Požehnání v Bibli

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme zabývat tématem požehnání v Bibli. S žehnáním se setkáváme v našem běžném životě. Kněz žehná na konci mše svaté shromážděnému společenství. Přitom vztahuje ruce a dělá znamení kříže. Také matka může udělat dítěti křížek na čelo, když mu ráno žehná. Při požehnání většinou používáme určitá gesta. Tuto tradici jsme převzali z Bible, od praotců Izáka a Jakuba. Požehnání nemůže člověk dát sám ze sebe. Je jen prostředníkem Boží dobroty a ochoty žehnat.

Vyprávění o počátku světa a člověka vystihuje, jaký je člověk ve vztahu k Bohu. V První knize Mojžíšově čteme o tom, jak Bůh požehnal muži a ženě:„Bůh jim požehnal a řekl jim: ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 1,28). Vidíme, že požehnání má mnoho společného s udržením a rozšířením stvořeného života. První lidé však na sebe hříchem svolali zlořečení. Jejich život je od té chvíle naplněn prací, bolestí a utrpením. Po potopě Bůh znovu žehná lidstvu stejnými slovy jako Adamovi a Evě: „Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 9,1). Navzdory lidskému selhání stvořiteli záleží na uchování a rozmnožení života.

Bůh si povolává Abrama. Žehná mu a své požehnání několikrát opakuje. Boží požehnání zaslibuje Abramovi velké potomstvo, vlastní zemi a velké jméno. V První knize Mojžíšově čteme: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,2-3). Bůh Abramovi slibuje, že požehná všem, kdo mu budou žehnat, požehná všem národům země.

Nyní se budeme podrobněji věnovat požehnání Izáka a Jakuba. Praotcové obvykle žehnali svým synům až na prahu smrti. Požehnání se vztahovalo na množství potomstva, úrodnou zemi, trvání jejich jména. V požehnání můžeme vidět sen všech kočovných národů o vlastní úrodné zemi. Abraham přenesl požehnání na svého syna Izáka. Od něho pak přešlo požehnání na Jakuba. Požehnání provázelo Jakuba i na jeho útěku k Lábanovi a díky němu se začalo Lábanovi dobře dařit. Od Jakuba pak přechází Boží požehnání na Josefa a jeho syny.

Bible poutavě popisuje, jak Izák chtěl požehnat svému prvorozenému synu Ezauovi. Jeho druhorozený syn Jakub ho však podvedl, a tak získal požehnání pro prvorozeného sám. Izák byl slepý, proto se dotýká svého syna, kterému chtěl požehnat. Políbil ho a přitom ucítil vůni pole, vůni svého staršího syna Ezaua. Obě tato gesta jsou dána Izákovou slepotou. Později se z nich však vyvinul určitý rituál. Když pak Jakub žehnal synům Josefovým, nejdřív je objal a políbil, stejně jako jeho otec Izák, a pak vztáhl ruce na jejich hlavy. V První knize Mojžíšově čteme: „…on je políbil a objal (…) i vztáhl Izrael pravici a položil ji na hlavu Efrajima…“ (Gn 48,10.14). Otec pomocí těchto gest předával požehnání svým synům a vnukům. Později se toto gesto přejímá do bohoslužby. Kněz měl za úkol požehnat všem lidem, kteří se účastnili bohoslužby. Při první velké oběti, při které byl Áron uveden do svého úřadu, „pozvedl ruce k lidu a dal jim požehnání“ (Lv 9,22). Vztažené ruce jsou symbolem Božího požehnání. Žehná Bůh, člověk je pouze prostředníkem tohoto požehnání. Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu skrze Mojžíše. Lid dostává zákon, desatero Božích přikázání, která mu ukazují, jak má žít, aby byl hoden Božího požehnání. V náboženském pojetí tehdejší doby byla bohoslužba prostředkem k zajištění Božího požehnání.

Zvláštním způsobem mají být požehnaní vůdcové kmenů a později králové, aby jejich vláda byla dobrá a k prospěchu všem. Izrael očekával krále, na němž spočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumu, Duch rady a síly, Duch umění a bázně před Hospodinem. První králové jsou v tomto směru typickými postavami. Zvláště David byl požehnaným králem, protože Hospodin s ním byl už od jeho mládí. Zvláštní požehnání se projevilo ve vítězství nad mocným Goliášem. Člověk musí být hoden Božího požehnání. Saul se svým chováním zprotivil Bohu a začal žárlit na Davida v domnění, že mu sebral jeho požehnání. David však zůstal vůči němu velkorysý. To Saula nejvíce pokořilo, až nakonec řekl: „Buď požehnán, můj synu Davide! Jistě mnoho vykonáš a dokážeš“ (1 Sam 26,25).

