Samaří a Samaritáni

Alžběta Drexlerová

 

V evangeliu této neděle uslyšíme známé podobenství o milosrdném Samaritánovi. Samaří a jeho obyvatelé jsou ve Starém i v Novém zákoně poměrně často zmiňováni, ale málokdo z nás má zřejmě přesnější představu jak o území Samaří tak o Samaritánech, jejich zvycích a kulturních rysech. Proto chceme dnešní biblické zamyšlení věnovat právě jim.
Samařsko leží severně od Jeruzaléma a je to kraj, který má dvě úplně rozdílné tváře. Na jihu se zdvíhají hory do výše až tisíc metrů s úzkými údolími a příkrými cestami. Tyto hory oddělují na východní straně úrodný pás lemující řeku Jordán, a na západní straně přímořskou nížinu. Severně od pohoří se krajina snižuje v nízkou pahorkatinu a údolí se rozšiřují v úrodné nížiny, z nichž největší je Jizreelská nížina. Ta přechází na severovýchodě v Karmelské pohoří, táhnoucí se v padesáti-kilometrovém masivu až k mořskému pobřeží. Severně od Samařska se nachází Galilea.
Podle knihy Jozue se po dobytí zaslíbené země na území Samařska usadily kmeny Efraima a Manasseho, tedy Josefových synů. Tyto kmeny musely vykácet lesy v horách, protože všechny nížiny byly již obsazeny Kananejci. V roce 933 před Kristem došlo mezi kmeny v zaslíbené zemi k bolestnému rozdělení. Pod vedením krále Jerobeáma se od jižního Judského království odtrhlo Severní izraelské království. Aby Jerobeám zajistil svou nezávislost na Judsku a Jeruzalému jakožto centru náboženského života, dal vystavět v Béthelu a v Danu dva zlaté býčky a nařídil svým obyvatelům, aby je uctívali. Tento počin je v Bibli dále nazýván Jerobeámovým hříchem a to, že se ho kmeny severního Izraele ani po dvou staletích nezřekly, vedlo nakonec k pádu celé země do rukou Asýrie.
Zatím se ale věnujme městu Samaří, o jehož dávných dějinách se dozvídáme především z obou Knih Královských. Město dal asi padesát let po rozdělení kmenů vystavět izraelský král Omri. Ten získal od jakéhosi Šemera za dva talenty stříbra horu, kterou obestavěl a město nazval Šomeron, tj. Samaří, na počest jejího původního majitele. O Omrím se praví, že se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, a to víc, než všichni před ním. Po Omrím se stal králem jeho syn Achab a Samaří si zvolil za své sídelní město. Achab panoval dvacet dva let, a i o něm se píše, že se dopouštěl většího zla v očích Hospodinových, než všichni před ním. Achab, stejně jako jeho otec, uctíval zlaté býky v Béthelu a v Danu. Achab si ovšem ještě k tomu vzal si za ženu Jezábelu, dceru sidónského krále, vystavěl v Samaří oltář Baalovi a chodil se mu klanět.
V Samaří se odehrál podivuhodný příběh, jehož hrdinou byl prorok Elíša, působící za časů krále Achaba. Elíša dokázal vždy Achabovi prorokovat, na kterém místě táboří aramejské vojsko a je proto třeba se mu vyhnout. Aramejský král tedy vytáhl proti Elíšovi, a aramejské vojsko ho obklíčilo. Elíša se však pomodlil k Hospodinu, aby vojáky ranil zaslepeností, a tak se také stalo. Elíša vojákům řekl, že je doprovodí na to správné místo, a dovedl je doprostřed Samaří. Tam vojáci prohlédli a zjistili, že jsou v rukou krále Achaba. Elíša ale nedovolil Achabovi, aby je pobil. Nařídil mu, aby vojáky nakrmil a napojil a poslal domů. Na dlouhou dobu pak přešla aramejského krále chuť podnikat výpady proti Království severního Izraele. Později se přeci jen odvážil znovu vytáhnout, a opět musel čelit moci Hospodina, který město zázračně vysvobodil z rukou aramejského vojska.
