Ž 103

Petr Chalupa

 

O 24. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 103. žalmu. Tento žalm je oslavným díkůvzdáním člověka, který zakusil Boží pomoc pro tělo i duši. Bůh mu odpustil vinu, uzdravil ho z nemoci a vysvobodil z nebezpečí smrti. Před shromážděným společenstvím chválí Boha a děkuje mu za jeho dobrotu a lásku. Ví, že Bůh podobně jednal v průběhu dějin se svým lidem. Písmo se zmiňuje na mnoha místech o spásonosném Hospodinově jednání s Izraelem, o jeho dobrotě, která vyplývá ze smlouvy. Žalmista se tedy nezabývá jen svými záležitostmi, ale všímá si výrazných záchranných zásahů v minulosti – zároveň poukazuje na slabost člověka. Vlastní zážitky spojuje se svědectvím dějin ve svébytnou a působivou modlitbu, jež prozrazuje hlubokou osobní zbožnost. Z hlediska struktury tvoří výzva ke zpěvu a závěr určitý rámec, v němž se objevuje osobní chvála, narážky na Boží jednání v dějinách a úvahy o Boží slitovnosti vůči člověku.

Autorova znalost Písma a charakter jazyka naznačují, že tato modlitba vznikla v době po babylónském vyhnanství.

Veleb, duše má, Hospodina,
vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!
Veleb, duše má, Hospodina,
a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

Na začátku děkovného hymnu vyzývá žalmista sám sebe ke chvále. Výzvy ke chvále jsou hlavním motivem této písně. „Velebit Boha“ znamená uznávat ho jako zdroj požehnání, jako pramen ozdravné síly – uznávat také jeho vznešenost. Oslava Boha je odpovědí člověka na dar požehnání, který od něho pochází. Výraz „má duše“ zastupuje celého člověka – jeho tělo a duše, myšlenky a city se mají spojit ke chvále. Žalmista oslovuje Boha nejen jeho vlastním jménem, jež vyjadřuje jeho podstatu, ale používá také opisu „jeho svaté jméno.“ Modlí se k Bohu, který se přiblížil člověku, který však zůstává naprosto odlišný od člověka – jeho jméno se nesmí z důvodu posvátné úcty ani vyslovit. Žalmista nechce zapomenout na projevy Hospodinovy dobroty, které zakusil ve svém životě. Pokračuje výčtem důvodů, které ho vedou ke chvále:

On odpouští všechny tvé viny,
on léčí všechny tvé neduhy.
On vykupuje tvůj život ze záhuby,
on tě věnčí láskou a slitováním.
On štěstím sytí tvůj život,
jak orlu obnovuje tvé mládí.

Žalmista si povídá sám se sebou. Nacházel se ve smrtelném nebezpečí. V bezvýchodné situaci byl však zachráněn Boží láskou a slitováním. Odpuštění hříchů poznává jako projev Boží milosti. Je totiž přesvědčen o těsné souvislosti mezi hříchem a smrtelným onemocněním. Usmíření s Hospodinem je pro něho tak důležité, že je považuje za počátek své životní cesty. Bůh odstranil odpuštěním propast, která ho dělila od hříšníka, uzdravil všechny jeho neduhy. Je lékařem těla i duše (Ex 15,26). Žalmistův život dostal nový impuls i obsah. Jeho víra má opět pevnou oporu pro díkůvzdání a chválu – může jít s důvěrou vstříc budoucnosti. Tuto myšlenku vyjadřuje obrazem orla a korunovace.

Bezpečí u Boha vede žalmistu k oslavě Hospodinovy lásky a milosrdenství.

Hospodin koná spravedlivé skutky,
zjednává právo všem utlačeným.
Oznámil své plány Mojžíšovi,
izraelským synům své skutky.
Hospodin je milosrdný a milostivý,
shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Nechce se přít ustavičně
ani se hněvat na věky.
Nejedná s námi podle našich hříchů
ani podle našich vin nám neodplácí.
Jako je vysoko nebe nad zemí,
tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Jako je vzdálen východ od západu,
tak vzdaluje od nás naše nepravosti.

Jádrem písně o spásných Božích činech je vysvobození Izraele pod Mojžíšovým vedením, vyjití z Egypta a dění spojené s horou Sinaj. Tyto události je jakýmsi pozadím celých izraelských dějin – s jejich pomocí lze i budoucnost očekávat jako dějiny spásy. Hospodin zjednává právo všem, kdo trpí bezprávím. Spravedlnost a právo nesmíme chápat jen v právním významu. Boží spravedlností jsou Hospodinovy spásonosné činy v dějinách Izraele. Jimi dokazuje svou věrnost ve smlouvě a ochotu zachránit. Boží pokyny pro správný život získal národ skrze Mojžíše v den převzetí Zákona. Tehdy přijali Hospodinova přikázání s ochotou: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil“ (Ex 24,7). Ochotu poslouchat vystřídala však neposlušnost. Žalmista předpokládá pestré dějiny Izraele, zaměřuje se však na Boží jednání. Jeho podstatu i jeho jednání vystihují pojmy: milosrdenství, milost, shovívavost a dobrota. Trestá jen v nutném případě, neničí však, ale chce odpustit a udělit milost, jestliže člověk projeví lítost. Žalmista to zakusil sám na sobě. Obrazy v závěru této části chtějí naznačit, že Hospodinova láska nemá mezí. Hospodin může ve své dobrotě vymazat lidský hřích.

