Sk 14,21–27

Ivana Meclová

 

Dnešní úryvek ze Skutků apoštolů se nezdá být na první pohled ničím významný. Nepopisuje žádné dramatické události, ani neobsahuje podstatná sdělení, která by nás zvedla ze židle nebo aspoň donutila k zastavení. Text je jakýmsi spojovacím článkem mezi dvěma momenty v životě svatého Pavla i v životě prvotní církve. Následuje po podrobném vylíčení první misijní cesty apoštola Pavla zakončené vyhnáním a kamenováním ve městě Lystra. V další kapitole se před námi odehrává tzv. apoštolský sněm v Jeruzalémě, shromáždění, které rozhodlo o definitivním otevření brány církve pohanům. Dnešní čtení proto tvoří jakési „oddychové intermezzo“, člověk má skoro tendenci tuto pasáž přeskočit, aby se dostal k oněm skutečně převratným událostem v Jeruzalémě. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že zdánlivě nudný text obsahuje důležitou zprávu o prvních křesťanských obcích v pohanském prostředí. Věcný popis událostí v sobě skrývá dramatický náboj, který objevíme pouze tehdy, necháme-li se plně vtáhnout do děje a pochopíme všechny souvislosti.

Ocitáme se na samém konci první Pavlovy misijní cesty, která ho společně s Barnabášem dovedla na ostrov Kypr a do měst Malé Asie. Došlo tak k prvnímu a v podstatě ještě opatrnému rozšíření misie za hranice provincie Sýrie a Kilikie. Ne náhodou vyšli Pavel s Barnabášem z Antiochie. Právě zde se zrodila první významná pohanokřesťanská obec, právě zde následovníci Krista dostali nové pojmenování – christianci – kristovci – křesťané. Živá obec antiochijských věřících poskytovala Pavlovi a jeho druhům výbornou základnu a útočiště při misijní práci v oblasti. Pavel s Barnabášem dopluli nejprve na Kypr a dále navštívili maloasijské oblasti sousedící s Antiochií: Pamfýlii, Pisidii, Lykaonii. To dokazuje, jak váhavě se křesťanská misie zpočátku geograficky šířila. Stala se, obrazně řečeno, prubířským kamenem Pavlových pozdějších cest. Pavel jistě nebyl jediný, kdo hlásal evangelium pohanům. V této době tuto činnost konali i jiní misionáři. Pavel sám o sobě prohlásil, že hlásá evangelium tam, kam dosud nedospělo Kristovo jméno, aby nebudoval na základech, které položili jiní. Počátky pohanské misie nebyly vůbec snadné, Pavel a Barnabáš byli násilím vyhnáni z každého města, které navštívili. Přesto všude zanechali první křesťanské ostrůvky v pohanském moři. Pavel si byl velmi dobře vědom, že noví křesťané to nebudou mít jednoduché, obklopeni nedůvěrou a nepřátelstvím čelili přesile tradičních pohanských bohů. Ti, kdo přijali radostnou zvěst, se rázem vystavili utrpení a útlaku, proto se je apoštolové snažili upevnit ve víře, aby vykonané dílo nezaniklo. Když byli vyhnáni z Derbe, stáli před rozhodnutím, kterou cestu zvolit k návratu. Do Pavlova rodného města Tarsu a dále do Antiochie to nebylo po moři daleko, přesto nakonec zvolili mnohem nesnadnější, delší a nebezpečnější cestu. Vrátili se postupně do všech měst, kde byli nedávno ohrožováni a fyzicky napadáni. Byli si vědomi nebezpečí, ale zároveň věděli, že jejich povinností je povzbuzovat nově věřící. Odvaha, kterou při tom projevují nemá nic společného s bezhlavým riskováním nebo podceněním nebezpečí. Jistě na sobě ještě cítili rány po kamenování, nezapomněli na křik davu a nepřátelském obličeje. museli překonat strach z bolesti, smrti a posměchu. Odvaha, kterou projevují, je proto znamením víry, důvěry a obětavosti. Od každého, kdo chce být Kristovým učedníkem, se vyžaduje naprostá obětavost, sebevydání a ochota zapomenout na sebe. Jako křesťané již nepatříme sobě, ale našemu Pánu a jsme také povoláni k utrpení pro Něho. Ne náhodou mluví Pavel o utrpení, když nabádá nově pokřtěné k vytrvání ve víře. Vidí v něm součást Božího záměru, zkoušku Božích služebníků. Utrpení není nikdy samoúčelné, může být smírnou obětí za hříchy nebo přímluvou za druhé. Učí člověka pokoře, víře a horlivé starosti o bližní. Tak vede do Božího království, protože skrze něj se člověk zdokonaluje a přibližuje Bohu. Utrpení je cestou k vítězství, tak jako sám Ježíš vešel utrpením do slávy.

