží jméno, které se skládá ze čtyř hebrejských souhlásek – jod, he, vau, he – znělo nejpravděpodobněji Jahve, nevyslovovalo se ovšem, ale nahrazovalo slovem „pán“ – v překladech do češtiny Hospodin. Část Božího jména je například součástí jména Jehošua, česky Jozue nebo Ježíš. V hebresjštině znamená „Hospodin je spása“. Z mnoha jiných božských jmen se často používala ta, která vyjadřovala nějaký příbuzenský vztah.

Dívky dostávaly často jména podle rostlin. Například hebrejské „šošana“, česky Zuzana, znamená lilie. Nebo Támar znamená palma. Často se setkáme s názvy zvířat. Debora znamená včela, Jonáš je hebrejsky holub. Zajímavé významy mají jména Jakubových žen. Lea znamená koza a Ráchelovce. Pojmenování dítěte bývalo velmi rozmanité. U mnoha jmen nelze přesně určit jejich význam. V době Ježíšově se v Izraeli s oblibou dávala jména po rodičích nebo po jiných příbuzných.

Mnoho biblických jmen má symbolický význam a během života se může jméno změnit. Bůh mění Abramovo jméno na Abraham, což znamená Otec hlučícího davu. Jméno jeho ženy Saraj mění na Sára, což znamená kněžna. Jakub znamená úskočný. Po zápasu s Bohem se toto jméno mění na Izrael, což znamená Zápasí Bůh. Změnou jména se zcela mění život člověka. Je-li takovým symbolickým jménem pojmenováno dítě, má to většinou prorocký význam. Prorok Ozeáš má pojmenovat svou dceru Loruchama, což znamenáNeomilostněná, aby tak jasně vyjádřil vztah mezi Hospodinem a jeho nevěrným lidem. Její jméno se časem mění – tak se vyjadřuje nová naděje pro izraelský národ.

Od jména dítěte se přenesme k výchově a vzdělání dětí. O výchovu dívek se starala matka. Dívka zůstala s matkou, dokud se nevdala. Učila se od ní domácím pracem. Jestliže byla matka hodně zbožná, učila i dcery Mojžíšovu zákonu. Chlapce si asi v pěti letech brával na starost otec, aby ho vyučil řemeslu, které sám uměl.

V Izraeli byla silně zdůrazňována především úcta dítěte k rodičům. V Desateru přikázání najdeme výzvu: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Zákon stanovoval dokonce trest smrti za hrubší přestupky proti tomuto přikázání. V nejstarších dobách rozhodoval otec o životě a smrti svých dětí. Otázkou zůstává, do jaké věkové hranice tato autorita platila. Pátá kniha Mojžíšova k tomu dodává: „Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku… ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města… A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře“ (Dt 21,18-21). Tento na první poslechnutí krutý zákon se stane pochopitelnějším, když si uvědomíme, že syn se stával po smrti otce rodinným obětníkem. Takže vzpoura proti otci byla posuzována jako přímá vzpoura proti Bohu.

Chlapci se připravovali za otcova dozoru a vedení pro praktická povolání. V dávné době nebyly školy. Nositeli vzdělanosti byli hlavně kněží, kteří byli současně lékaři, soudci apod. Vznešenější rodiny vydržovaly pro své děti zvláštního pěstouna. Prostý člověk se musel vzdát nároku na vyšší vzdělání. V případě potřeby se člověk mohl obrátit na kněze nebo na písaře. Pravděpodobně až po návratu z babylónského vyhnanství se začal klást důraz na znalost Zákona. Ovšem už děti s ním měly být dostatečně obeznámeny. Jedno z nejznámějších vyznání zní: „Slyš Izraeli Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný…A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš uchovávat v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům,… Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat“ (Dt 6,7; 11,19).

Cílem výchovy zůstává tedy bázeň před Hospodinem a poslušnost vůči rodičům. Tato základní moudrost se často objevuje v knize Sirachovcově, v knize Moudrosti a v knize Přísloví, ve které čteme: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj“ (Př 1,7-8).

Zdá se, že do babylónského zajetí neexistovaly v Izraeli školy. Až po návratu ze zajetí se začínají stavět a dostávají hebrejský název „bet ha midraš“, což znamená dům výkladu. Školy se většinou stavěly při synagogách ve větších městech. Nejdůležitějším předmětem byla znalost Písma a jeho výklad. Žáci neustále opakovali text Zákona, aby jej znali zpaměti a případně mu mohli vyučovat jiné. Posvátné texty se ve starší době udržely jen díky ústnímu podání. Současné muslimské školy se ve způsobu učení příliš neliší od starých rabínských škol.

Závěrem dnešního pořadu si připomeňme, že rodina byla základem společenského uspořádání Izraele. V jednom domě žilo několik generací. V rodinném kruhu se dítě narodilo, bylo vychováváno a poučováno ve znalostech Zákona. Otec učil své syny řemeslu, které uměl. Stejně tak matka pomáhala své dceři dospět v dobrou ženu a matku. V podstatě až do 20. století se mezi takzvanými ortodoxními Židy udrželo tradiční patriarchální rozdělení rolí v „celém domě“, podle kterého žena vystupuje hlavně jako matka, tedy žena v domácnosti. Muž byl hlavou a živitelem rodiny. Žena byla ceněna hlavně jako matka. Neplodnost byla pokládána za zkoušku nebo za trest. U některých starozákonních žen poukazovala jejich neplodnost na velikost Boží. Tyto ženy měly po mnoha modlitbách a ve stáří syna, který byl znamením, zaslíbením, odměnou. Ve starozákonní rodině byly milovány všechny děti, ale více byli ceněni chlapci. Zvláštní postavení mezi nimi měl prvorozený syn. Z tohoto postavení vyplývala řada práv, ale také povinností.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4