V následující sloce se dozvídáme, proč Bůh takto jedná.

Jako se smilovává otec na syny,
tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni,
má v paměti, že jsme jen prach.
Dni člověka jsou jako tráva,
kvete jak polní květ.
Sotva ho vítr ovane – již ho není,
nezbude po něm ani stopy.
Hospodinova láska však od věků na věky pro všechny, kdo se ho bojí,
a jeho spravedlnost jde z dětí na děti
pro ty, kteří zachovávají jeho smlouvu,
kteří pamatují na jeho přikázání tím, že je plní.
Hospodin si zřídil na nebi trůn
a všechno řídí jeho vláda.

Obrazy z přírody žalmistovi nestačí, chce-li vystihnout láskyplný vztah mezi Hospodinem a Izraelem. Volí tedy obraz otcovské lásky, jak už to před ním učinil prorok Ozeáš. Otec miluje i chybujícího syna – stejně miluje Hospodin svůj lid. Můžeme si zde všimnout základu Ježíšova oslovení Boha slovy „otče náš“. Boží otcovská láska se ukazuje slitovností s pomíjivým lidským pokolením. Křehkost člověka vyjadřuje žalmista tradičními obrazy. Bůh ví, že člověk je stvořen z prachu země. Lidský život se podobá pastvinám v Palestině, které na jaře rozkvetly. Stačí žhavý vítr z pouště a všechna krása pomine. S podobným obrazem se setkáme u proroka Izajáše (Iz 40,6-8). Zatímco Izajáš zdůrazňuje vzhledem k lidské pomíjivosti trvalé Boží slovo, náš žalm poukazuje na věčně trvající Hospodinovu věrnost ve smlouvě vůči těm, kdo ho ctí. Předpokladem je ochota člověka plnit smlouvu, žít podle jejích požadavků.

Oslava Hospodina vrcholí vyznáním jeho všemohoucnosti, která se projevuje jako láska a slitování.

Velebte Hospodina, všichni jeho andělé,
mocní silou, dbalí jeho rozkazů.,
poslušní na jeho slovo.
Velebte Hospodina, všechny jeho zástupy,
jeho služebníci, kteří plníte jeho vůli!
Velebte Hospodina, všechna jeho díla,
na všech místech jeho moci:
veleb, duše má, Hospodina!

Na začátku děkovného hymnu vyzýval žalmista sám sebe ke chvále. Stejný motiv tvoří závěr písně. Zdá se však, že žalmista se cítí příliš slabý, než aby sám zpíval mocnému pánu nebe a země. Proto se teď jeho výzva obrací k andělům, stvořeným duchovním bytostem, jež slouží Hospodinu. Jsou „mocní silou“, plní Boží vůli. Svého stvořitele má chválit celý viditelný svět, který je dílem všemohoucího Boha. K tomuto jásajícímu sboru viditelných i neviditelných tvorů se opět připojuje žalmista. Končí svou píseň stejnými slovy, jakými začal: „veleb, duše má, Hospodina!“

103. žalm vylučuje, že by starozákonní Bůh byl jen Bohem hněvivým a trestajícím.Naopak, rozvíjí se v něm starozákonní nauka o Boží lásce, jejímž jádrem je milosrdenství nebeského Otce.

Vrcholná míra Božího milosrdenství se zjevila příchodem Božího Syna, Ježíše Krista. Z mnoha novozákonních svědectví citujme list Titovi: „Zjevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem, a přinesla nám spásu; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil skrze koupel znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho nám dal v hojnosti skrze našeho Spasitele, Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,4-7).

V liturgii 24. neděle v mezidobí zazní vybrané verše 103. žalmu po úryvku z knihy Sirachovcovy. Moudrý člověk v něm varuje před mstou a vyzývá k odpuštění. Argumentuje přitom teologicky: „Vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu“! (Sir 28,9). Jestliže podle 103. žalmu „nejedná s námi Bůh podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí“, čím by člověk odůvodnil svou mstu za utrpěnou křivdu?

Úryvek Matoušova evangelia rozvíjí podobenstvím o nemilosrdném služebníkovi Ježíšovu odpověď na Petrovu otázku: „kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší?“ Král odsuzuje služebníka, který se nedokázal smilovat nad svým druhem, ačkoli se král smiloval nad ním. Úryvek uzavírají Ježíšova varovná slova: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (Mt 18,35). Právem se můžeme domnívat, že Ježíš pomýšlel na znázornění Božího milosrdenství ve 103. žalmu: „Jakose smilovává otec na syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4