Vojsko tehdy dlouho obléhalo Samaří, až nastal takový hlad, že jedna matka snědla své dítě. Elíša ovšem prorokoval, že do druhého dne bude ve městě míra mouky za šekel a dvě míry ječmene za šekel. Tu noc Hospodin způsobil, že Aramejci ve svém táboře uslyšeli zvuk koní, vozů a velikého vojska. Ulekli se, že si na ně Achab najal chetejské a egyptské vojsko. Všechnu výzbroj i bohaté zásoby potravin v táboře nechali a ještě v noci utekli pryč. A tak se druhý den ráno skutečně prodávala míra mouky za šekel.
Nakonec se již Hospodin nemohl na Achabovo modloslužebnictví dívat. Elíša dal tajně pomazat za krále velitele vojska jménem Jehú. Jehú byl zároveň od Hospodina pověřen tím, aby vyhladil celý Achabův dům a Jehú tak učinil. Potom předstíral, že chce uspořádat v Samaří velkou obětní hostinu pro Baala a do Baalova chrámu dal svolat jeho ctitele z celého Izraele. Po začátku hostiny dal Jehú všechny přítomné pobít mečem, Baalovu svatyni rozvrátili a proměnili v hnojiště. Ale dokonce ani Jehú se neodvrátil od hříchu Jerobeáma, a i další králové, kteří vládli po něm v Samaří, se vesměs dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích.
Důsledkem tohoto hříchu bylo, že Hospodin vydal Izraelské království do rukou asyrského krále. Bylo to v roce 722 před Kristem, kdy byl samařský lid vystěhován do asyrského vyhnanství. Asyřané si území podrobili jako jednu ze svých provincií a do samařských měst přivedli lid z Babylóna, Kútu, Avy, Chamátu a Sefarvajimu. Tyto národy se podle Písma sice bály Hospodina, ale zároveň na posvátných návrších vystavěly modly svým vlastním božstvům. Podle historických pramenů ovšem spíš než o nějakou masovou vlnu šlo o menší skupiny přistěhovalců přicházejících v průběhu celého století. Ani o podivném překrucování židovského náboženství obyvateli Samařska nepodávají historické prameny žádné důkazy. Nicméně Písmo vykresluje jejich modloslužebnictví v protikladu k chrámovému kultu v Jeruzalémě.
Rivalita mezi Judskem a Samařskem přetrvala i po zničení prvního Jeruzalémského chrámu v 6. století před Kristem a i navzdory vyhnanství obyvatel Judska do Babylóna. Kolem roku 300 před Kristem si Samaritáni postavili vlastní chrám na hoře Garizim. K desateru přikázání přidali Samaritáni ještě jedno, ustanovující, že Bůh si vyvolil k přebývání právě horu Garizim. Měli také vlastní velekněze, odvozené z rodokmenu Árona, mají vlastní kalendář a vlastní svitky Tóry. Chrám byl zbořen v roce 129 před Kristem Janem Hyrkánem; vzájemná rivalita postupně přerůstala v otevřené nepřátelství.
V Novém zákoně jsou Samaritáni poprvé zmíněni v Matoušově evangeliu, když Ježíš vysílá dvanáct apoštolů na jejich první misii. Přitom jim přikazuje: Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského (Mt 10,5). Vstřícnější k Samaritánům je Lukášovo evangelium, které je dvakrát vykresluje v příznivém světle. Poprvé je to v podobenství o milosrdném Samaritánovi, o kterém jste slyšeli včera. Druhá zmínka se týká příhody, kdy Ježíš procházel Samařskem (Lk 17,11-19). Vyšlo mu naproti deset malomocných a prosili ho o uzdravení. Ježíš jim bez námitek vyhověl, ale jediný, kdo se vrátil, aby mu poděkoval, byl právě Samaritán.
Ale i u Lukáše najdeme stopu starého nepřátelství. Když Ježíš směřuje do Jeruzaléma, aby podstoupil svou smrt, prochází Samařskem (Lk 9,51-56). Posílá před sebou posly, aby mohli v jedné samařské vesnici přenocovat. Samaritáni ovšem Ježíše nepřijímají, a to právě proto, že směřuje do Jeruzaléma, a zneuznává tak posvátnost hory Garizim. Horliví učedníci Jakub a Jan byli zřejmě právem nazýváni „synové hromu“, protože Ježíšovi hned nabídli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil? Ježíš je však přísně pokáral a všichni šli přenocovat do jiné vesnice. A můžeme předpokládat, že tam byli naopak přijati.
