Sf 3,14-18

Petr Chalupa

 

O 3. neděli adventní uslyšíme úryvek z knihy proroka Sofoniáše. Je vybrán z části knihy, jejímž obsahem jsou slova o spáse. Slibují národům očištění a svorné vyznávání Hospodina, obnovu Jeruzaléma a novou Hospodinovu přítomnost, která bude znamenat spásu – v protikladu k jeho současné odsuzující přítomnosti – pro izraelské kmeny, rozptýlené v cizině, návrat do vlasti a celosvětové uznání. Z hlediska těchto zaslíbení se mění smysl odsouzení Judska, Jeruzaléma a národů: stává se cestou k nové a definitivní spáse, zároveň však trvalým varovným znamením.

Náš úryvek, 14. až 18. verš 3. kapitoly, se liší od sousedních Božích výroků – je prorokovým oslovením Jeruzaléma.

Úryvek zřejmě nepochází přímo od proroka Sofoniáše, který působil v době náboženské reformy krále Jošiáše v letech 630 až 625 před Kristem. Text nejspíš vznikl v době po vyhnanství v Jeruzalémě v souvislosti s bohoslužebným předčítáním knihy Sofoniáš. Svým způsobem vyjadřování se totiž podobá oslavným bohoslužebným zpěvům, které vyzývají ke chvále Hospodina pomocí rozkazovacího způsobu. V našem úryvku však nejde v první řadě o chválení Boha. Je prorockým zaslíbením spásy v podobě výzvy k radosti, adresované Jeruzalému. Takto pravděpodobně vyzývali kněží k radosti o svátcích. Podobné texty najdeme také u proroka Zachariáše a Izaiáše. Zdá se dokonce, že náš úryvek předpokládá krátké oslavné písně takzvaného „Druhého Izaiáše“, které vyzývají k jásotu na základě očekávání časově blízkého spásonosného zvratu.

Náš úryvek z proroka Sofoniáše je povzbudivým zaslíbením spásy. Způsob vyjadřování předpokládá Hospodinem způsobený zvrat tíživé situace. Je možné, že takovým způsobem odpovídali kněží při bohoslužbě na nářky jednotlivců. Charakteristickým znakem povzbudivého zaslíbení jsou slova: „neboj se“.

Přejděme teď k jednotlivým veršům, které uslyšíme při nedělní bohoslužbě:

Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero!
Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele, zla se už neboj!

Tento výrok předpokládá útlak Jeruzaléma ze strany nepřátel jako Boží odsouzení, ale také nové vysvobození z nepřátelského ohrožení. Tato situace je charakteristická pro dobu po vyhnanství. V Jeruzalémě už byl znovu ve skromné velikosti vystavěn chrám. Prorok Ezechiel prožil kdysi ve vidění, jak Hospodinova sláva odchází z chrámu (Ez 10,18nn). Avšak jeho vize nového chrámu v době spásy hovořila o naději na návrat Boží slávy do Jeruzaléma (Ez 43,1nn). Prorok Zachariáš hlásal vítězství nad utlačovateli Izraele v poslední době jako Hospodinovo dílo a vyzýval siónskou dceru k jásotu z Hospodinova návratu. Konec vyhnanství a nový život pro Sión, který hlásal takzvaný „Druhý Izaiáš“, se už natolik uskutečnil, že Sofoniáš může siónskou obec vyzývat k plnému jásotu a vděčné radosti bez jakéhokoliv omezení. Takový jásot přesahuje současnost a chápe odůvodnění jásotu jako něco definitivního: Hospodin odstranil nepřátele jednou provždy a zřídil své království uprostřed siónského města. Novou skutečnost však ještě nevnímají zraky všech. Všichni ještě nejsou schopni prožívat s vděčností celý její dosah. Proto je třeba výzvy k vděčnému jásotu a k otevřenosti vůči novému Božímu jednání.