Pavel s Barnabášem podstoupili toto riziko návratu i z jiného důvodu. Totiž aby v místních církevních obcích ustanovili pastýře. Aby nově obráceným pomohli v duchovním růstu a postarali se o zavedení církevního pořádku. Všude, kde byli věřící, byli ustanoveni presbyteři a zaveden vhodný řád a systém ke správě všech záležitostí obce. Apoštolové nebudovali nějakou volně soudržnou skupinu, pomáhali věřícím naučit se žít ve společenství pod vedením presbyterů pomazaných Duchem svatým. To odpovídalo evangeliu, podle kterého měli být všichni věřící spojeni v jednom společenství, v jednom těle, jehož hlavou je Kristus. Ti, kdo přijali Krista, byli shromážděni do obce. I když jejich počet nebyl velký, učili se pomáhat uvnitř obce jeden druhému a mít tak na paměti Kristova slova: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich.“

Druhým rozměrem společenství v Kristu bylo pak propojení a soudržnost obcí mezi sebou. Proto když apoštolové obrátili na víru muže schopné a věrné, pevné a moudré, snažili se jim ukázat, jak nutná je další práce na vinici. Ustanovili je jako správce nových obcí a po jejich odchodu víra neochabla, ale upevňovala se. Všem se dostalo poučení, jak pracovat poctivě nezištně a vytrvale pro spásu bližních. Noví správci obcí byli ustanoveni modlitbou a vkládáním rukou. Apoštolové tak jednoznačně poukazovali na to, že svou moc nemají od sebe, ale byla jim svěřena Bohem. Ježíš své učedníky ustanovil, pověřil a vyslal, aby sloužili Božímu království a hlásali blízkost Boží vlády. Tento úkol neměl být určen pouze pro ně, ale také pro jejich nástupce, proto se od počátku v církvi udělovali úřady kultickým aktem. Bylo tím zdůrazněno, že Duch svatý ustanovil nejen apoštoly, ale i jejich nástupce proto, aby apoštolské poslání nevyhaslo, ale bylo v církvi předáváno dalším generacím. Při svém odchodu z obce svěřili apoštolové nové učedníky pánu v modlitbě a postu. Půst vyjadřoval obrácení k Bohu v úplné odevzdanosti jeho vůli, otevíral vnitřní zrak pro vnímání Boha, takže člověk slyší Boží volání. Pavel a Barnabáš vždy celým svým jednáním poukazovali na Krista, který je poslal a na kterého se s důvěrou obraceli. Také noví křesťané již nenáleží sami sobě, ale Bohu. Nesou jeho jméno, stali se jeho legitimními dětmi. Následování Krista je celistvá oddanost z lásky, ochota vydávat svědectví slovem, životem i smrtí. Je to hluboké sjednocení s Pánem silou milosti, která je založena křtem a posilovaná vírou. Kdo vstoupí do společenství s Kristem a rozhodne se ho následovat, patří mu navěky.

