Ž 104

Marie Klašková

 

Příští neděli budeme číst žalm 104. Tento žalm patří k nejkrásnějším v celém žaltáři. Vznikl v době babylónského vyhnanství, tedy někdy v pátém století před Kristem.

Hlavním tématem celého žalmu je stvoření, je to mudroslovný hymnus na stvoření. Vychází z líčení stvořitelského díla jak je popsáno v první kapitole knihy Genesis, tedy První knihy Mojžíšovy. Tam se dočteme o šesti dnech stvoření a sedmém dni odpočinku. Žalmista se nedrží naprosto přesně tohoto vyprávění, ale v některých skutečnostech se odchyluje. Například ptáci a suchozemští živočichové byli stvořeni dříve než mořská zvířata. Těchto rozdílů si však více všimneme při rozebírání jednotlivých veršů žalmu.

Celý žalm je uveden slovy: „Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! Velebností a vznešeností ses oděl“ (Ž 104,1). Žalmista oslavuje především nesmírnou Boží moc. Boží velebnosti, kráse a důstojnosti se nikdo a nic ze stvořených věcí nevyrovná. Stejnými slovy –„Veleb duše má Hospodina!“ – žalm také končí: Takto se oslavná píseň na stvoření opět vrací ke svému začátku, kruh se uzavírá.

Všimněme si především básnického umění a lehkosti, s jakou je tento žalm napsán: „Světlem se halíš jako pláštěm. Napjals nebesa jak stanovou plachtu, nad vodami jsi zbudoval své síně. Z mraků si děláš svůj vůz, kráčíš na perutích větru. Větry si volíš za své posly, za své služebníky plameny ohně“ (Ž 104,2-4). Žalmista se neuzavírá do strohého popisu, ale Hospodina a jeho stvoření přibližuje lidskými slovy a přirovnáními. Jako se člověk zahaluje do pláště, tak se Hospodin halí světlem. Světlo bylo podle První knihy Mojžíšovy stvořeno první den: „I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo.…Byl večer a bylo jitro, den první.“ (Gn 1,4-5). Hospodin je zahalen oslnivým světlem, ke kterému člověk nemůže proniknout. Vidí jen nebeskou oblohu – jak stanovou plachtu. Izraelité byli kočovníci, k jejich každodennímu životu patřilo napínání stanových plachet. Z této běžné a obyčejné práce vychází žalmista při popisu vzniku nebeské klenby. Nebesa však byla podle První knihy Mojžíšovy stvořena druhý den: „I řekl Bůh: Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!… Byl večer a bylo jitro den druhý“ (Gn 1,6.8). Podle starověkých představ sídlil Bůh právě mezi těmito vodami. Hospodin je světlo, v němž není tmy. Jeho záře je však pro člověka příliš oslnivá, proto se člověku zjevuje zahalen mračny. Ta mohou přinášet blahodárný déšť, ale také ničivou bouři. Bůh vládne větru i bleskům, které žalmista označuje jako plameny ohně.

Při čtení tohoto žalmu, stejně jako u zpráv o stvoření, musíme brát v úvahu starověké představy o světě. Podle tehdejšího, všeobecně přijímaného názoru byla země deskou, upevněnou na pilířích a ze všech stran obklopenou oceánem. V dalších verších našeho dnešního žalmu čteme:„Zemi jsi založil na jejích základech, nezakolísá na věčné věky. Oceánem jsi ji přikryl jako šatem, nad horami stanuly vody. Utekly před tvou hrozbou, zděsily se před rachotem tvého hromu. Hory se zvedly, údolí klesla na místo, kterés jim určil. Vymezil jsi hranici, kterou nesmějí přejít, aby znovu nepřikryly zemi“(Ž 104,6-9). Všechno se na zemi chová tak, jak Hospodin přikáže. I mocné vodstvo je omezeno jeho slovem a všechen koloběh vody se chová podle Božího řádu. Všimněme si však narážky na potopu v devátém verši. I ta byla možná jen z jeho rozhodnutí: „Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je dech života“ (Gn 6,17). Bůh je však také tím, který dal člověku slib, že „už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi“ (Gn 9,11).