Obyvatelé Jeruzaléma bývají oslovováni jako siónská dcera, popřípadě jako dcera jeruzalémská. Dcera, která je zosobněním místa, chce říci o městě, že poskytuje svým obyvatelům prostor k životu, podobně jako matka. Označení Sión probouzí zároveň u posluchačů a čtenářů vzpomínku na siónskou tradici, na obsahy víry, které byly spojeny s Jeruzalémem už od doby Davidovy a Šalamounovy: Jeruzalém je město Hospodina, „velkého krále“ světa, „Nejvyššího“, jak ho nazývají siónské písně (Ž 46,5; 48,3). Hospodin si vyvolil Sión jako svůj příbytek (Ex 15,17n; Ž 46,5; 76,3; 132,13nn). Zde je Bůh se svým lidem jako jistá ochrana a nechává ho přebývat v dosahu svého požehnání (Ž 46; 48). Hrozivé pokušení vyhnanství spočívalo právě v tom, že se zdálo, jako by měly skončit tyto spásné tradice, které poskytovaly tolik jistoty. Tatáž siónská tradice obsahovala ovšem také Hospodinovy požadavky na život v jeho přítomnosti (Ž 15; 24). Chudý zbytek Izraele, který hledá bezpečí v Hospodinově jménu, bude uplatňovat právo také v sociální oblasti. Právě tohoto nového Izraele vidí začátek našeho úryvku v obyvatelích Siónu a vyzývá je ke královskému jásotu. Ve Starém zákoně se ojediněle vyskytují čtyři podobná slovesa, vyjadřující jásot. Hovoří o radosti, která dostává podobu písně, tance a smíchu; vychází z celého srdce, týká se celé osoby. Tato radost, tento jásot je znamením a darem nové, definitivní spásy pro Sión. Důvodem nespoutané radosti je Hospodinův vysvobozující zásah. Nehovoří se už o hříchu Jeruzaléma. Hospodin odstranil národy, které kdysi „použil“ proti Jeruzalému jako nástroje svého potrestání: sám ukončil účinky zaslouženého odsouzení, soudu nad Jeruzalémem. Je zde nový, darovaný život. Před vyhnanstvím byla bohoslužbou v Šalomounově chrámě oslavována Hospodinova vláda nad celým světem. Nyní je důležité pro zbytek Izraele, který se cítí jako siónská obec, že Hospodin zřizuje už teď, nikoli až v budoucnu, svou zachraňující a vysvobozující královskou vládu uprostřed siónské dcery.

V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať neochabují tvé ruce! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz; nad tebou bude plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá jako za dnů shromáždění.

Předcházející povzbuzení je výslovně odsunuto do budoucnosti zároveň s Hospodinovou královskou vládou, která je nyní rovněž chápána jako věc budoucí. Situace Siónu, které se povzbuzení týká, je zřetelněji než v předcházejícím textu poznamenaná strachem, ochablostí a ochromující rezignací. Jde o ztrátu odvahy, přesněji o slabou víru v Boží blízkost, ochranu a pomoc, s nimiž bojoval mezi vyhnanci už takzvaný „Druhý Izaiáš“. Útěchu potřebovali utlačovaní a poražení, kteří bolestně postrádali ochrannou Boží blízkost. Můžeme takřka nahmatat potíže jeruzalémské obce v době obnovy po vyhnanství. Malé Judsko se stalo samostatnou provincií perské říše teprve za Nehemiáše. Zloba, žárlivost a nepřátelství ze strany Samařanů, Amonitů a Arabů doprovázely obnovu jeruzalémských hradeb (Neh 3 – 4). Přistupuje k tomu snaha uspořádat sociální, hospodářský, politický a náboženský život, překonat ustrnutí a vnitřní nepokoje. Takové situace vedou věřící obec stále znovu k základní otázce po Bohu, jeho blízkosti, jeho síle a pomoci: „Je Hospodin uprostřed nás nebo není?“ (Ex 17,7).

