Soud a trest

Věra Doubková

 

V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme zabývat velmi zajímavým tématem – soud a trest. Starověký Orient zná velké množství různých trestů. Patří mezi ně i tresty smrti. Nejznámější soubor právních předpisů, Chammurapiho zákoník, obsahuje přes 30 případů, kdy byl uložen viníkovi trest smrti, a to například za krádež člověka, falešné obvinění, cizoložství či znásilnění. Chammurapi byl nejznámější babylonský vladař. Žil v 18. století před naším letopočtem. Staří Babyloňané používali k vykonání trestu smrti utopení či nabodnutí na kůl. Mnohdy byl odsouzený upálen, oběšen nebo uvláčen koněm k smrti. Některé z těchto krutých a nelidských trestů převzal také izraelský lid.

Prostředí Starého zákona bylo odlišné od dnešního moderního, právního světa. Tehdy neexistovala žádná policie ani právní vymáhání spravedlnosti úřední cestou, nic z toho, co spojujeme s pojmem „právní jistota“. Některé stopy trestního práva nalézáme již v době, kdy izraelský lid neměl ještě státní organizaci. Nejdůležitějším sociálním prvkem tehdejší společnosti byla rodina. Nikoli ovšem rodina v naší moderní představě – rodiče a děti. Když se řekne rodina, představme si prarodiče, rodiče, jejich děti, jejich muže a ženy, vnoučata, pravnoučata, sestřenice, bratrance, tety, strýce a v neposlední řadě také otroky, kteří v rodině sloužili. Taková rodina mohla mít i 500 členů. V čele velkorodiny stál její otec. Udržoval pořádek a rozhodoval o trestech za různá provinění. Soudy tehdy ještě neexistovaly, proto mohl otec rozhodovat o životě a smrti každého člena rodiny. Druhá kniha Mojžíšova zachycuje v 21. kapitole tresty za porušení pořádku v rodině. Čteme zde: „Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít“ nebo také „kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít“. Nejčastěji byl provinilec ukamenován.

Hovořili jsme o udržení pořádku uvnitř rodiny. Jistě bylo důležité žít v pokoji i s ostatními rodinami. Jestliže se porušil tento mír a došlo k zabití nějakého člena rodiny, pak přicházela na řadu krevní msta. Pro poškozenou rodinu bylo povinností pomstít život svého člena. Krevní mstu vykonával krevní mstitel, kterým se stával vždy nejbližší příbuzný z poškozené rodiny, jako např. bratr, strýc, otec. Msta se vykonávala ve většině případů mečem. Viníkovi byla setnuta hlava nebo probodeno břicho. Také o tomto způsobu trestu mluví Starý zákon. Opět ve Druhé knize Mojžíšově (v 21. kapitole ve 20 verši) čteme „Jestliže někdo uhodí svého otroka, nebo otrokyni holí, takže mu zemře pod rukou, musí být usmrcený pomstěn.“ Jen na vysvětlenou – otrok pocházel z jiné rodiny, proto byla povinnost poškozené rodiny jeho život pomstít.

S vývojem společenského života došla právě krevní msta určitého vývoje. Bylo zcela obvyklé, že s prvním zabitím se vyvolal celý řetěz vzájemného zabíjení. Proto byla krevní msta omezena jen na skutečného viníka, jak o tom mluví Druhá kniha Mojžíšova (v 21. kapitole ve 23 verši): „.. dáš jeden život za jeden život.“ S rozvojem společnosti se rozvíjelo i právo. Rozlišoval se úmyslný a neúmyslný špatný skutek. Pro případ nechtěného či neúmyslného usmrcení člověka mohl viník využít ochranu azylového města. V knize Jozue a ve Třetí knize Mojžíšově je vyjmenováno šest měst. Azylová města měla chránit před krevním mstitelem viníka, který někoho neúmyslně usmrtil. Život v azylu ale nebyl nijak jednoduchý. Viník měl sice relativní jistotu zachování života, ale jen na přesně vymezeném území. Postižená rodina musela viníkovi poskytovat obživu a peníze, což pro ni bylo velkou materiální i finanční zátěží. Sám postižený musel sloužit v chrámu. Uchýlení se do azylového města nebylo záležitostí jen několika měsíců, ale pobyt se mohl prodloužit na celý život. Během pobytu v azylovém městě bylo úlohu kněží a státních úředníků dokázat úmysl, a tedy vinu či nevinu pachatele. V případě prokázání viny byl viník odevzdán do rukou krevního mstitele. S postupně vzrůstající životní úrovní lidí v Izraeli, stoupala také hodnota majetku a člověka. Již se nevyžaduje život člověka, ale je možné využít finanční vyrovnání. Výši peněžní pokuty vyměřoval již soud. Nemusíme dodávat, že možnost vykoupit se měl jen bohatý člověk.

