Sk 7,55-60

Ivana Meclová

 

Dlouhá řeč sv. Štěpána, která tvoří obsah celé sedmé kapitoly Skutků apoštolských, je ukončena násilnou smrtí tohoto statečného a neohroženého hlasatele evangelia. Byl předveden před veleradu, aby vysvětlil své počínání, totiž že veřejně mluví o Ježíši Kristu jako o Mesiáši. Štěpán byl schopným řečníkem.Když se v chrámu setkával s různými nepřátelskými skupinami, odpovídal jim s přesvědčující logikou. Před veleradou využívá svého daru, nehájí se ani neudává důvody svého jednání. Jeho osoba ustupuje do pozadí, místo obhajoby slyší přítomní historii vyvoleného národa od praotce Abrahama až ke králi Davidovi. Všeobecně známé příběhy a proroctví nikoho nevzrušují, nikdo Štěpánovu řeč nepřerušuje. Všichni mlčí až do chvíle, kdy řečník dělá nečekaný závěr a překvapivě se obrací přímo a konkrétně na své posluchače. Všichni zvýší pozornost, protože se jich slova bezprostředně dotýkají. Štěpán obviňuje Židy z tvrdošíjnosti a vzpurnosti proti Bohu. Farizeové a zákoníci nevěří svým uším: oni, kteří neúnavně studují posvátný Zákon, aby ho mohli do detailu zachovávat, strážci jeho neměnnosti a nejlepší znalci jsou náhle obviněni z nechápavosti, neposlušnosti a pýchy. Zvedá se bouře nevole, která propuká v plné síle ve chvíli, kdy Štěpán pohledne k nebi a zasažen Božím světlem vykřikne, co vidí: otevřená nebesa a Syna Člověka stojícího po Boží pravici! To už bylo příliš, Štěpánovi odpůrci se na mladého muže vrhli, odvlekli za město a tam ukamenovali. Proč způsobila Štěpánova slova takové pozdvižení, jak máme rozumět jeho výroku?

Nebe je podle Bible příbytkem Božím. Toto prohlášení nemá nic společného s dětskými představami stařečka na obláčku. Je výrazem Boží transcendence a zároveň všudypřítomnosti, Bůh je Bohem vzdáleným, ale také blízkým, je přítomný v našem životě, i když smysly neuchopitelný. Nebe je symbolem svrchovaného Boha a jeho spásy připravené pro celou zem. Z nebe očekává Izrael osvobozující zásah Boží, jako z něj přijímal déšť i manu, výraz Boží štědrosti a velkorysosti. Otevření nebes naznačuje příchod Boží spásy na zem, Bůh se dává poznat, poodhrnuje záclonu, která ho skrývá. Prorok Izajáš se modlí k Bohu, aby protrhl nebesa a sestoupil dolů, aby se ujal svého lidu a potvrdil vládu nad celou zemí. Nebe se otevřelo poprvé v okamžiku Ježíšova křtu v Jordánu, kdy na něj sestoupil Duch svatý v podobě holubice. Z nebe také přišel hukot, který oznamoval sestoupení Ducha na apoštoly v den Letnic. Z nebe zazářilo světlo, před nímž padl na zem Pavel spěchající do Damašku věznit křesťany. Kristus tak splnil slib, který dal apoštolům hned na začátku jejich společné cesty: „Uvidíte nebesa otevřená a anděly Boží sestupovat na Syna člověka.“ Jinak řečeno, od této chvíle je cesta k Bohu volná pro všechny, kdo po ní chtějí kráčet. Ze strany Boha neexistuje žádná překážka, žádné omezení, nebe je otevřené.

Ani výraz „Syn člověka“ nebyl pro Židy neznámým pojmem. V sedmé kapitole knihy proroka Daniela vystupuje tajemná postava – „Syn člověka“, který před trůnem Božím přijímá vládu nad celým světem. Židovská tradice v něm viděla nadpřirozenou bytost přebývající u Boha; bytost, které bude na konci světa svěřen soud nade všemi lidmi. Ježíš vztahuje titul Syn člověka na svou osobu a používá ho ve třech souvislostech: za prvé – když mluví o eucharistii, o budoucí slávě Syna člověka,

za druhé – když hovoří o současném působení a moci Syna člověka, který má autoritu a poslání dané mu od Boha,

za třetí – když mluví o nadcházejícím utrpení Syna člověka.