V prorockých knihách nenajdeme mnoho zmínek o požehnání či žehnacích formulí. Souvisí to s posláním proroků. Měli za úkol především napomínat lid, obracet ho zpátky na Boží cestu, poukazovat na porušování Zákona a smlouvy. V prorockých textech najdeme spíš slova zlořečení než požehnání. V množství hrozeb a zlořečení můžeme však objevit povzbuzující přísliby požehnání. Prorok Izaiáš používá obraz pařezu, ze kterého vyraší nová ratolest – „tento pahýl bude símě svaté“ (Iz 6,13). Také prorok Ezechiel zvěstuje nové požehnání Izraeli. Čteme: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha… Učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem. Zachráním Vás… rozhojním ovoce na stromech…“ (Ez 36,26-30). Také v neděli uslyšíme v prvním čtení o zlořečení a požehnání. Budeme číst z knihy proroka Jeremiáše: „Proklet buď muž, který doufá v člověka… a srdcem se odvrací od Hospodina. … Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody… v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody“ (Jr 17, 5-8). Hospodin požehná každému, kdo je mu věrný.

Již jsme si řekli, milí posluchači, o požehnání u praotců a proroků. Nyní se podívejme na mudroslovnou literaturu. Požehnání je jedním z hlavních témat žalmů. Žalmy jsou vlastně modlitbami izraelského lidu. Člověk v nich prosí o Boží požehnání a dobrořečí Hospodinu za jeho dobrotu – jako například v jedenatřicátém žalmu: „Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal divy svého milosrdenství…“ (Ž 31,22). Podobně ve stotřetím žalmu: „Dobrořeč má duše Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu … nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ (Ž 103,1-2). Také v knize Daniel najdeme nádhernou modlitbu – chvalozpěv tří mládenců v ohnivé peci. Více než třicetkrát se v něm opakují slova: „dobrořečte Hospodinu“, což lze přeložit také slovy: „žehnejte Hospodinu“. Mládenci zvou k oslavování Boží velebnosti celý vesmír. Celý chvalozpěv začíná slovy: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože našich otců, chvályhodný a vyvýšený navěky, a požehnané svaté jméno tvé slávy, nade vše chvályhodné a nade vše vyvýšené navěky…“ (Dan 3,52).

Pojďme se nyní, milí posluchači, věnovat tématu požehnání v Novém zákoně. Mohli bychom říci, že celý Nový zákon je svědectvím o velkém Božím požehnání. Slovo „požehnání“ však v něm najdeme jen velmi zřídka. Pouze jednou se v Novém zákoně vztahuje přímo na Ježíše Krista – a to při jeho vjezdu do Jeruzaléma. Zástupy tehdy volaly: „Hosana Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosana na výsostech!“ (Mt 21,9). Jde o jediné místo, na kterém se Ježíš výslovně nazývá „požehnaný.“ Několik slov o požehnání můžeme najít před jeho narozením. Alžběta řekla Marii při setkání: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla“ (Lk 1,42). Také Zachariáš vnímá v Ježíšovi Boží požehnání: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid“ (Lk 1,68). Je překvapivé, že ten, který byl zdrojem požehnání, je výslovně požehnán jen při slavném vjezdu do Jeruzaléma. Určitě nejde o náhodu. Možná je takto naznačena Ježíšova neuchopitelnost ze strany člověka.

Nový zákon přebírá zvyk žehnat před jídlem pokrmy a děkovat za ně Bohu. Ježíš sám pronáší slova požehnání před rozmnožením chlebů: „Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu“ (Lk 9,16). Podobně Ježíš jednal také po svém vzkříšení při setkání s učedníky v Emauzích. Na konci Lukášova evangelia čteme: „Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim“ (Lk 24,30). Český ekumenický překlad vyjadřuje žehnání slovy „vzhlédl k nebi a vzdal díky“. Slova požehnání najdeme také při poslední večeři:„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům…“ (Mt 26,26). Křesťané tato slova převzali a kněz je vyslovuje v rámci eucharistické modlitby. Kněz doslova cituje Ježíšova slova – z chleba a vína se stává Ježíšovo tělo a krev. Takto proměn je největším a nejdokonalejším Božím darem. Ježíš, který obětoval svůj život za všechny, se stal dokonalým darem svému Otci. My pak děkujeme za tento dar, který je nám všem požehnáním. Naše eucharistické texty spojují požehnání a díkůvzdání.

Ježíš žehná také dětem, jak čteme v Markově evangeliu: „Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim“ (Mk 10,16). Zvláštního Ježíšova požehnání se dostalo také učedníkům: „Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim. A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe“ (Lk 24,50-51). Požehnání učedníkům bylo vlastně posledním činem, který Ježíš vykonal před svým nanebevstoupením. Petr pak při svém kázání shrnuje Kristovo poslání slovy: „Především pro vás povolal svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů“ (Sk 3,26). Pavel je přesvědčen, že se mu podaří dojít až do Říma díky Kristovu požehnání. Píše o tom v listu Římanům: „Jsem jist, že až k vám dojdu, přijdu s plností Kristova požehnání“ (Řím 15, 29).

Na závěr dnešního pořadu si připomeňme čtení z následující neděle. Již jsme si řekli, že první čtení je z knihy proroka Jeremiáše. „Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina…“ (Jr 17,5-8). Podobnému tématu se věnuje také evangelium. Budeme číst Lukášovu verzi blahoslavenství. Podrobně jsme se tímto textem zabývali v našem včerejším pořadu. Ježíš říká „blaze vám chudí, hladoví, plačící a nenávidění“ (Lk 6,20-26). Čtyřikrát se z jeho úst ozývá také běda. Člověk, který žije podle Boží vůle a řídí se jeho zákony, dostává Boží požehnání, které se projevuje různě.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4