Tt 2,11-14; 3,4-7

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, pro nedělní svátek Křtu Páně, kterým končí doba vánoční, bylo vybráno druhé čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi. Jde o čtyři verše z druhé a čtyři z třetí kapitoly. Pro lepší orientaci v textu si nejdříve přiblížíme dobové pozadí celého listu.

Nedělnímu úryvku předchází několik veršů o zásadním odmítnutí bludařů. Byli to lidé, kteří v církevních obcích šířili různé nauky, odlišné od hlásání apoštolů. Druhá kapitola se věnuje pořádku v církevních obcích. Autor listu radí, jak se mají věřící chovat. Dává konkrétní rady starším i mladším mužům, ženám a otrokům. Titus se má snažit, aby křesťané v jeho obci žili co nejlépe. Aby si neomlouvali své hříchy a slabosti, ale snažili se jim předcházet. Pro mnoho lidí může být otázkou, k čemu je taková kázeň a odříkání? Důvodem pro takové jednání má být touha zalíbit se Bohu, který je nekonečně dobrý. Nedělní úryvek začíná jedenáctým veršem druhé kapitoly: „Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem“ (Tit 2,11). Ekumenický překlad používá místo výrazu dobrota termínu milost. Pro všechny je však důležité, že Bůh přináší spásu všem lidem bez rozdílu. Kdo však chce mít podíl na Boží vykupitelském díle, musí se připravovat. Musí odvrátit své smysly od pozemských věcí a zaměřit se na Boha. V dalším verši čteme: „Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12). Tento verš úzce souvisí s předcházejícím. Boží milost a dobrota nám pomáhají a učí nás, jak správně jednat. Člověka nemají ovládat světské žádosti, protože brání v přístupu k Bohu. Dokud člověk žije v tomto světě, měl by usilovat o tyto základní postoje: rozvážnost, spravedlnost a zbožnost. Těmto třem ctnostem se často věnuje autor pastorálních listů. Na začátku druhé kapitoly, kde mluví autor o správném chování křesťana, zdůrazňuje rozvážnost. Čteme zde: „… starší muži mají být střídmí, vážní, umějící se ovládat… mladé ženy se mají vést k tomu, aby se ovládaly… stejně tak napomínej mladé muže, aby se ovládali“ (Tit 2,2.5.6). V Prvním listu Timoteovi zdůrazňuje autor ctnosti spravedlnosti a zbožnosti: „Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost“ (1 Tim 6,11). Je zajímavé, že apoštol Pavel nikde neužívá pojmu zbožnost. Naproti tomu se tohoto pojmu velmi často užívá v pastorálních listech.

Život na zemi by neměl smysl, kdyby nás nečekal život věčný. Křesťané očekávají Ježíšův druhý příchod. V dalším verši povzbuzuje Pavel, abychom nejen žili, ale: „přitom očekávali to, o čem máme naději, že nám přinese blaženost: slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Krista Ježíše“ (Tit 2,13). Tato slova byla různě chápána ze strany novozákonních odborníků. Všimněme si slovního spojení „Veliký Bůh a Spasitel Kristus Ježíš“. Je možné, že se zde mluví pouze o Ježíšovi, který je druhou božskou osobou a jehož velikost a sláva zazáří při jeho druhém příchodu na svět. Ale autor mohl mít také na mysli zjevení obou božských osob – Otce i Syna. Výraz Boží sláva byl známý už ve Starém zákoně. Podrobněji se jím budeme zabývat v některém z pátečních pořadů Bible v liturgii. Novozákonní spisy často vyzdvihují vztah mezi Boží slávou a Kristem. Neviditelný Bůh nám zjeví svou slávu. Viditelný příchod Ježíše Krista dá zazářit slávě velkého a neviditelného Boha.

V dalším verši se píše: „On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás tak, abychom byli jeho vlastní lid, horlivý pro konání dobrých skutků“ (Tit 2,14). Ježíš Kristus se obětoval za nás, za všechny naše hříchy. Jeho smrt byla cenou za naše vykoupení a my jsme se takto stali Božími dětmi. Člověk, který patří Bohu, by měl být horlivý v prokazování dobroty a milosrdenství vůči druhým. Z hlediska dějin spásy se křesťané stávají lidem Božím. Výsada, která se týkala židovského národa, je teď dána všem, kdo uvěří v Krista. Židovský národ čekal na Mesiáše, na vykoupení ze všech špatností. Toto očekávání bylo tématem kázání mnoha proroků. V knize Ezechiel se píše: „Zachráním je ze všech míst, kde sídlili a ve kterých hřešili, očistím je a budou mým lidem a já jim budu Bohem!“ (Ez 37,23). Boží lid, Kristova církev, je vysvobozena ze vší viny a nečistoty. Má se však osvědčit v dobrém.

