Utrpení

Pavel Kopeček

 

Otázka utrpení se v Písmu svatém neřeší jednoznačně a najednou. Podobně jako soubor těchto knih má dlouhou historii, tak postupně zrálo a utvářelo se vědomí hříchu, viny a utrpení. Otázka utrpení se v Písmu vždy řeší ve vztahu k Bohu, který na jedné straně nemá zalíbení v utrpení člověka, ale na straně druhé je sesílá jako by chtěl člověku „odplatit“ za jeho pochybení a hříchy. Na některých místech Starého zákona se zdá, že Bůh touží po utrpení a nemilosrdně jím trestá člověka – jde například o zabíjení egyptských prvorozenců, potopu, vyvraždění obyvatel Kanánu. Písmo svaté však nepoukazuje jen na trpícího člověka, ale také na Boha, který v Kristu trpí a který dává utrpení pozitivní smysl.

Starý zákon pohlíží na utrpení v podstatě jako na Bohem seslaný trest za hřích: „Ženě řekl: Velmi rozmnožím tvé trápení …“ (Gn 3, 16n); „Ach národe hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! …“ (Iz 1,4n). Starý zákon vnímá utrpení rovněž jako působení zlých duchů nebo různých protivníků: „Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají!“ (Ž 3,2); „Národy klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha“ (Ž 9,16); „Množství býků mě kruhem svírá, bašanští tuři mě obstoupili. Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist…“ ( Ž 22,13-22). Naproti tomu Hospodin je často veleben a představen jako vykupitel a zachránce před zlem, smrtí a utrpením: „Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zahynou před tvou tváří, protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý. Okřikl jsi národy, do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy“(Ž 9,4-6). Starý zákon pohlíží obecně na utrpení jako na zkoušku, kterou sesílá Bůh: „Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny“ (Ž 11,4). Jobovo utrpení je popisováno jako zkouška věrnosti Hospodinu.

Židovské prostředí vnímalo utrpení jako Boží trest za hřích a Písmo na mnoha místech tento postoj jasně popisuje: „Hle, Bůh je úctyhodný, nezavrhne bez příčiny, …, utištěným dopomůže k právu. Od spravedlivého neodvrací zrak…“ (Job 36,5-7). I v Novém zákoně máme známky tohoto postoje: „Jeho učeníci se ho zeptali: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (Jan 9,2).

Problematickou otázkou po smyslu utrpení spravedlivého netrpí jen hříšník. Starý zákon se pokouší vysvětlit problém buď poukazem na Boží převahu – jako v knize Job -, nebo na pojetím zástupného utrpení za hříchy jiných lidí – takto mluví Izaiášovo proroctví o trpícím Božím služebníkovi. Izaiášův text (Iz 50, 4-11), který popisuje utrpení Božího služebníka, velmi připomíná osud proroka Jeremiáše. Jeremiáš přichází se svým posláním nevhod, často nerozumí Božím cestám, nemůže se jednoduše odvolat na Boží vůli, bez toho, aby se nezeptal „proč“. Jeremiáš chce porozumět, a protože mu Bůh vždy neodpovídá, cítí se vnitřně zraněn. Čeká, že Bůh začne něco nového, že se nějak projeví, ale to vše zůstává Božím tajemstvím a prorok se ocitá v „temnotě noci“. V této situaci se uchyluje k dialogu s Bohem a k modlitbě. I když prorokova činnost v Jeruzalémě by se mohla považovat za neúspěšnou, přece ukázal svým slovem a životem, jak se vyrovnat se zánikem města i chrámu, jak žít v této nové situaci a naplnit Boží zákon. Stal se jistým vzorem trpícího Božího služebníka a skrze jeho postoj dostalo utrpení ponejprv před Bohem svůj vlastní smysl. Mnohé rysy v Jeremiášově životě – jako je pronásledování, neuznání, osamělost, nedůvěra, opuštěnost od Boha – jsou nápadně podobné Ježíšovu osudu.

Vrátíme-li se k padesáté kapitole v knize proroka Izaiáše, kde se rozvíjí téma utrpení spravedlivého, do popředí vystupuje nejen utrpení, které působí lidé, ale i důvěra v Boha, který se stává útěchou v utrpení. Z tohoto důvodu se spravedlivému, který trpí, nemůže přihodit nic zlého. Následný text poukazuje na význam utrpení a jeho smysluplnost před Bohem: vše má pozitivní rozměr – utrpení, ať je jakékoli, není něčím definitivním. Boží služebník má veliké bolesti, změnil se jeho vnější vzhled, hrozí mu smrt – utrpení je i v této situaci vnímáno jako trest. Tento služebník, i když je bez viny, bere vše na sebe a nenaříká si, důvěřuje v Hospodina. Bůh se ho ujme, povýší ho a odhalí smysl utrpení – pro tento postoj našel v něm Bůh zalíbení. Takový životní postoj je zárukou nového života, který služebník dostává, je důvodem k ospravedlnění mnohých, protože snášel hříchy mnohých.