Ustrašené obci, která je oslovena jako žena, odpovídá prorocký výrok ve stylu starobylé kněžské průpovědi o spáse. Slibuje jednotlivci vyslyšení a zvrat tíživé situace – nesmíme ho tedy chápat jen jako útěchu a uklidnění. Řeč o spáse procházela v Izraeli dlouhým vývojem. Tam, kde život ochromuje strach, jak naznačuje slovní obrat o ochablých rukou, kde je zřejmá vlastní bezmocnost, může se pohled setkat se zachraňujícím Bohem. Každá věta 17. verše, která odůvodňuje povzbuzení z předcházejícího verše, zaznívá jasnými tóny, které se spojují a prostupují, a navazuje na nadějeplné tradice, vyjádřené slovy: „Hospodin, tvůj Bůh“, „Hospodin uprostřed tebe“, „bojovník, který pomáhá, zachraňuje a vysvobozuje“.

Proto končí zaslíbení spásy krásným obrazem o Bohu, který se raduje ze Siónu podobně jako muž, který obnovuje lásku ke své ženě. Z lásky a radosti jásá nad Siónem jako snoubenec nad svou snoubenkou. Shromážděním se myslí slavnost. Můžeme si představit radost o slavnosti, která se v Izraeli prožívala především o velkém podzimním svátku, o slavnosti stánků.

Situace jeruzalémské obce po vyhnanství se v mnoha ohledech podobá situaci křesťanů v době adventní. Hospodin už podivuhodně zvrátil osud svého lidu a daroval mu svobodu. Všední dny však měly své nesnáze. Kdy se měla stát skutečností prorocká zaslíbení o Siónu jako o proměněném městě, plném Boží slávy (srov. Iz 54,11-17; 60 – 62)? Základním problémem obou částí našeho úryvku je otázka po vysvobozující Boží blízkosti a jeho útěšné přítomnosti, z nichž plyne radost a štěstí z bezpečí a lásky. Ovšem i nám křesťanům se může zdát, že Bůh mlčí a je vzdálený (Iz 63,15; 64,11; 59,9-11). V takové situaci je třeba naslouchat prorockému slovu, uvažovat o tom, co již Bůh učinil – například o tom, že je se svým lidem, přebývajícím na Siónu. Autor našeho úryvku se stal hlasatelem radostné zvěsti pro Izraele. Současná Boží blízkost je však zároveň s nadějí očekávaná jako definitivní budoucnost. Důvěra v mocnou a záchranou Boží přítomnost a naděje, že Bůh dá s definitivní platností najevo, co už v lásce začal se svým lidem – to je adventní vnitřní postoj křesťanské obce. Postoj, který uschopňuje k radosti, zahání ochromující strach a povzbuzuje k jednání ve prospěch druhých. Obec se obnovuje, když se mění její vnímání Boha. Boží královská vláda se stává souhrnným klíčovým motivem jednotlivých rysů obrazu o Bohu: Bůh, který slibuje svou stálou přítomnost už ve svém jméně, vysvobozuje od viny a soudu, od nepřátelství a nouze, strachu a rezignace. Zastává se ponížených, zachraňuje, vyvádí na svobodu. Jásá a raduje se z Božího města jako milující při setkání s milovanou. Bůh se raduje, protože miluje.

Motiv radosti prostupuje všemi texty třetí neděle adventní. Latinsky se tato neděle označuje podle opakované výzvy z listu Filipanům „Gaudete“, přeloženo: „radujte se“. Po prvním čtení následuje zpěv z 12. kapitoly proroka Izaiáše, v němž se radost rovněž pojí s Boží přítomností uprostřed lidu. Úryvek Lukášova evangelia se vyznačuje v postavě Jana Křtitele podobným napětím, s jakým jsme se setkali v prvním čtení: s napětím mezi hrozivým odsouzením a povzbudivým hlásáním vysvobozující Boží přítomnosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1