Sk 13,14-52

Petr Chalupa

 

O čtvrté neděli velikonoční uslyšíme jako první čtení úryvek ze Skutků apoštolů. Je vybrán ze 13. kapitoly, jeho obsahem je Pavlovo a Barnabášovo působení v Antiochii s následným vyhnáním apoštolů z tohoto města. Jádrem úryvku je Pavlovo kázání – mezi podobnými projevy ve Skutcích apoštolů jde o jedinou řeč přednesenou židovským posluchačům. Pavel je hlavní postavou děje. Sledujeme ho na jeho první misionářské cestě. I když v neděli uslyšíme jen několik veršů 13. kapitoly, probereme ji od 13. verše až do konce.

První verš takto vymezeného úryvku hovoří o cestě z ostrova Pafu do Pamfýlie a zmiňuje se o Janově návratu do Jeruzaléma:

Pavlova družina pak odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma.

První úsek cesty byl plavbou po Středozemním moři, k přistání došlo nejspíš v Attálii (srov. Sk 14,25). Perge je odtud vzdáleno asi 13 km, leží v blízkosti nesplavné řeky Kestru. Pamfýlie, neúrodná krajina mezi mořem a pohořím Taurus, byla římskou provincií v letech 25 před Kristem až 43 po Kristu. Nebyla však upravená pro rozsáhlejší dopravu.

Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.

Nebezpečná cesta z Perge do Antiochie měřila zhruba 160 km. Lukáš neříká ani zde, ani v 15. kapitole Skutků (15,38), proč Jan Marek opustil v Pamfýlii Pavla a Barnabáše a vrátil se do Jeruzaléma. Pavel a Barnabáš se dostali do Antiochie. Město leželo vlastně ve Frýgii, ale na hranicích s Pisidií. Podle zpráv Josefa Flavia usídlili zde už Seleukovci mnoho Židů, aby tak zabezpečili hranici. Od roku 25 před Kristem bylo město římskou kolonií. O Pavlově působení, jeho utrpení a pronásledování se dozvídáme také z Druhého listu Timoteovi (2 Tim 3,11). Ve zprávách, podobných tomuto svědectví, se dostáváme k jádru toho, co Lukáš vzápětí dramaticky rozvinul.

Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Když bylo skončeno čtení ze Zákona a Proroků, poslali k nim představení synagogy se vzkazem: „Bratři, můžete-li říci něco lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy povstal, pokynul rukou a začal mluvit:

V Lukášově evangeliu přichází Ježíš brzy po svém příchodu do Nazaretu na bohoslužbu do synagogy (Lk 4,16). Podobně říká Lukáš o misionářích, že se nejprve účastnili bohoslužby v synagoze. Pavel zde vystupuje podobně jako Ježíš – po čtení z Proroků začíná kázat. Stejně jednal Pavel v Damašku a stejně bude postupovat v Ikoniu, Soluni, Beroji, Aténách, Korintu a Efezu. Lukáš chce zdůraznit tento postup v dějinách spásy: nejprve se vyvolení a poselství o spáse obrací k Izraeli a teprve potom k pohanům.

„Izraelité i vy všichni, kteří se bojíte Boha, poslyšte! Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a udělal z nich za jejich pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a asi po dobu čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral. Vyhubil potom sedm národů v kanánské zemi a dal jim ji jako jejich majetek, a to trvalo kolem čtyř set padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela. Když pak žádali o krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjaminova kmene. Ale pak ho odstranil a udělal králem Davida. O něm vydal pochvalné svědectví: Nalezl jsem Davida, Jesova syna. Je to člověk podle mého srdce. Ten vyplní vždycky všechno, co budu chtít. Z jeho potomstva vyvedl Bůh Izraeli podle zaslíbení jako spasitele Ježíše.

Tento úsek rozvíjí myšlenku souvislosti mezi Izraelem a církví. Po stránce formy připomíná výklad 7. kapitoly Druhé knihy Samuelovy, který vznikl mezi křesťany ze židovství.

Oslovení „Izraelité“ je poctou. V rámci synagogální bohoslužby nezvyklé oslovení – „vy, kteří se bojíte Boha“ – adresuje Pavlovo povzbuzení také pohanům, kteří byli Židům blízcí a účastnili se bohoslužby v synagoze.

„Bůh izraelského lidu“ je v tomto souhrnu dějin spásy původcem všech pozitivních událostí. Dějiny spásy jsou popisovány stále konkrétněji. V rámci vyvolení, vysvobození, darování země a doby soudců se nesetkáme se žádným jménem. Následující doba je charakterizována postavami Samuela, Saula a Davida. Tato řada dosahuje svého vrcholu ve spasiteli Ježíšovi. Podobně jako Bůh udělal králem Davida, vzkřísil z mrtvých Ježíše a ustanovil ho mesiánským králem, jak dosvědčuje apoštolská zvěst.

Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.

Jestliže chce Lukáš hovořit o začátcích Ježíšovy doby, musí mluvit o Janu Křtiteli. Ježíš s ním navázal spojení před započetím svého působení na veřejnosti. Jan byl některými svými učedníky považován za Mesiáše. O Janovi bylo známo, že odkazoval na toho, který teprve má přijít. Jan je tedy Ježíšovým předchůdcem. Připravuje Ježíšovi cestu ve chvíli, kdy doba zaslíbení přechází v dobu naplnění.

