Ř 8,8-17

Petr Chalupa

 

Milé posluchačky a milí posluchači. Dnes se budeme v našem pořadu Bible v liturgii zabývat druhým čtením ze slavnosti Seslání Ducha svatého v cyklu „C“. Budeme číst z osmé kapitoly listu Římanům. Tato kapitola tvoří – obrazně řečeno – srdce Pavlova spisu. Hlavním námětem je Boží Duch, který je doslova vylit na člověka, ospravedlněného vírou a vysvobozeného z hříchu. Duch si buduje příbytek ve věřícím člověku a stává se tvůrcem, zdrojem života, nejen lidského, ale Božího. Vrchol tohoto úryvku nacházíme v závěru. Pavel poukazuje na novost tvora, vedeného a oživovaného Božím Duchem. Takto obnovený člověk může oslovovat Boha – abba, otče! -, jak ho naučil sám Boží Syn, Ježíš Kristus. Abba je aramejské slovo. Vyjadřuje důvěrný vztah syna k milujícímu otci, který dbá na potřeby svého dítěte. Od vztahu otroka vůči pánovi přechází křesťan k oddanosti celým životem v lásce a důvěře.

Nyní se zaměřme podrobněji na jednotlivé verše. Od začátku sedmé kapitoly se Pavel věnuje tematice, která zdůrazňuje křesťanovo osvobození od nadvlády Mojžíšova zákona obnovou v Duchu svatém, která zároveň znamená začátek vlády Božího ducha. Úryvek, vybraný pro liturgii svatodušní neděle, začíná slovy: Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu (Řím 8,8). Tělo je zde – podobně jako hřích – oblastí, ve které není Bůh a ve které vládne smrt. Protikladem této oblasti je vláda Božího ducha, která znamená život a pokoj. Křesťané byli před křtem „v těle“, teď však jsou „v Duchu“. Pojem tělo vystihuje slabá místa v člověku, která jej charakterizují jako místo, na kterém zápasí Mojžíšův Zákon s hříchem a smrtí.

Motivem těla navazuje apoštol Pavel na starozákonní tradici. V ní označuje pojem tělo člověka v jeho pozemské, tělesné křehkosti. Příkladem mohou být dva verše ze 40. kapitoly knihy proroka Izaiáše (Iz 40,6.8): „Každé tělo je tráva, a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky.“

Vzápětí staví Pavel do vzájemného protikladu na jedné straně lidi, kteří podle jeho slov „žijí – doslova – v těle“, a na druhé straně lidi, kteří „žijí – doslova – v Duchu.“ Být v těle znamená být zaprodán hříchu. Takto se vyjadřovali Židé, žijící v Kumránu. Ztotožňovali tělo s výtvorem z prachu; k podstatě těla patřilo provinění a hřích. V jejich spisech se objevuje také výraz „svévolné tělo.“ Český ekumenický překlad se snaží vystihnout tento obsah, když hovoří o „těch, kdo žijí jen z vlastních sil“ – namísto doslovného „kdo žijí v těle“. Celý člověk byl pak podle názoru Kumránců tažen tělem daleko od Boha. Teprve vstup do společenství, které už prožívá spásu v poslední době, přináší očištění těla od svévolnosti působením Božího Ducha.

Větami – ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu – byly uzavřeny Pavlovy předcházející úvahy o možnosti tělesné nebo duchovní existence na začátku osmé kapitoly. Nyní oslovuje své adresáty jako lidi, kteří už prožívají novou možnost spásy: Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho (Řím 8,9). Duch je zde nejprve životním prostorem, ve kterém se věřící člověk nachází – žije doslova „v Duchu“. Duch však zároveň přebývá ve věřícím, naplňuje jeho srdce. Navíc byl věřící obdarován Duchem Kristovým – jinak by nemohl Kristu patřit. Z různých zorných úhlů se díváme na vztah věřícího k Duchu. Duch zde není původcem zvláštních náboženských zkušeností, ale základem obnoveného života. Velmi zřetelné je to v následujícím verši:

Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života, protože je ospravedlněn (Řím 8,10). Co znamená věta: „Je-li Kristus ve vás“? Následující protiklady

tělo – duch; smrt – život; hřích – ospravedlnění

naznačují, že Pavel chce římským křesťanům zdůraznit: Kristus určuje vaši existenci jako usmrcený a vzkříšený k životu.

Jako usmrcený vzal na sebe skutečnost hříchu, jehož vládu ukončil svou smrtí. Proto je i naše tělo mrtvé hříchu, naše tělesná existence je plně v Kristu.

Jako vzkříšený k životu je Kristus dárcem života. Dostáváme od něho život na základě ospravedlnění, tedy na základě správného vztahu k Bohu, jímž je víra.