V evangeliích tento titul používá jen Ježíš sám, nikdy ne druhá osoba, a vždy je jasné, že Ježíš mluví o sobě. Zároveň se vyhýbá všem ostatním Mesiášským titulům. Výraz „Syn člověka“ nebyl tolik zatížen falešnými představami, přesto měl důležitý náboženský a apokalyptický význam. Pro Ježíše byl přijatelnější, protože mohl s jeho pomocí očistit mesiánskou ideu a vyjádřit vnitřní charakter svého učení o Mesiáši. V evangeliích se pojem „Syn člověka“ objevuje velmi často, naproti tomu v ostatních knihách Nového zákona zcela ojediněle. Ve Skutcích apoštolů ho najdeme pouze jednou, právě v dnešním úryvku. Z toho vyplývá, že i když ježíš tento titul hojně používal, prvotní církev se mu spíše vyhýbala a používala jiných mesiánských označení. Výraz „Syn člověka“ náleží do doby veřejného působení Ježíše Krista, tam má své opodstatnění, skrze něj se Ježíš mohl postupně a zdrženlivě hlásit ke svému mesiánskému poslání. Rodící se církev poznala, že neurčité a těžko pochopitelné označení „Syn člověka“ není vhodné pro prvokřesťanské vyznání víry, protože více skrývá než vypovídá o jeho nositeli. Ani Židé neměli příliš jasné a konkrétní představy o postavě Syna člověka, ale vždy ho jednoznačně spojovali s Bohem a jeho mocí. Velekněz vyslýchající zatčeného Ježíše se ptá, zda je Mesiáš, Syn Požehnaného. Ježíš odpovídá tak, že se ztotožňuje se Synem člověka, který přichází na nebeských oblacích. Za toto prohlášení je odsouzen k smrti jako rouhač. Použití titulu v daných okolnostech znemožňuje jakoukoli pozemskou interpretaci Mesiáše a poukazuje na nadpřirozenost jeho poslání a jeho osoby.

Vidí-li Štěpán Ježíše stojícího po Boží pravici, vidí to, co před veleradou řekl Ježíš: „Uvidíte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Štěpán tak veřejně prohlašuje Ježíše Krista za očekávaného Mesiáše, ale také zároveň obviňuje židovské představitele, že odsoudili nevinného a uzavřeli svá srdce pravdě. Štěpánovo vidění má stejný následek jako Ježíšova slova , obvinění z rouhání a trest smrti. Opakování výjevu bylo víc, než mohli pronásledovatelé snést. Zacpali si uši a svým křikem přehlušili Štěpánova slova. Jejich křik měl umlčet pravdu, neslyšeli ji, protože nechtěli slyšet a pravdu nehledali. Nad Štěpánem nebyl vynesen žádný zákonný rozsudek, i když židovské i římské zákony to vyžadovaly. V případě Ježíše byl zákon dodržen, bylo vzneseno oficielní obvinění před představiteli Židů i římskou mocí, svědkové obvinění podpořili, rozsudek byl veřejně vyhlášen a vykonán. U Štěpána tomu bylo jinak – nebyl všeobecně známou osobou podporovanou veřejností, proto se ho neobávali hned kamenovat a usmrtit. Pečlivé formální dodržení litery Zákona v případě Ježíšova procesu ostře kontrastuje s divokou nenávistí, která odhazuje všechny zábrany a vrhá všechny prostředky k okamžitému umlčení nepohodlného svědka Kristova vzkříšení a moci. Štěpánova poslední slova patří modlitbě vyznání a důvěry v Boha a také prosbě za nepřátele. Poslední slova nejen slavných lidí jsou pečlivě zaznamenávána a je jim všeobecně přikládán velký význam. Lidé zůstávají často u lůžka milované osoby, aby jim neunikla poslední slova. Tváří v tvář smrti odhodí člověk všechny své masky. Bruno Ferrero ve své knize „Živá voda pro duši“ uvádí krátký příběh o posledních slovech: Mladý a ctižádostivý rytíř byl známý svým bezuzdným životem. Jeden řeholník se ho snažil přimět k přemýšlení, aby zvážil, jak by riskoval, kdyby musel s duší tak obtíženou hříchy předstoupit před poslední soud.

„Já se ničeho nebojím“, prohlásil pohrdavě rytíř. „Vím že pán je dobrý a milosrdný. Stačí, když těsně před smrtí řeknu tři slova, která mi zajistí věčnou spásu: Ježíši, smilování, odpusť.“

Řeholník pokrčil rameny a rytíř se s halasným smíchem vrátil k nevázanému životu.