Nejpodrobněji se vztahem mezi obyvateli Judska a Samaritány zabývá Janovo evangelium ve čtvrté kapitole (J 4,1-42), kde se Ježíš setkává u Jakubovy studny se Samaritánkou. Z jejich rozhovoru můžeme vyčíst mnoho informací o samaritánském náboženství. O převládajícím nepřátelství mezi Židy a Samaritány svědčí už první otázka ženy: Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku? Evangelista hned za otázku připojuje vysvětlující komentář: Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Samaritánka také zmiňuje jeden z nejzávažnějších důvodů pro spor mezi Židy a Samaritány: Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.
Od ženy se také dozvídáme, že Samaritáni měli – stejně jako Židé – v úctě patriarchu Jakuba, protože Samaritánka Ježíšovi říká: Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Samaritáni uznávají za knihy Božského zjevení pouze Pentateuch, a proto také znali příběhy o praotcích. Ze Samaritánských pramenů vyplývá, že nejuctívanější postavou jejich náboženství je Mojžíš. Mojžíš byl podle nich Boží muž a jediný Hospodinův prorok, a pouze skrze něj zjevil Bůh jednou provždy lidstvu svou vůli. Samaritánská víra v Boha je hodnocena jako čistý monoteismus bez přísad magie.
Samaritáni věří také ve vzkříšení a v obnovení celého stvoření přede dnem posledního soudu. Mojžíš má u nich velkou důležitost právě ve spojení se vzkříšením a posledním soudem. V samaritánských pramenech je Mojžíš nazýván termíny, které nám silně připomínají některé christologické výroky. Mojžíš je například „Pánem všech světů“, „slovem živé pravdy“, je „přítomný ve všech věcech jako slovo ve stvoření“, je zákonodárcem, učitelem, spasitelem.
Z hovoru ženy a Ježíše v Janově evangeliu je také jasné, že Samaritáni očekávali Mesiáše, protože žena říká: Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus (tedy Pomazaný). Ten, až přijde, oznámí nám všechno. Od Samaritánů se Ježíš nemusí obávat politické horlivosti, a tak se bez váhání před ženou prohlašuje za Mesiáše. Samaritáni, kteří byli zasaženi vyprávěním ženy, v Ježíše uvěřili a naléhali na něj, aby s nimi zůstal. Ježíš zůstal dva dny a poté mnozí z nich ženě říkali: Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa. Pravděpodobně kvůli přátelským vztahům se Samaritány později Židé ve sporu Ježíšovi namítali: Neříkáme správně, že ty jsi Samaritán a že jsi posedlý zlým duchem? (J 8,48).
Samařsko hraje svou roli také ve Skutcích apoštolů. Poté, co se v Jeruzalémě strhlo veliké pronásledování církve, rozprchli se učedníci po celé zemi. Tak se stalo, že apoštol Filip přišel do Samaří a hlásal tam Krista. Jeho činnost měla mohutné následky: Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo (Sk 8,6-8). Obyvatelé Samaří se obraceli a dávali pokřtít. Ale nejen to: Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého (Sk 8,14-17). Když apoštolové vydali své svědectví, vraceli se do Jeruzaléma a hlásali evangelium ještě v mnoha jiných samařských vesnicích. Při návratu z první misijní cesty procházeli později Samařskem Pavel a Barnabáš. Tehdy obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a tím způsobili všem bratřím velikou radost (Sk 15,3). Z těchto zmínek ve Skutcích apoštolů můžeme usoudit, že křesťanská mise byla v Samařsku účinná a rychle se šířila.
Původní samaritánské náboženství bylo po mnohá staletí utiskováno z různých stran, ale přetrvalo až do dnešní doby. Každoročně se na horu Garizim sjíždí okolo pěti set Samaritánů, aby oslavili Pesach podle původní biblické tradice. Pomazávají veřeje svých dveří krví a porážejí velikonoční beránky. Na vrcholu hory jsou dodnes mezi piniemi rozpoznatelné základy samaritánského chrámu. Milí posluchači, jestli pohnuté dějiny města Samaří zanechaly otisk ve vaší mysli, a jestli si pod Samaritány nepředstavíte kdysi vyhynulý pohanský národ, ale skupinu konkrétních lidí, kteří se i ve velmi těžkých historických podmínkách pokoušejí žít v souladu s dávnou biblickou tradicí, pak dnešní pořad splnil svůj účel.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4