Až teď Pavel s Barnabášem s klidným srdcem odplouvají zpět do Antiochie, odkud vyšli. Také na zpáteční cestě využívají každé příležitosti ke hlásání radostné zvěsti o Kristu. Hlásání se stává nezbytnou součástí jejich života, není to povolání s pevnou pracovní dobou. Na své první misijní cestě neselhali, stále se snažili následovat Kristova příkladu ochoty, obětavosti a láskyplné péče. Stále bdělí, horliví a neúnavní, nedbali vlastních zájmů ani osobního pohodlí, ale s neutuchající činorodostí hlásali evangelium. Každému, kdo uvěřil v Krista, poskytli poučení a povzbuzení nezměrné ceny. Jejich opravdovost zapůsobila na mysl nových učedníků, takže si navždy vštípili důležitost a význam evangelia. A apoštolové na nové obce nezapomínali, ale vraceli se do nich. I kdyby šlo o malou skupinku věřících, starostlivě nad nimi bděli, protože věděli, že potřebují zvláštní péči, aby byli utvrzeni ve víře a pravdě.

Po svém příjezdu do Antiochie s radostí vyprávěli o obrácení pohanů ke Kristu. Přinesli tak důkaz, že Pánova milost není omezena na žádné území, rasu či národnost.

Jaké závěry mohl Pavel vyvodit ze své „zkušební“ misijní cesty? Hlásání evangelia přináší vždy své plody, protože se jedná o Boží dílo. I když je počet věřících nepatrný, jejich význam je obrovský. Stojí tedy za to nově pokřtěné důkladně poučit a povzbudit, bez ohledu na nebezpečí se k nim vracet, vždyť to budou oni, kdo po odchodu apoštolů převezmou úkol a poslání hlásat evangelium.

Co pro nás bude znamenat, necháme-li se dnes oslovit Pavlovým poselstvím? Jakém poučení pro současnost si vzít z Pavlových zkušeností?

Z celého textu vystupuje do popředí jako hlavní motiv Pavlovo a Barnabášovo odhodlání povzbuzovat nově pokřtěné, kteří se rozhodli následovat Krista, a to i za cenu nemalých obětí. Nutnost podporovat nové věřící, kteří potřebují naši pomoc a povzbuzení, se bezprostředně týká i nás. I kdyby byl tento úkol nepohodlný a vůbec se nám to nehodilo. Zapálení a nadšení novokřtěnců bývá veliké, ale stejně tak velké je i nebezpečí ztráty vytrvalosti při vedení každodenního křesťanského života. Je úkolem a povinností každého křesťana nenechat ty, kdo uvěřili, napospas bezradnosti, pochybnostem a lhostejnosti. Projevený zájem a opakované povzbuzení se bohatě projeví při šíření radostné zvěsti tentokrát uvnitř místní komunity. tato misie zevnitř vyžaduje pevnou víru a důvěru v Boha a obojí předává spolu s odvahou ten, kdo první přinesl evangelium. Nebojí-li se vrátit tam, odkud byl vyhnán, neselžou ani jeho následovníci v případě zkoušky.

Ke zvěstování evangelia jsou povoláni všichni věřící a i pro nás platí Ježíšův misijní příkaz: „jděte do celého světa a ke všem národům…“ Z určitého pohledu je dnes tento úkol těžší než v minulosti. Při současné inflaci slova, kdy jsme ze všech stran zavaleni informacemi všeho druhu, v nelítostném tržišti reklamy, kde každý vychvaluje své zboží jako nejpotřebnější a nejdůležitější k úplnému štěstí člověka, aniž se starají o pravdivost svých slov, v takovém prostředí stojí před námi úkol hlásat Boží slovo. Ohlušeni nápaditostí slov, vět a absurdních tvrzení připadá nám těžké mluvit o Bohu, o Kristu, o spáse a evangeliu prostými, byť pravdivými, slovy. A tak často mezi křesťany dochází k odklonu od hlásání evangelia slovy a nastupuje hlásání skutky. Necháme za nás mluvit naše činy. Horlivost v oblasti charity a angažovanost při pomoci těm nejubožejším na okraji společnosti zastupují naše slova. Tento posun se zdá být dobrý a spolehlivý, podívejme se však na jeho úskalí.