Tento text takzvaného Druhého Izaiáše poukazuje na proces teologické reflexe židovského národa ve vztahu k utrpení, jak je zažívali v době babylónského zajetí. Náboženská výlučnost židovského národa, vědomí vyvolenosti Bohem před ostatními národy, jejich „bezúhonnost a bezhříšnost“ se musely srovnat s utrpením, které bylo tradičně vnímáno jako trest za spáchané zlo.

Ale i v době po babylónském vyhnanství byla tato otázka v židovském národě velmi živá. Židé, žijící pod útlakem a nadvládou různých okupačních mocností, ji vnímali v daleko vyhrocenější podobě. Objevují se různé pokusy o řešení, rodí se vyprávění, která chtějí posílit naději: kniha Ester a kniha Judit. Jiné spisy doporučují rezignaci. Například kniha Moudrosti, která popisuje útěchu budoucí nesmrtelnosti: „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, jejich odchod od nás za záhubu, v pokoji se však nalézají. I když byli trestáni podle lidského zdání, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je zkoušel a nalezl je hodné sebe. Zkoušel je jako zlato v tavicím kelímku, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. … Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něj v lásce, poněvadž láska a smilování se na ně snese“ (Mdr 3,1-6). Utrpení je vnímáno v Písmu také jako výzva k boji a obětem. Takto v knihách Makabejských. Na konci všech těchto pokusů se nachází útěcha, kterou člověk nalezne v Zákoně a jeho zachovávání.

Novozákonní knihy poukazují na utrpení Kristovo. Ježíš měl v utrpení předchůdce: „Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili“ (Sk 7,52); „Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými …“ (Žid 10,32-34). Také očekával své následovníky: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5,11-12); „Budou všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10,22). Prvotní církevní obci se Ježíšovo utrpení jevilo jako zdroj spásy, který je dosažitelný vírou a následováním: „Ale i kdyby jste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslavení. … Vždyť i Kristus dal svůj život, jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. … Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte jeho smýšlením. Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem. …Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristovu utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1 Petr 3,14 – 4,19).

Ježíšovo utrpení začíná vlastně už při jeho lidském narození – chudoba, pronásledování, odchod do ciziny. Jeho matka Maria musí vše snášet spolu s ním: „… i tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí“ (Lk 2,35). V obecném chápání však Ježíšovo utrpení označuje jeho smrtelné utrpení, které začíná jeho smrtelnou úzkostí, opuštěním od apoštolů, zajetím a končí smrtí na kříži. Ježíšovo utrpení a jeho smrt byly rozpoznány jako to nejdůležitější v jeho pozemském životě, ačkoliv zprvu způsobily zklamání: „Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izraele.“ (Lk 24,19-21). Tato událost Kristovy smrti, která přišla překvapivě rychle, byla jak z lidského hlediska, tak i z hlediska dějin spásy zdánlivě nepochopitelná, a proto ji museli první učedníci a apoštolé učinit srozumitelnou. Mnozí Židé chápali Ježíšovu smrt jako prokletí a důkaz, který svědčí proti jeho mesiánkému poslání – nebyl tím za koho se vydával. Ve Skutcích apoštolů vystupuje toto „kontrastní schéma“ velmi zřetelně do popředí: „…kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 4,10). Tak dostává Ježíšovo utrpení svůj pravý smysl a stává se přijatelným a v jistém smyslu pochopitelným, je-li vnímáno jako Boží záměr: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26), „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých“ (Lk 24, 46); tak je označují již mnohonásobně předpovědi utrpení: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od straších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31). Zde nabývá na viditelnosti Boží plán spásy, jak je předznamenán ve Starém zákoně myšlenkou o trpícím spravedlivém. Tento služebník Boží se vyznačoval svou poslušností, jednalo se o „poslušného služebníka“. Tak jako úředník či ministr jsou sluhy svého krále, tak i králové, proroci, ba i každý zbožný Izraelita, jsou Hospodinovými služebníky. On je vyvolil, aby ho zastupovali, aby jejich prostřednictvím vyhlásil a prosadil svou vůli. V knize proroka Izaiáše se pod označením Hospodinův služebník zjevuje zvláštní postava, zastupuje národ prostřednictvím svého životního osudu, utrpení. Zde se plně projevuje kristologická četba starozákonních textů, protože křesťané dávají obrazu tohoto služebníka jisté rysy, které vyznačují Kristův osud a význam. Mnozí míní, že Ježíš sám bral zřetel na tento svůj „starozákonní vzor.“ Prorok Izaiáš se neomezuje jen na utrpení služebníka Božího, ale vidí i jeho vyvýšení (Iz 53,12).

