Ž 100

Petr Chalupa

 

Příští neděle je už jedenáctá v liturgickém mezidobí. Po prvním čtení budeme zpívat 100. žalm, přesněji čtyři verše tohoto žalmu, jež byly vybrány pro eucharistickou liturgii.

Rozsahem textu jde o jeden z nejkratších zpěvů v žaltáři. Tvoří ho celkem 5 veršů.

Podle obsahu náleží mezi chvalozpěvy, jeho nadpis však říká, že byl písní k děkovné oběti. Když si pokusíme představit situaci, ve které tento žalm vznikal nebo která ho dotvářela, ocitneme se uprostřed bohoslužebného shromáždění. Lidé stojí před branami chrámu a jsou vyzýváni, aby vstoupili před Hospodina s díkůvzdáním a chvalozpěvem. Oslavný zpěv tedy zřejmě doprovázel průvod směřující do svatyně. Výzva k poděkování odpovídá oslavnému klanění, jež bylo obvyklé na začátku slavnostní izraelské bohoslužby. Cílem vstupu do svatyně bylo přinesení děkovné oběti před Hospodinem. Jde tedy o hymnus doprovázející děkovnou oběť. Mnoho znaků svědčí o sepětí s Jeruzalémem, některé rysy nás však vedou při úvahách nad dobou vzniku až do období po návratu z babylónského zajetí.

Poslechněme si první dva verše žalmu – vypustíme přitom nadpis „děkovný žalm“:

Plesejte Hospodinu, všechny země,
služte Hospodinu s radostí,
vstupte před něho s jásotem!
Uznejte, že Hospodin je Bůh:
on nás učinil, a my mu náležíme,
jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Začátek žalmu – plesejte Hospodinu – je výzvou, jež se obrací na všechny země. Podle jeruzalémské tradice je Hospodin pánem celého světa. Proto ho mají chválit všechny země. Jsou o tom přesvědčeny také jiné žalmy, např. šedesátý šestý: „Jásejte Bohu, všechny země“ (66,1) nebo devadesátý osmý: „Jásejte Hospodinu, všechny země“ (98,4).

Potom se však výzva zabývá společenstvím, jež vstupuje do chrámu k bohoslužbě.

služte Hospodinu s radostí,

„Sloužit“ může mít význam slavnostní bohoslužby, může však také znamenat ochotu sloužit Hospodinu celým životem podle požadavků smlouvy. Takto kdysi vybízel Jozue izraelské kmeny v historicky důležité chvíli po usazení v zaslíbené zemi: „vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové… nebo bohům Amoritů, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24,15).

Radost patřila k izraelské bohoslužbě jako jeden z podstatných rysů. V Páté knize Mojžíšově se praví v souvislosti se slavností týdnů: „Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno“ (Dt 16,11). Pokračování tohoto textu naléhavě připomíná, že půjde o radost sdílenou lidmi, kteří k ní zřejmě jinak moc důvodů neměli: „budeš se radovat… ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, levita, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi.“

Výzvy, adresované slavnostnímu shromáždění, pokračují:

vstupte před něho s jásotem!

„Vstoupit“ má nepochybně význam proniknutí do oblasti, ve které je Bůh zvláštním způsobem přítomen. V Druhé knize Mojžíšově se dočteme: „Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel“ (Ex 34,34).

Velmi pozoruhodná jsou slova hlavní části chvalozpěvu:

Uznejte, že Hospodin je Bůh:
on nás učinil, a my mu náležíme,
jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Bohoslužebné společenství je vyzváno, aby uznalo tajemství smlouvy. Uznání se vztahuje nejprve na rozhodující poznatek Páté knihy Mojžíšovy –Hospodin je Bůh – , z něhož vycházejí další starobylá vyznání. Po Elijášově vítězném zápasu s Bálovými proroky volali přihlížející lidé: „Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!“ (1 Kr 18,39).

Rovněž vyznání o Hospodinu – on nás učinil – se nenachází jen v našem žalmu. Je tématem, ke kterému se často vrací druhá část knihy proroka Izajáše: „Nyní praví Hospodin, tvůj stvořitel Jakube, tvůj tvůrce, Izraeli: Neboj se…“ (Iz 43,1).

Od této skutečnosti odvozuje žalmista přesvědčení, že Izrael je Hospodinovým vlastnictvím: my mu náležíme, jsme jeho lid. K vyjádření stejné skutečnosti se pak používá srozumitelného znázornění: jsme stádce jeho pastvy. Často se tohoto přirovnání využívá právě v žalmech: v 74. žalmu se Izrael cítí jako ovce, které Hospodin pase (74,1), v 79. vyznává: „jsme ovce tvé pastvy“ (79,13) a v 95. tvrdí: „jsme stádce vedené jeho rukou“ (95,7). Pro úplnost je třeba odkázat na nejznámější místo ze žaltáře, na začátek 23. žalmu: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.“

Ve 4. verši jako by žalm začínal opakovanou výzvou znovu:

Vstupte do jeho bran s díkem,
do jeho nádvoří s chvalozpěvem,
slavte ho, dobrořečte jeho jménu!

