Válka

Marie Zouharová

 

Válka je jednou z forem násilí, které se stalo součástí lidského života v našem světě. Mnozí křesťané jsou při čtení Starého zákona pohoršení pasážemi o zabíjení lidí ve válkách, o kterém čteme hlavně v souvislosti s dobytím zaslíbené země, ale i v pozdějších dějinách soudců a králů.

Mluvit o válce je v nynějším světě velmi obtížné. Naše představa o válce je v době atomových zbraní naprosto rozdílná od skutečného válčení ve Starém zákoně. Přítomnost válek v biblickém světě je příležitostí vyjádřit základní myšlenku, ve které jde o spásu lidstva. Válka se tak stává obrazem duchovního boje mezi Bohem a satanem. Božím záměrem je pokoj. Ten však nelze zajistit bez předchozího vítězství nad zlem.

Ve starověkém Orientu bylo samozřejmé, že na počátku roku táhli králové do boje. Čteme o tom například v Druhé knize Samuelově: “Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje…” (2 S 11,1). Nepomáhaly smlouvy o míru, které se uzavíraly mezi jednotlivými říšemi. Dohody byly obvyle porušeny.

V této situaci žijí izraelské kmeny a jejich dějiny se od dějin ostatních národů příliš neliší. Dějiny spásy dávají však válce v Izraeli náboženskou hodnotu. Válka se proto v nich jeví jako trvalý stav světa, který ovládá zlo.

Tehdejší svět přenášel do náboženské oblasti zkušenosti z oblasti sociální, včetně válek. Ty se potom jevily jako prodloužení bojů mezi bohy do světa lidí. Přestože Izrael odmítal mnohobožství, ze kterého vycházely tyto představy, má i on Boha bojovníka, kterého připomíná žalmista: “Svou mocí jsi rozkymácel moře, drakům na vodách roztříštils hlavy, rozdrtil jsi hlavy livjatana, dals ho sežrat hordě divé sběře, rozpoltil jsi skálu, vytryskl pramen i potok, vysušil jsi mocné říční toky” (Ž 74,13-15). Tyto představy mají dodat novou sílu.

Jestliže má Hospodinův vyvolený lid uskutečnit Boží úmysly v světě plném válek, musí také on bojovat. Jeho vůdcem je Hospodin.

Smlouva, kterou uzavřel Hospodin se svým lidem, neotevřela mu území, ve kterém společnost žije v míru. Naopak. Zemi bylo třeba dobýt. V Druhé knize Mojžíšově čteme: “Pošlu před tebou svou hrůzu a uvedu ve zmatek všechen lid, k němuž přicházíš; obrátím před tebou všechny tvé nepřátele na útěk. Pošlu před tebou děsy, aby před tebou vypudily Chivejce, Kanánce a Chetity. Nevypudím je však před tebou za jeden rok, aby země nezpustla a aby se k tvé škodě nerozmnožila polní zvěř. Vypudím je před tebou postupně, dokud se nerozplodíš a nepřevezmeš zemi do dědictví. A určím tvé pomezí od Rákosového moře až k moři Filišťanů a od pouště až k řece Eufratu. Dám totiž do vašich rukou obyvatele země a vypudíš je před sebou. Neuzavřeš smlouvu s nimi nebo s jejich bohy. Nebudou v tvé zemi sídlit, aby tě nesvedli ke hříchu proti mně. Kdybys sloužil jejich bohům, stalo by se ti to léčkou” (Ex 23,27-33). Způsob, jakým budou zlikvidováni usedlíci, se neuvádí. Nemluví se zde o žádné vojenské operaci – jak by se na první pohled zdálo. V pozadí je představa neválečného dobytí země. Izraelci žili v některých oblastech po generace v klidném soužití s původními obyvateli, přestože při sbližování s Kanánci hrozilo nebezpečí náboženského splynutí. Proto je zakázána jakákoli smlouva s původními obyvateli nebo jejich bohy. Izrael nesmí propadnout modloslužbě: “nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil” (Dt 7,3n).

Na mnoha místech Starého zákona čteme ovšem o válkách Izraelitů. Má-li vyvolený lid uskutečnit velký Hospodinův záměr ve vyzbrojeném a bojovném světě, musí také on bojovat. Jeho vůdcem je však Hospodin: “Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji” (Ž 24,8); “Hospodin je bojovný rek; Hospodin je jeho jméno” (Ex 15,3). Je přítomen uprostřed svého lidu skrze schránu smlouvy: “Kdykoliv schrána měla táhnout dál, říkal Mojžíš: Povstaň, Hospodine, ať se rozprchnou tvoji nepřátelé, ať před tebou utečou, kdo tě nenávidí” (Nu 10,35).