Jednoho dne přišla strašná bouře. Rytíř právě uháněl na koni po břehu řeky. V sousedním hrabství se konala slavnost a on ji nechtěl zmeškat. V tom uhodil blesk a kůň se vylekal tak, že shodil rytíře do divokého proudu. Poslední tři rytířova slova zněla: „Zdechni, hloupé zvíře!“

————————————

Stejně jako Ježíš Kristus, činil také Štěpán – obdařen milostí a mocí Ducha – mezi lidem veliké divy a znamení. Nikdo nedokázal čelit moudrosti a Duchu, v jehož moci mluvil. Stejně jako v případě Ježíše vede hlásání slovem a činem k obžalobě před veleradou. Podobně jako Ježíše také Štěpána obžalovávají falešní svědci. Podobně jako Ježíšovi nemohl zabránit smrtící odpor jeho protivníků, aby byl jako vítěz lásky vyvýšen na Boží pravici, tak vidí Štěpán nebesa otevřená navzdory všem hrozbám a je přijat vyvýšeným Pánem. Slepota vůči pravdě o Božím spásném jednání v dějinách a vůči pravdě o propasti lidské nedostatečnosti – i konkrétní odpor vůči působení Božího Ducha v Ježíšových následovnících, vede jako v Ježíšově případě k zaslepenému vražednému útoku. Štěpán dostává smrtelný úder a stejně jako Ježíš se při umírání modlí: prosí o odpuštění pro své pronásledovatele. Takto vede Štěpánův příběh křesťany ke Kristu, který působí a hovoří skrze ně, křesťany. Ježíšův osud je proto také osudem křesťanů. V příběhu o Štěpánovi se m.j. sděluje, jak má křesťan chápat sám sebe: Boží láska vlitá Duchem sv. do srdce uschopňuje člověka, aby dokázal svědčit o Božím slově svým životem a aby dokázal konat podivuhodné činy pro spásu lidí.

Život v Duchu Ježíše Krista bývá v protikladu k tomu, co je obvyklé, neboť Boží slovo odhaluje zlo v lidském jednání, připomíná nezbytnost vykoupení a prohlašuje za nicotné všechny pokusy o dosažení spásy vlastními silami. Život v Ježíšově Duchu je životem v ohrožení a bezmoci. Nekonečnou Boží láskou je však křesťan uschopněn neodplácet zlo zlem. I když trpí bezprávím a násilím, modlí se spolu s Kristem za své pronásledovatele, za chybující i nepřátele.

Kříž se objeví všude tam, kde člověk jedná v pravdě. Říká-li někdo, co si myslí, jedná-li podle svého svědomí, začne-li žít, jak mu velí jeho srdce, způsobuje to mnoho neklidu a nebezpečných situací. Je riskantní, straní-li někdo Ježíšovi a staví-li se na stranu pravdy. Dostaví se neklid, odmítání a nepochopení, začne-li někdo důsledně následovat Ježíše., jednat v životě podle jeho měřítek, a poslouchat pouze Boha, nikoli už naléhání a očekávání ostatních. Boží volání je nepohodlné a jeví se jako přehnaný požadavek. Ale jeho život nalezne pouze ten, kdo se zcela spolehne na jeho (Boží) slovo. Všechno ostatní je v různé míře život v otroctví, nesvoboda, život v odcizení. Stát za Boží pravdou a snad pro ni dokonce i zemřít je lepší než všechna přizpůsobení, která svádějí k životní lži a strnulosti.

Závěrem je dobře si znovu připomenout podstatnou výpověď našeho textu ze Skutků apoštolů. Na Štěpánovi se naplnilo Boží zaslíbení uvedené ve druhé kapitole Skutků: je plný Ducha svatého a celé jeho konání je v jeho síle. Členové rady Štěpánovu vizi – spíše je to vyznání – nepřijímají: on mluví podle Božího, oni chtějí slyšet jen podle lidského. Štěpánova slova považovali za rouhání. Od tohoto místa se Štěpánův příběh začíná velmi podobat příběhu Ježíšovu. Je tak ukázáno, co všechno může znamenat následování: dokonce stejný osud, jaký měl Mistr a Pán.

Štěpánova situace může být chápána jako „modelová situace církve“: církev je totiž pronásledována a kamenována vždy proto, že neodpovídá duchu tohoto světa – a je tímto světem chráněna, když je poplatná jeho duchu místo Duchu Kristovu. Ale tato církev si podobně jako Štěpán může dovolit umírat, protože „vidí nebesa protržená“ směrem k nám, lidem, když Bůh sám se vlomil do našich dějin, a vidí Syna člověka na Boží pravici. Nemusí sebe samu zachraňovat, protože je sama zachráněna a svět zachrání spíš službou svého svědectví, a to i když se dostane do úzkých jako její Pán, než sebezachováním. (Náš text, přestože končí krutou smrtí Štěpána, je tedy plný naděje. )

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1