V prvé řadě jde o skutečnost, že kdo víru nepřijal slovy, nemůže ji ani slovy předávat dál. Dovedeno do krajnosti se může docela dobře stát, že křes´tané příštího tisíciletí budou horlivě konat dobré skutky, ale nebudou již schopni nikomu vysvětlit, proč tak činí. Pokud se vám toto tvrzení zdá přehnané, všimněme si, kolik křesťanů již dnes nedokáže slovy vydat svědectví o Kristu, protože prostě neví, co by řekli. A to je skutečnost, která si jeví jako alarmující.

Druhé nebezpečí je však závažnější. Přes všechny dobré skutky pro bližní nejsme stále dost věrohodní. Staráme se pečlivě o materiální a duchovní blaho potřebných, ale náš osobní příklad křesťanského života jako by nebyl dostatečný. V čem to spočívá? Od každého, kdo přijímá Ježíše Krista za svého Pána a Boha se očekává obrácení a změna smýšlení. Nejde jen o nové myšlení, je třeba nového srdce. Řecké slovo „metanoia“ označuje nejen změnu smýšlení, ale také radikální změnu směru cesty, po které jdeme. Někdy se spokojíme s tím, že se od nevěřících lišíme vedením duchovního života. Pod něj zahrnujeme modlitbu, čtení Písma, přijímání svátostí a občasný půst. Někdy se však může stát, že tím duchovní život v podstatě zúžíme na vykonávání rituálů, ze kterých se úplně ztratil jeho duch. Člověk potřebuje v sobě objevit duchovnost jako takovou, duchovnost, jejímž základem je úcta. Základem jakékoli úcty je pak vědomí, že v celém vesmíru, v každém kousku přírody, v každé lidské duši je přítomen Bůh.

Moderní doba se svou snahou ovládat a se svým pocitem bohorovnosti dlouho ničila v člověku všechny pocity úcty ke stvoření. Vesmír, příroda i druzí lidé jsou tu přeci proto, abych je využil ke svému prospěchu, abych je ovládl. Úctu míváme k někomu nebo něčemu, co nás přesahuje, co má svou hodnotu nezávisle na nás, co nechceme ovládat a využívat, protože si uvědomujeme, že bychom tím dotyčnou osobu či věz znehodnotili. Opravdová úcta ke stvoření, které nás obklopuje (a my jsme jeho součástí) vede k lásce, ochraně a respektu. Nejsem-li schopen hluboce vnímat krásu přírody a mít k ní úctu, respektovat její svobodu a zákonitosti, neohrožovat její zdraví zdánlivými maličkostmi, jak mohu mít úctu k bohu, který své stvoření bez výjimky miluje? Nejsem-li schopen bránit a chránit čistotu vody, staleté stromy kácené z rozmaru, zvířata bezdůvodně týraná lidskou zlobou, jak mohu mít úctu k Bohu, jehož oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí? Nejsem-li schopen mít úctu k druhému člověku, k odlišným názorům, k jiné kultuře, jak mohu mít úctu k Bohu, jehož dar svobody přesahuje naše chápání?

Možná se vám zdá, že jsme poněkud odbočili od první misijní cesta apoštola Pavla, ale jen zdánlivě. Na začátku dnešního úryvku jsme četli, že apoštolové kázali evangelium a získali mnoho učedníků. Chceme-li i my dnes získat pro Pána nové učedníky, nesmí být naše slova v rozporu s činy a naše činy v rozporu s naším smýšlením. Jestliže se budeme od okolního světa lišit pouze tím, že žijeme „tradiční“ duchovní život, který budeme vydávat za záruku naší víry, mnoho učedníků nezískáme. Návrat opravdové úcty ke stvoření a z toho vyplývající skutky tolik odlišné od moderního konzumního myšlení, může znovu oživit otázku starou jako křesťanství samo: Kdo jsou to lidé, proč tak jednají, proč je mezi nimi taková láska?

Úcta ke světu, lidem a Bohu je člověku vrozená a je třeba ji probudit. Mnozí se stydí tuto úctu projevit navenek, protože ji považují za slabost. Nebojme se ukázat, že tato slabost je ve skutečnosti velká síla, která proměňuje svět.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6