Práce a odpočinek v Bibli

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme zabývat tématem, které se týká každého z nás – „práce a odpočinek“. Většina z nás chodí denně do práce a každý ví, že odpočinek člověk potřebuje. Bible nezapomíná ani na práci, ani na odpočinek. O 22. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme v prvním čtení výzvu z knihy Sirachovcovy: „Dělej své práce v skromnosti“ (Sir 3,19). Právě tato výzva nás dnes může vést k biblickým úvahám na téma práce a odpočinek.

Člověk nebyl stvořen, aby zahálel, nebyl však stvořen ani jako otrok. Jen v činorodé práci může dobře rozvíjet své schopnosti a plnit stvořitelův příkaz z První knihy Mojžíšovy: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe“ (Gn 1,28). Dnešní člověk se blíží dvěma krajnostem. Buď je v práci od rána do večera, a nemá čas na nic jiného, nebo stráví celý den u televize či jinak propadne nicnedělání. Lenoch si svůj postoj jednoduše obhájí tím, že všechno je pomíjivé, a proto nemá smysl se snažit. V biblické knize Kazatel se praví: „pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ Kniha Přísloví však důrazně varuje před takovým postojem, když říká: „Zchudne, kdo pracuje zahálčivou dlaní, kdežto pilné jejich ruka obohatí“ (Př 10,4). „Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu“ (Kaz 10,18). Poučný je rovněž další citát z knihy Přísloví: „Jako se otáčejí dveře ve svém čepu, tak lenoch na svém loži. Lenoch sáhne rukou do mísy, ale je mu zatěžko vrátit ji k ústům“ (Př 26,14-15). Bible nedoporučuje, ani nepodporuje lenost – v žádném případě. Zamítavě se však staví také k opačné krajnosti. Mnoho lidí si myslí, že všechno dění ve světě záleží na nich. Řečeno s nadsázkou: člověk se dře od rána do večera, od pondělí do neděle a zapomíná na odpočinek, rodinu i sebe. Ježíš se o hromadění pozemského bohatství jasně vyjadřuje: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou“ (Mt 6,19-20). Štěstí a spokojenost člověka nespočívá v množství peněz a blahobytu. Tato moudrost platí již tisíce let, jak čteme v knize Přísloví: „Lepší suchá skýva a k tomu klid, než dům plný obětních hodů a spory“ (Př 17,1). Míra úspěšnosti našeho snažení závisí na Božím požehnání, vždyť jak praví lidová moudrost: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“

Izrael musel tuto moudrost stále znovu objevovat. Okamžiky života podle Boží vůle se střídaly s životem bez něho. Velmi tísnivá byla vzpomínka na otroctví v Egyptě, kde se předkové lopotili od rána do večera v postavení otroků. Bez Božího zásahu by zotročení nebralo konce. Hospodin vyvedl svůj lid z Egypta a dal mu Zákon. Jedním z přikázání je ustanovení o sedmém dni, o dni odpočinku. V Druhé knize Mojžíšově čteme: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,8-11). Toto přikázání se připomíná na mnoha místech Starého zákona. Často jsou k němu přidány dodatky a upřesnění – například: „i při orbě a při žni odpočineš“, tedy v době, kdy na odpočinek nebývá ani pomyšlení. Sedmý den je dnem, který je zasvěcen Hospodinu a odpočinku. Bible nenařizuje ani žádné zvláštní obřady a oběti v chrámech. Jen v pozdějších textech najdeme zmínku o ranní a večerní oběti, která je pro všechny dny stejná. V Druhé knize Mojžíšově je den odpočinku zdůvodněn řádem stvoření. Na sklonku šestého dne byl stvořen člověk. Bůh vše připravil tak, aby člověk byl stvořen jako vrchol stvoření – na stvoření se nijak nepodílel. Den odpočinku se tak stal prvním dnem lidského života na zemi a předobrazem věčného odpočinutí v nebi. Bůh tento den posvětil a oddělil ho od ostatních dnů v týdnu.