Ježíšova cesta utrpením je na základě tohoto starozákonního pozadí naplněním těchto slov a znamením poslušnosti. Život trpícího Božího služebníka nemá osudový konec, jaký mu připravili jeho židovští protivníci a římská justice – oni byli jen lidmi působícími v Božím plánu, který nekončí Ježíšovou smrtí. I když obraz umučeného Krista má v biblickém vyprávění výsostné postavení, nechce dojímavými slovy vzbudit soucit nad někým, kdo nespravedlivě trpí a nevinný umírá. Vlastní evangelní zprávy nepoukazují v první řadě na trpícího a poníženého Pána, který jde vstříc smrti. Například Marek popisuje ukřižování jen několika slovy: „Ježíš vydal mocný hlas a skonal“ (Mk 15,37). Ve všech zprávách o ukřižování stojí v popředí Ježíšova božská důstojnost, jeho utrpení nemá vést k citovým pohnutkám, ale k víře v Boží plán spásy: ten, který umírá, plní Boží vůli, a tak dosahuje oslavení a života. Cesta Ježíšova utrpení je popsaná jako cesta slávy. Tak o ní svědčí evangelijní zprávy. Předpovědi Kristova utrpení mají dosvědčit, že Ježíš nebyl překvapen svým „životním osudem“, ale dobrovolně přijímá utrpení, a tak ukazuje svou poslušnost vůči Otci. Kristus nemá zalíbení v utrpení, ale když přichází, je připraven, přijímá ho a vnímá jeho smysluplnost. Způsob, jakým přijímá a snáší utrpení, poukazuje na jeho božství a má vést k víře: „A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: Tento člověk byl opravdu Syn Boží“ (Mk 15,39).

Evangelia nepopisují Ježíšovo utrpení a smrt v historickém světle, ale jako událost spásy, kterou je smrt Božího Syna – jí začal rozhodující moment „konce věků“. Tři podivuhodné úkazy doprovázejí Kristovu smrt na kříži: zatmění, roztržení chrámové opony a setníkovo vyznání. Tyto znaky poukazují na okamžik, který vnímají jako Boží soud.

Zatmění, o kterém mluví Marek, není jen nějaký přírodní jev, ale již Starý zákon v něm vidí obraz zla a soudu o „Božím dnu“. Tento soud nad světem se nyní uskutečňuje, proto se za něj Kristus na kříži úpěnlivě modlí. Smrt, která měla být soudem nad Ježíšem, se ve skutečnosti stává soudem nad světem.

Po smrti Krista následuje druhé znamení. Chrámová opona se roztrhla, přístup k Bohu je v Kristu otevřen všem, končí starozákonní kult.

Třetím znamením je univerzální rozměr Kristova utrpení a smrti, pohané přijímají víru. U Lukáše je tím, kdo přijímá víru, jeden z lidí odsouzených spolu Kristem.

Jan vidí Kristovo utrpení a smrt v Božím světle, poukazuje na dobrovolnost a zdůrazňuje velikost trpícího. Ježíšova smrt je jeho slávou a naplněním jeho poslání, kříž se stává trůnem „krále Židů“, na kterém se zjevuje jeho sláva a povýšení. Jeho dílo je dokonalé a dokončené.

Prvotní církev, inspirovaná Kristovým příkladem, je charakteristická snahou naplnit utrpení Ježíšovo a následně i jeho učedníků smyslem oběti života „pro mnohé“. Viděla utrpení jako pokání za naše hříchy a vnímala je jako kajícnou oběť. Tak bylo ukončeno přednostní postavení Zákona a starozákonních předpisů. Ježíšova smrt zničila Zákon a hřích, jeho utrpení a smrt byly jeho životním posláním, které mu bylo svěřeno Bohem jako službu pro lidi. Cesta jeho utrpení určuje proto také cestu jeho učedníků: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45); „Chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost“ (Řím 5,3).

Svatý Pavel se považoval za trpícího apoštola ve zvláštním Kristově nástupnictví. Tak je utrpení křesťanů znakem jejich vyvolení: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti“ (Jak 1,2); „… ale radujte se, když máte podíl na Kristovu utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1 Petr 4,13).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6