Další čtyři verše vybízejí k pozornému naslouchání, uposlechnutí a konání dobrých skutků. Tyto verše neuslyšíme v druhém čtení příští neděle, ale přečteme si je a krátce vyložíme, abychom lépe porozuměli následujícím vybraným veršům. Titus je vybízen: „Tak tedy mluv, napomínej a kárej se vším možným důrazem. Nikdo tě nesmí přehlížetPřipomínej jim, ať se podřizují vládě své vrchnosti, aby ji poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné. Ať nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale ať se chovají přívětivě a vůči všem lidem ať projevují všemožnou mírnostVždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, vzpurní, bloudící, otroci všelijakých žádostí a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, nenávidění a nenávidící se navzájem“ (Tit 2,15; 3,1-3). Titus je vyzván, aby nebojácně vyzýval k dobrému způsobu života. Navzdory jeho mládí nemá nikdo právo zpochybňovat jeho nauku. Má věřícím připomínat jejich povinnosti. Křesťan nemá být pyšný, ale má se umět podřídit autoritě. Konkrétně to znamená: odvádět daně, chovat se uctivě k nadřízeným, nepomlouvat, ale být ke všem vlídný. V listu Římanům Pavel píše: „Každý ať se podřizuje vládní moci“ (Řím 13,1). Tato slova jsou vyřčena v podobném duchu jako Ježíšova slova – co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu. Autor listu připomíná adresátům, jak žijí pohané a jak žili také oni, než uvěřili v Ježíše Krista. Také oni byli nerozumní, neposlušní a zbloudilí, propadali vášním, zlobě a závisti. Jejich chování bylo řízeno nenávistí, nikoli láskou a dobrotou. Autor záměrně vyhrocuje rozdíl mezi chováním křesťana a pohana. Z těchto několika veršů můžeme také usoudit, že autorem celého spisu není Pavel, ale některý z jeho žáků. Autor píše o tom, jak jsme byli zkažení, propadali vášním a rozkoši. Pavel jako horlivý Žid dodržoval všechna nařízení Mojžíšova zákona, která mu nedovolovala propadat všelijakým žádostem. Ale ani neznámému autorovi pastorálních listů nemůžeme podsouvat, že by žil nemorálně. Nejspíš se snažil zvýraznit rozdíl mezi stavem před a po obrácení k víře v Ježíše Krista.

Jakmile autor barvitě vylíčil všechny neřesti pohanského života, následuje moment obrácení: „Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem, a přinesla nám spásu. Ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, nýbrž ze svého milosrdenství nás spasil skrze koupel znovuzrození a obnovení Duchem svatým“ (Tit 3,4-5). Lidé žili jako otroci svých žádostí do okamžiku radikálního zvratu. Četli jsme: V tom se projevila dobrota Boha a jeho láska k lidem. Ježíšovým vtělením a jeho smrtí na kříži se ukázala Boží láska k lidem, jeho touha odpouštět a přijmout lidi za děti. Bůh nás zachránil od věčné smrti. Něco takového se nestalo proto, že bychom si to zasloužili. Důvodem byla výhradně Boží dobrota a milosrdenství. V této souvislosti si připomeňme slova apoštola Pavla, která najdeme v listu Římanům: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka… Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Řím 5,7-8). Jak jsme si již řekli, milí posluchači, Bůh nás vykoupil výlučně pro svou dobrotu. Hříšný člověk si nemohl vykoupení zasloužit.

Ježíš Kristus dal za nás svůj život, prolil za naše hříchy svou krev. Díky němu můžeme být obmyti ode všech našich hříchů. Při křtu je nádherně vidět tato symbolika. Člověk je ponořen do vody a vynořuje se z ní jako nový, čistý člověk. Jsme tak znovuzrozeni a obnoveni Duchem svatým a skrze něho můžeme vše prožívat. Ježíš nám dává svého ducha, Ducha svatého, aby v nás přebýval. V dalších dvou verších čteme: „Toho nám dal v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Kristaabychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7). Bůh nás zachránil křtem. Jsme ospravedlněni jeho milostí, milostí našeho Spasitele Ježíše Krista. Bůh nás ospravedlnil bez našich zásluh, jen díky své dobrotě a lásce. Toto ospravedlnění je předpokladem, abychom obstáli při posledním soudu a dosáhli věčného života v jeho blízkosti.

V tomto krátkém čtení můžeme objevit celý plán spásy. Hříšný člověk je zachráněn Boží dobrotou a láskou, skrze Ježíše Krista je mu dána naděje na věčný život. I když autorem tohoto textu není zřejmě apoštol Pavel, najdeme mnoho souvislostí s naukou o ospravedlnění v jeho listech. List Efezanům rovněž klade důraz na hříšnost člověka před obrácením a na velikou Boží milost a dobrotu. Jsme spaseni díky jeho milosti, nikoli na základě svých zásluh.

Příští neděli, o svátku Křtu Páně, si můžeme na začátku mše svaté připomenout svůj křest. Budeme pokropeni vodou na znamení obrácení, odřeknutí se zlých skutků a nového zaměření k milosrdnému a dobrotivému Boha. Díky obrácení a křtu jsme Božími dětmi, které podle této skutečnosti mají také jednat.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6