Den odpočinku se vztahoval nejen na svobodné lidi, ale také na jejich otroky, zvířata a hosty v Izraeli: „Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host“ (Ex 23,12). Boží zákon se zastává bezbranných, kteří se nejčastěji stávali obětí vykořisťování a nelidského zacházení. Tomuto nařízení předchází i ustanovení o odpočinutí půdy. Příkaz stanoví, že veškerá půda má vždy sedmý rok zůstat ladem, aby si odpočinula. Toto nařízení nemělo význam jen z pohledu výnosu či jiného zisku, ale člověk si měl uvědomit, že půda je Boží dar a patří jen Bohu.

Židé slaví den odpočinku v sobotu, která je označována jako sedmý den stvoření, tedy den odpočinku. Křesťané považují za den odpočinku první den po sobotě, tedy neděli, protože právě v tento den vstal Ježíš Kristus z mrtvých a daroval všem lidem věčnou svobodu.

Jak jsme si řekli, milí posluchači, Zákon výslovně odděloval sedmý den odpočinku od šesti pracovních dnů. Tento zákon měl platit pro všechny. Praxe se však od psané formy často lišila. Proto museli proroci neúnavně připomínat den odpočinku jako svatý. Prorok Jeremiáš upozorňuje: „Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den odpočinku a nepřinášeli je do jeruzalémských bran. Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům“ (Jr 17,21-22). Zvláště po návratu z babylonského vyhnanství se svěcení dne odpočinku stalo vedle obřízky symbolem židovství. Židé se tak odlišovali od okolních národů. Prorok Ezechiel vymezuje den odpočinku jako znamení smlouvy mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem: „Dal jsem jim také své dny odpočinku, praví Hospodin, aby byly znamením mezi mnou a jimi…“ (Ez 20,12). Prorok Izaiáš upozorňuje: „Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu“ (Iz 58,13). Nedodržování dne odpočinku se rovnalo pohrdání samotným Hospodinem a v některých případech se trestalo i smrtí: „Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít. Ať tedy Izraelité dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu“ (Ex 31,14-16). Den odpočinku je povinný pro všechny lidi a pro všechna jejich pokolení jako smlouva věčná.

Již jsme si řekli, milí posluchači, že s prací je pevně spjat i odpočinek. Podobně jako ve vztahu k odpočinku čteme také o práci již na prvních stránkách Bible. V první kapitole První knihy Mojžíšovy čteme o stvoření. Nejdříve jsou stvořeny věci neživé, pátý den stvoření se objevují mořské bytosti a ptáci a jako vrchol stvoření je stvořen člověk. Když člověk, stvořený „jako obraz Boží … jako muž a žena“ (Gn 1,27), slyší slova: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji“ (Gn 1,28), nemluví tato slova sice přímo a zjevně o práci, ale nepřímo na ni poukazují jako na činnost, kterou má člověk vykonávat na zemi. Člověk je Božím obrazem mimo jiné proto, že dostal od Stvořitele příkaz, aby podmanil zemi. Plněním tohoto pověření se v každém člověku, v každé lidské bytosti, zrcadlí činnost samotného Tvůrce vesmíru.

Podmanění země a starost o ni nezaniká porušením smlouvy se Stvořitelem. Slova „podmaňte zemi“ mají však velmi široký dopad. Odkazují na všechny zdroje, které země v sobě skrývá a které může člověk uvědomělou činností objevit a účelně využít. Takže slova, napsaná už na začátku Bible, nikdy neztratí svou platnost. Zahrnují všechna minulá období civilizace a hospodářství – včetně současnosti a budoucnosti. Když se totiž člověk svou prací stává čím dál tím víc pánem země, a tak potvrzuje svou vládu nad viditelným světem, neustále se nalézá v linii prvotního Stvořitelova plánu.