Můžeme si představit kněze, který povzbuzuje společenství, vstupující do chrámu. Jeho hlas připomíná cíl procesí: je třeba Hospodinu poděkovat a vzdát mu úctu. Jméno zastupuje Boha, který je člověku ve své podstatě nedosažitelný. Nebýt zprostředkování jménem, zůstal by člověku nepřekonatelně vzdálený.

Neboť Hospodin je dobrý,
jeho milosrdenství je věčné,
po všechna pokolení trvá jeho věrnost.

Ani tyto věty nejsou v žaltáři osamoceny. Jiné žalmy vyzývají podobně k oslavě, chvále nebo díkůvzdání. Charakterizují přitom Hospodina jako Boha, který je dobrý a jehož milosrdenství je věčné (106,1; 118,1; 136,1). Celá řada generací může dosvědčit jeho věrnost v průběhu dějin.

Bohoslužba na posvátném místě začíná tedy ve znamení chvály a díků. Společenství je opakovaně vyzýváno, aby poznalo a chválilo Hospodina jako dobrého a milosrdného Boha. Můžeme si všimnout, jak Boží lid chápe sám sebe. Považuje se za Božího tvora. Rozumí své existenci a svému poslání jen na základě stvoření a vyvolení Hospodinem.

Vidíme, že Izrael chápal svou bohoslužbu jako radostné prodlévání před Hospodinem. Už při vstupu do chrámu převládalo téma radosti a jásotu. Jako by už zde zazníval chvalozpěv andělů při Ježíšově narození, který je součástí eucharistické bohoslužby v neděli a o slavnostech: „Sláva na výsostech Bohu“ (L 2,13). V denní modlitbě církve je náš žalm jedním z textů, jimiž modlitba začíná a které k modlitbě vyzývají. Novozákonní bohoslužebné shromáždění si takto uvědomuje – slovy listu Efesanům: „Jsme přece jeho dílo, stvořeni k tomu, abychom byli schopni konat dobré skutky“ (Ef 2,10). Totéž vyjadřuje autor Prvního listu Petrova: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví. To proto, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal, když vás povolal ze tmy k svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste vůbec nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží, žili jste bez jeho milosrdné lásky, teď však se jeho milosrdenství na váš projevilo.“ (1 Pt 2,9n).

Křesťanská bohoslužba je ve své podstatě eucharistií, to znamená chválou a díkůvzdáním. Vznikající církev označila takto slavnostní hostinu na památku nové smlouvy. Považovala poděkování za hlavní rys své bohoslužby – v návaznosti na Ježíšovo žehnání chleba a vína při poslední večeři (L 22,19). Téma Boží dobroty, náklonnosti a věrnosti v závěru žalmu dosahuje nesrovnatelné názornosti v Ježíšově obětní hostině.

O jedenácté neděli v mezidobí následuje náš žalm po úryvku z Druhé knihy Mojžíšovy. Hospodin v něm připomíná Izraelitům, že byli zachráněni: „Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům.“ O charakteru záchrany hovoří skrze Mojžíše způsobem, jakým se vyjadřuje básník: „Nesl jsem vás na orlích křídlech.“ Vysvobozením z otroctví a vedením na poušti si tedy Hospodin Izraele vyvolil. Je „jeho vlastnictvím mezi všemi národy.“ Hospodin argumentuje skutečností, na kterou se může odvolávat jedině on sám: „mně patří celá země.“ Závěrečný důsledek pro Izraele – „budete mi královstvím kněží a svatým lidem“ – není zdaleka něčím samozřejmým a samovolným. Hospodin vyslovuje zřetelnou podmínku: „budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat.“ Poslušnost ve smlouvě se týkala především vyznání o Hospodinu jako jediném Bohu a odmítání cizích bohů.

Žalm lze nenásilně propojit i s úryvkem Matoušova evangelia, který se příští neděli předčítá. Ježíšovi bylo líto zástupů, protože lidé „byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ Evangelista nejen zná přirovnání, užívané o Izraeli v žalmech, ale především vidí Ježíše jako představitele Boží starostlivé lásky, která se nerozpakuje věnovat péči těm, kteří ji potřebují.

Právě vyvolené apoštoly posílá Ježíš „k ztraceným ovcím z domu izraelského.“ Dokážeme si představit, že nebylo třeba teoretického poučování o Boží dobrotě a milosrdenství tam, kde se „zadarmo uzdravovali nemocní, probouzeli k životu mrtví a očišťovali malomocní.“

Chvála a díkůvzdání, k nimž vyzývá 100. žalm, jsou jedinou přiměřenou odpovědí ze strany lidí, kteří se s ozdravným Božím působením setkávají.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3