Bratři, kteří pocházíte z Abrahamova rodu, i vy zde, co se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse. Obyvatelé Jeruzaléma a jejich předáci však nepoznali, kdo Ježíš je. Když ho odsoudili, vyplnili tím jen to, co říkali proroci – jak se to předčítá každou sobotu. Ačkoli na něm nenašli nic, zač by zasluhoval smrt, žádali od Piláta, aby ho dal popravit. Když dokonali všechno, co bylo o něm psáno, sňali ho z kříže a položili do hrobu. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Ježíš se pak po mnoho dní zjevoval těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky.

Nové oslovení je důvěrnější. Pohané jsou chápáni jako „bratři z Abrahamova rodu.“ Pavel oslovuje zároveň přítomné Židy i pohany jako adresáty zvěsti o spáse, která k nim přichází od Boha.

Ježíšovu smrt zavinila podle Lukáše neschopnost židovských představitelů poznat v Ježíšovi Mesiáše a vnímat smysl Písma svatého. Bůh však naplňuje spásonosný smysl Písma navzdory lidskému jednání. Křesťanským kázáním je nevědomost odstraněna a umožněno obrácení.

Skutečnost Ježíšova vzkříšení je potvrzena jeho zjevením. Spolehlivost zvěsti spočívá na svědectví dvanácti apoštolů. Zaměřením na Jeruzalém, izraelské svaté město, naznačuje Lukáš, že v Ježíšově osudu se dovršily spásné Boží cesty s Izraelem.

A my vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na nás, na jejich dětech, když vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno v druhém žalmu: Ty jsi můj Syn, já dnes jsem tě zplodil. Že pak ho vzkřísí z mrtvých, a to tak, že už nikdy jeho tělo nepodlehne porušení, prohlásil takto: Dám vám to, co jsem svatě a nezvratně zaslíbil Davidovi. Proto i jinde praví: Nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. David pak ve své době sloužil vůli Boží a když potom zemřel, odešel ke svým otcům a podlehl porušení. Ale ten, kterého Bůh vzkřísil, porušení nepodlehl.

Myšlenka naplněného zaslíbení je rozvinuta. Pavel vidí v Ježíšovi Bohem zplozeného Syna, o kterém mluví druhý žalm v sedmém verši. Pomocí citátu z 16. žalmu dokládá, že vzkříšené Ježíšovo bytí nepodléhá pomíjivosti.

Budiž vám tedy známo, bratři: Hlásá se vám, že skrze Ježíše dojdete odpuštění hříchů. Mojžíšský Zákon neměl tu sílu, aby vás osvobodil od viny. Skrze něho však je od viny osvobozován každý, kdo věří. Hleďte tedy, aby vás nepostihlo to, co je řečeno v Prorocích: Otvírejte oči vy, kteří se posmíváte, úžasem hyňte! Dočkáte se, že dokonám dílo, dílo, že tomu nebudete věřit, když vám někdo bude o tom vypravovat.

Na závěr své řeči upozorňuje Pavel své posluchače, že se jim hlásá odpuštění hříchů skrze Ježíše. Pavel nepomýšlí jen na to, že Ježíš způsobuje odpuštění, ale říká také, že odpuštěním je sám Ježíš Kristus, který hovoří skrze své hlasatele. Odpuštění je slíbeno každému, kdo věří v Krista. Je chápáno jak ospravedlnění před Bohem a týká se všeho, co člověka odlučuje od Boha. Skrze Mojžíšův zákon nemohlo dojít k ospravedlnění – nyní je pro všechny možné skrze Krista.

V následujících verších se dostáváme k nedělnímu úryvku:

Když se strojili k odchodu, někteří lidé je prosili, aby k nim o těch věcech promluvili ještě také příští sobotu. Když se pak shromáždění rozešlo, hodně židů i pohanů, kteří ctili Boha, šlo za Pavlem a Barnabášem. Ti s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství lidí, začali žárlit, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.

První reakcí na Pavlovo kázání je prosba promluvit o těch věcech ještě příští sobotu. Další reakci můžeme vidět v následování misionářů ze strany mnoha Židů a ctitelů Boha.

Tím vyhrocenější se jeví následující dramatická scéna. Žárliví Židé se obracejí proti Pavlovi. Ten však spolu s Barnabášem hlásá otevřeně Boží plán spásy. Podle tohoto plánu se muselo Boží slovo hlásat nejprve Židům. Protože však odmítli křesťanskou zvěst i Kristem zprostředkovaný věčný život, obracejí se misionáři k pohanům. Důvodem tohoto postupu ovšem není odmítavý postoj Židů, ale všeobecná Boží touha po spáse.

Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

V protikladu k šíření evangelia se nachází pronásledování, vyvolané Židy. Misionáři jsou vypovězeni. Z historie víme, že vysoce postavené ženy měly blízko k synagoze. Jednání misionářů odpovídá Ježíšovým pokynům pro vyslané učedníky.

Náš úryvek má mnoho společného se začátkem Ježíšova působení. Vystoupil v nazaretské synagoze. Jeho kázání nejprve přijato, ale pak byl odmítnut a odešel k jiným posluchačům. Podobně začíná ve Skutcích své působení apoštol Pavel. A bude v něm tímto způsobem pokračovat: nejprve oslovuje Židy; když však je odmítnut, obrací se k pohanům. Sám Bůh určuje tuto cestu spásy pro všechny lidi bez rozdílu.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1