Práce je v biblickém podání činnost rozmanitá. Vláda člověka nad zemí se uskutečňuje konáním práce a prostřednictvím práce. Člověk vládne nad světem už tím, že si ochočuje a chová zvířata, a tak získává nutnou obživu a oblečení – také tím, že může vydobýt ze země a moře různá přírodní bohatství. Ale mnohem víc podmaňuje člověk zemi, když ji začíná obdělávat, přetváří její plody a přizpůsobuje je k svému užívání.

Jestliže biblická slova „podmaňte zemi“, určená člověku na samém počátku, mají být chápána tak, že platí i pro celou naši moderní dobu, skrývají v sobě bezpochyby také vztah k technice, k světu mechanismů a strojů, které jsou ovocem lidského rozumu a dějinným potvrzením vlády člověka nad přírodou.

Člověk má podmanit zemi, protože jako Boží obraz je schopen plánovité a účelné činnosti, je schopen rozhodovat o sobě a dosáhnout sebeuskutečnění. Jako osoba pracuje, vykonává různé činnosti náležející k pracovnímu procesu. Ty všechny mají sloužit k uskutečnění jeho lidství, k splnění osobního povolání, které je mu vlastní právě proto, že je člověk. Boží plán s člověkem nebyl odvolán, ani když člověk porušil společenství s Bohem. Slyší slova: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat“ (Gn 3,19). S tímto údělem se setkává každý z nás. Znají ho lidé pracující tělesně, nezřídka v těžkých podmínkách. Znají ho nejen rolníci, věnující dlouhé dny obdělávání půdy, která někdy plodí „trní a hloží“ (Žid 6,8; srov. Gn 3,18), ale i horníci, hutníci, lidé pracující na stavbách. Znají ho lidé, věnující se humanitním studiím, znají ho vědci i lidé, na které dopadá těžké břemeno závažných politických rozhodnutí. Znají ho lékaři a ošetřovatelky. Znají ho ženy, které – někdy bez náležitého uznání od společnosti a leckdy i od vlastní rodiny – nesou každodenní námahu a odpovědnost za dům a za výchovu dětí. Znají ho všichni, kdo pracují. A protože práce je všeobecné povolání, znají tuto skutečnost všichni lidé. Práce je dobro člověka, dobro jeho lidství – neboť prací člověk nejen přetváří přírodu a přizpůsobuje ji svým potřebám, ale také uskutečňuje sebe jako člověk, a jistým způsobem se tak dokonce „stává víc člověkem“.

Mezi typické projevy starověku patří i rozvrstvení lidí podle rázu vykonávané práce. Práce, která vyžadovala ze strany pracujícího použití jeho tělesných sil, práce svalů a rukou, byla pokládána za nedůstojnou lidí svobodných. Proto k ní byli určováni otroci. Křesťanství, které rozvíjejí starozákonní myšlenky o práci, zde přichází s něčím novým. Vycházelo při tom z obsahu evangelijního poselství, především ze skutečnosti, že Bůh se nám stal jako člověk ve všem podobný. V Listu Židům čteme: „Proto musil být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky“ (Žid 2,17-18). Ježíš Kristus věnoval většinu svého života na zemi práci v tesařské dílně. Tato okolnost je sama o sobě nejvýmluvnějším „evangeliem práce.“ Základem hodnocení lidské práce není především druh vykonávané činnosti, ale fakt, že ten, kdo ji koná, je osoba. Při takovém chápání mizí prakticky důvod starověkého rozvrstvení lidí podle druhu jejich práce. Člověk je určen a povolán k práci, ovšem „práce sloužit člověku, a ne člověk práci.“

Lidské práce a odpočinku se dotýká nejen Bible, ale tohoto tématu se dotknul také Druhý vatikánský sněm v konstituci Radost a naděje. Také mnoho papežů si během let uvědomovalo potřebu vyjádřit se k této otázce. Proto vznikly encykliky, které se věnují práci. První a velmi výraznou byla encyklika papeže Lva XIII. „Rerum novarum“. Mezi nejnovější patří encyklika Jana Pavla II. „Laborem exercens – O lidské práci.“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2