A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás (Řím 8,11). V závěru 11. verše hledí Pavel do budoucnosti na konci času. Duch není jen základem nynějšího obnoveného života, ale také silou, jíž Bůh jednou „probudí k životu i naše smrtelná těla“.

Pavel hovoří o Duchu velmi dynamicky: Duch je pro něho především Duch Boží, Dárce života. Protože však Bůh uděluje svého Ducha lidem pro jejich víru v Ježíše Krista, nazývá ho Pavel také Duchem Kristovým. Zároveň se Duch zmocňuje věřícího, aby v něm přebýval. I když je Kristus po Boží pravici, prostřednictvím Ducha svatého nám zůstává nablízku. V následujících verších se dozvídáme, co všechno může tato blízkost pro věřící znamenat:

Nuže, sestry a bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo (Řím 8,12).

V dlouhém předcházejícím úseku (6,1-8,11) se Pavel vyrovnával s výtkou křesťanů ze židovství, že totiž zvěst o ospravedlnění v Kristu znehodnocuje požadavky Mojžíšova zákona. Přechází tedy k závazkům Božích dětí, zdůrazňuje eticky závazný charakter nové existence v Duchu svatém. Nejprve ovšem důrazně připomíná, že křesťanovy povinnosti nesměřují k tělu. V dalším textu se křesťanův závazek ukazuje jako nasazení celého člověka.

Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít. Jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít (Řím 8,13).

Tuto větu bychom mohli z řečtiny přeložit doslova: „Jestliže však Duchem umrtvujete praktiky těla, budete žít.“ Pavlova výzva ovšem nemá nic společného s umrtvováním vitality, spontánnosti a zdravého sebevědomí. Apoštol říká, že Duch svatý vede věřící k nové praxi, která odpovídá jejich novému stavu. Z tohoto stavu vyplývají jejich činy.

V Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu nacházíme – s nepatrnými obměnami – následující Ježíšovo upozornění: „Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne a pro evangelium, zachrání si ho“ (Mk 8,35). Ježíš vybízí k jistému přehodnocení hodnot: sobecký život vede ke smrti, smrt pro Krista otevírá život. K této myšlence se apoštol Pavel vyjadřuje také ve svém listu Galaťanům: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali své tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24).

Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží děti (Řím 8,14).

Bůh dává jako otec život svým dětem. Ty se vyznačují tím, že se dávají vést Božím Duchem. Být Božím synem či Boží dcerou znamená získat důstojnost, které se nic jiného nevyrovná.

Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: ´Abba, Otče!´ “ (Řím 8,15).

Poznávacím znamením Božích dětí je svoboda. Je jim cizí jakékoli otroctví. K tomu je dobré uvědomit si, že starověký člověk žil velmi často ve strachu z démonů a bohů. Pokoušel se ovládnout je magií.

Křesťané mohou v síle Ducha volat „abba, otče“. Tato slova nepocházejí od nás, ale jsou nám darována. Aramejské slůvko „abba“ připomíná Ježíše, který mluvil aramejsky a který podle svědectví evangelií dával tomuto oslovení Boha přednost ve své modlitbě. Spolu s ním se nyní modlí k Bohu Otci také jeho bratři a sestry. Smí se považovat za Boží děti. Něco takového není jen jejich vlastní domněnkou:

Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti (Řím 8,16).

Není to tedy jen náš vlastní duch, kdo by se měl povznést k důvěrnému vztahu vůči Bohu. O této skutečnosti vydává svědectví spolu s naším duchem sám Duch svatý.

Jsme-li však děti, jsme i dědici. Dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy (Řím 8,17).

V Druhé knize Samuelově slibuje prorok Nátan králi Davidovi, že jeho zaslíbenému potomkovi – Mesiáši – bude Bůh otcem a on mu bude synem. Podle knihy Jubilejí panovalo mezi Židy v době Ježíšova pozemského života přesvědčení, podle kterého se mesiánské zaslíbení týká celého národa na konci času. I pro apoštola Pavla je nový vztah k věřících k Bohu – vztah dětí prostřednictvím Ducha – skutečností na konci času, která už zde v zárodku je, která se však plně projeví teprve s definitivním příchodem Božího království. Stát se spoludědicem vzkříšeného Krista vyžaduje ovšem nejprve spolu s ním trpět.

Na závěr si zopakujme, co pro nás může znamenat úryvek z listu Římanům o slavnosti Seslání Ducha svatého. Znovu se zadívejme z různých zorných úhlů na náš vztah k Duchu svatému. Duch svatý je podle apoštola Pavla nejprve životním prostorem, ve kterém se jako věřící nacházíme. Duch však v nás zároveň přebývá, naplňuje naše srdce. Také si uvědomujeme, že jsme byli obdarováni Duchem Kristovým – jinak bychom nemohli Kristu náležet.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4