Soudní tribunál se scházel v městské bráně. Ta byla místem, kudy prošlo nejvíce lidí. Soudcové byli představitelé rodinných klanů. V době královské dochází k centralizaci právní moci. To znamená, že jedině král má nejvyšší pravomoc nad izraelským lidem. Jen král rozhoduje o životě a smrti svých poddaných. Ovšem všechny spory nemohl řešit on sám. Vznikají tak královi úředníci, a tím je omezena moc otce rodiny. Dochází k rozpadu velkých rodin, zvláště ve větších městech např. Jeruzalémě. Důležitou roli hráli svědkové. I tehdy se našli lidé, kteří si chtěli nespravedlivě dopomoci ke štěstí. Starý zákon upozorňuje, že křivé svědectví je zakázané. Svědčit křivě zakazuje také Desatero. V Páté knize Mojžíšově (v 19. kapitole, 18. verši) se sekáváme přímo se zákonem pro svědky: Píše se zde: „ Zjistí-li se, že je to křivý svědek, že nařkl svého bratra křivě, učiňte jemu, jak on zamýšlel učinit svému bratru.“

Když hovoříme o izraelském lidu, jistě nás napadne víra v jednoho Boha. O Něm zatím ještě nebyla zmínka. Zabývali jsme oblastí života starých Izraelitů v rodině. Právě víra v jednoho Boha a požadavek čistoty Božího lidu naznačuje, že i oblast náboženská musela být do jisté míry také regulovaná. Možná i přísněji než oblast rodinného života.

Jestliže člověk překročil nějaký náboženský příkaz, jeho přestupek se nazýval hříchem. Zhřešil vůči Bohu a vůči celému izraelskému společenství. Když někdo zůstal nepotrestán, poskvrňoval všechen lid a přiváděl na Izraele Boží hněv. Proto se velmi přísně dbalo na dodržování náboženských povinností.

Nejčastějším trestem, který byl vynášen nad hříšníkem, bylo vyloučení ze společenství věřících. Člověk byl vyčleněn z rodinného a kultického společenství. V dobách starých Izraelitů bylo nemyslitelné žít bez vztahu k rodině a nemít přístup do svatyně. Takový trest byl doslova exkomunikací. Viník byl vyloučen se z rodinného společenství, byl opuštěný a bez jakékoli ochrany se stal snadnou kořistí pro loupeživé tlupy. Nikdo mu nesměl, ani nemohl pomoci. Vyloučený člověk byl nečistý.

Za těžké pohlavní provinění se ukládal trest upálení. Oheň byl považován za nejsilnější a nejúčinnější očišťovací prostředek. Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Když se dcera některého kněze znesvětí smilstvem, znesvětila svého otce, bude upálena.“ Také vyvolávání duchů zemřelých nebo věštění bylo trestáno ukamenováním.

S kultickou čistotou souvisel také trest klatby. Výraz klatba patřil do válečné terminologie. Klatba byla vynášena na dobytým městem, lidmi, zvířaty i majetkem. Cílem tohoto trestu bylo posvěcení dobytého města zničením a pobitím nečistých obyvatel. Usmrcením všeho živého a spálením majetku se město stalo kulticky čistým. Historicky je ovšem klatba neprokazatelná.

V době po návratu z babylonského zajetí měli velký vliv na soudní praxi kněží. Převzali úlohu krále a soudů. Rozhodovali o výši trestu, o životě či smrti člověka. V Páté knize Mojžíšově se dozvíme, co se stane s člověkem, který neuposlechne rozhodnutí kněze: „Kdo bude jednat opovážlivě, že by neposlechl kněze, který tam stojí ve službě Hospodina, tvého Boha, nebo soudce, ten zemře.“ Vznikají tedy soudy, spravované výhradně kněžími. Dočasně mohla být i veškerá soudní činnost převedena pod vliv velekněze. Písmo nezapomíná na etické a spravedlivé chování soudců: „Budou soudit lid podle spravedlivého práva. Nepřevrátíš právo, nebudeš nikomu stranit, nepřijmeš úplatek.“ V pozdější době byla funkce velekněze zbavena moci ustavením velerady a soudních dvorů.

V době Ježíšově se setkáváme s kněžími, kteří řídí a spravují izraelský národ. Pouze oni mají v rukou pravomoc nad věřícími. Kněží se snažili dobře a spravedlivě vést lid v dobách dobrých i zlých.

S každou novou nadvládou přichází i nové způsoby trestu. Ani Římané nebyli výjimkou. Měli propracovanější soudní zákonodárství a zákony. Všimněme si, že starověké římské právo je základem také pro dnešní moderní legislativu. S propracovanějším soudnictvím přichází tvrdší a bolestnější tresty. Trest ukřižování byl jedním z nejkrutějších trestů. Hřeby se zatloukaly do nejcitlivějších míst na rukou, aby odsouzený déle trpěl. Visel-li odsouzený dlouho s rozpaženýma rukama pomalu se začínal dusit až vydechl naposledy. Smrt přicházela pomalu a v bolestech.

Na závěr si můžeme položit otázku, zda byl starověký člověk krutější něž jsme my, lidé 21. století. Ještě dnes se trestá v některých afrických a asijských zemích ukamenováním. Starověký člověk byl často lstivý a sobecký, stejně jako dnešní člověk. Řešil podobné problémy jako my. Možná jsme díky lépe propracovanému soudnictví a zákonodárství udělali krok k lidštější společnosti. Ale chybí-li vztah k Bohu, který je dárcem všeho dobrého, chybí-li etické zásady, pak je celý systém nápravy nedostatečný. Otázka a problematika trestů – a zejména trestu smrti – byla, je a bude neustále aktuálním tématem.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4