Boje, které vede Izrael ve jménu Hospodinově, jsou však jen částí válčení v dějinách světa. Hospodin vede od počátku boj se silami zla, které se stavějí proti němu. Nejvíce se to projevuje na osudu vyvoleného národa. Hospodin nemá v úmyslu prosadit Izrael politicky. Chce nastolit království spravedlnosti a míru, o kterém mluví Mojžíšův zákon. Izrael má být nástrojem pro jeho vybudování. Pokud tento úkol neplní, je Hospodinem trestán v podobě vojenských neúspěchů. Dočteme se o tom například v Čtvrté knize Mojžíšově: “Mojžíš je varoval: Proč zase přestupujete Hospodinův rozkaz? Nezdaří se vám to. Nevystupujte tam – vždyť ve vašem středu není Hospodin -, abyste neutrpěli porážku od svých nepřátel. Amalečané a Kanánci tam budou proti vám a vy padnete mečem, protože jste se odvrátili od Hospodina. Hospodin s vámi nebude. Přesto opovážlivě vystoupili nahoru na pohoří; ale schrána Hospodinovy smlouvy ani Mojžíš se nehnuli ze středu tábora. Vtom sestoupili Amalečané a Kanánci, kteří sídlili v onom pohoří, a bili je a pobíjeli až do Chormy” (Nu 14,41-45). Rovněž jiné zprávy hovoří o neúspěších Izraelitů, protože přestupovali Hospodinovy příkazy. Proroci v tom vidí Hospodinův trest za hříchy lidu. Podle proroka Izaiáše (Iz 1) trestá Hospodin svůj lid za jeho hříchy. Podle Jeremiáše se stal Nebukadnezar Hospodinovým služebníkem, který potrestá neposlušný národ: “Nyní jsem všechny tyto země dal do rukou Nebukadnezarovi, králi babylónskému, svému služebníku: dal jsem mu i polní zvěř, aby mu sloužila. Budou mu sloužit všechny národy, i jeho synu a vnuku…” (Jr 27,6n).

Po těchto zkušenostech začíná Izrael chápat, že válka je zásadně zlá. Teprve až zmizí hřích, nebude ani válek. Všechna vidění proroků o posledních věcech mluví o trvalém pokoji na konci světa, po kterém má Izrael toužit jako po pravé spáse – nikoli tedy po dobyvačných a ničivých válkách. Proroci působící po návratu z vyhnanství popisují závěrečnou fázi lidských dějin jako obrovskou válku mezi Bohem a jeho nepřáteli, kteří budou na hlavu poražení: “Kdo to přichází z Edomu, kdo v rouchu rudém jde z Bosry? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle? Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím. ….Den pomsty měl jsem v srdci, nastalo milostivé léto pro mé vykoupené. … K vítězství mi dopomohla vlastní paže, oporou mi bylo moje rozhořčení. Rozhněván jsem rozdupal národy, opojil jsem je svým rozhořčením; jejich mízu jsem nechal stékat k zemi” (Iz 63, 1-6).

Po všech válkách nastane doba pokoje. Prorok Izaiáš ji líčí takto: “I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny národy…Ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit národy, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože. Národ nepozdvihne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji” (Iz 1,2-4).

Nový zákon naplňuje tyto naděje. Naším pokojem je Kristus: “Jen on je totiž původcem pokoje mezi námi…”, jak čteme v listu Efezanům (Ef 2,14). Tímto pokojem je ovšem ve světě, který ho nepřijímá. Evangelista Jan hned píše na začátku svého evangelia: “Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali” (J 1,11).

Boj, který má důsledky ve věčnosti, je veden v Ježíšově pozemské životě, v dějinách církve a v závěrečné fázi lidských dějin. Na Ježíšově životě se jasně ukazuje, oč jde v tomto definitivním boji. Nejedná se o válku, ve které se bojuje o pozemskou moc. Proto Ježíš odmítá řešení silou, i když se jde o jeho ochranu: “…Pane, máme zasáhnout mečem? A jeden z nich sekl po veleknězově sluhovi a uťal mu pravé ucho. Ježíš však na to řekl: Přestaňte! Dost! A dotkl se mu ucha a uzdravil ho” (L 22,49-51). Jedná se o boj proti satanovi a proti zlu. Ježíš přemáhá knížete tohoto světa: “…Říkáte totiž, že zlé duchy vyháním Belzebubem. Vyháním-li já zlé duchy Belzebubem, kým je vyhánějí vaši žáci? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však já vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království” (L 11, 18-20). Ještě v předvečer své smrti upozorňuje Ježíš své věrné, že se nemají bát zla světa, který je bude pronásledovat: “Toto jsem k vám mluvil, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte zmužilí. Já jsem zvítězil nad světem” (J 16,33). Kristus zvítězil svou smrtí a zmrtvýchvstáním nad hříchem a smrtí: “Knížata a mocnosti odzbrojil, veřejně je tak ukázal a křížem nad nimi triumfoval” (Ko 2,15). Jeho vítězství se projeví na konci, až porazí všechny nepřátelské síly: “Začnou proti Beránkovi válku, ale Beránek nad nimi zvítězí – je přece Pán pánů a Král králů – a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní” (Zj 17, 14). Navždy porazí posledního nepřítele – smrt: “Potom nastane konec, až totiž odevzdá příslušníky svého království Bohu Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, dokud mu všichni jeho nepřátelé nebudou položeni k nohám. Jako poslední nepřítel bude pak zničena smrt” (1 K 15,24-26). Tímto vítězstvím končí Nový zákon. Zaslíbení docházejí naplnění. Člověk, kdysi přemožený hříchem a smrtí, vítězí díky Ježíši Kristu.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3