Voda už tedy není smrtonosným živlem, ale je životodárná, oživující:„Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami, napájejí všechnu polní zvěř, divocí osli hasí svou žízeň. Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, ve větvích švitoří svou píseň (Ž 104,10-12). Myslím, že nejen děti, ale i nás dospělé překvapí a asi také potěší, kolik zvířat je v tomto žalmu vyjmenováno. V jedenáctém verši jsme četli o tom, že potoky dávají vodu polní zvěři, ptactvu i divokým oslům, kteří byli symbolem nepoddajnosti a síly. Oslové byli také zástupci pouštních zvířat, která díky životu na poušti trpí žízní. Ptactvo bývalo znázorněním zvláštního obdivu, který Izraelité prokazovali Hospodinu. Například v Egyptě mívali někteří bohové ptačí hlavu – jako výraz krásy a obdivu.

Z divoké přírody se žalmista přesouvá ve své chvále k člověku a jeho dílu. Dále čteme: „Ze svých komor zavlažuješ hory, země se sytí plody tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku, aby dobýval ze země chléb i víno k radosti lidského srdce, aby olejem rozjasnil tvář a chléb aby posílil srdce člověka. Sytí se Hospodinovo stromoví, libanonské cedry, které zasadil. Tam si ptáci stavějí hnízda, jedle jsou domovem čápům. Vysoké hory kozorožcům, jezevcům jsou útulkem skály“ (Ž 104,13-18). Obydlená země je zavlažovaná tak, aby se na ní dalo žít a pěstovat nejrůznější plodiny k životu. Božími komorami se myslí vody, které byly podle starověkého přesvědčení nad klenbou. Člověk však musí pro chléb těžce pracovat. Obtížnost práce zná už První kniha Mojžíšova: „V potu své tváře budeš jíst chléb…“ (Gn 3,19). Chléb, víno a olej jsou hlavními potravinami člověka žijícího na Východě. Člověk, který prožíval radost, si na znamení štěstí potíral tvář olejem, opačně si lidé na znamení smutku a pokání posypávali hlavu popelem. Vodou se sytí nejen člověk, ale také stromy, které nejsou pěstované lidmi a které jsou odkázány na Boží prozřetelnost. Libanonské cedry dosahují výšky až čtyřiceti metrů a průměru až čtyři metry. Nezasadil je člověk, ale Hospodin. Cedrové dřevo bylo velmi důležitým stavebním materiálem, zvláště pak při stavbě chrámu. Stromy slouží jako domov pro mnohá zvířata. Zde je zmíněn čáp, který býval u mnoha národů bohoslužebně uctíván, možná proto, že chránil lidi před přemnožením žab. Kvůli obavě před převzetím tohoto kultu byl čáp v Izraeli považován za nečisté zvíře. Také vysoké hory a skály mají svůj smysl. Jsou úkrytem pro kozorožce, kteří jsou jednoznačně považováni za naprosto svobodná zvířata. Skály jsou úkrytem pro jezevce. Při překladu názvu tohoto zvíře nebyl český liturgický překlad příliš přesný. Podíváme-li se do původního, hebrejského textu, najdeme tam výraz, kterému v češtině odpovídá spíš daman než jezevec. V tomto verši je Český ekumenický překlad přesnější. Damani jsou drobní kopytníci, kteří mají na zadních končetinách kopýtka a na předních tlapky. Dosahují velikosti králíka a žijí v nepřístupných skalách.

Hospodin uložil měsíci a slunci určovat běh času. Dozvídáme se o tom už v první kapitole První knihy Mojžíšovy: „I řekl Bůh: Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. …A byl večer a bylo jitro den čtvrtý“ (Gn 1,14.19). Právě podle měsíce se řídil staroorientální kalendář, tedy i všechny svátky zemědělského a bohoslužebného života. V našem žalmu se píše o ustanovení denního řádu:„Měsíc jsi udělal, aby určoval čas, i slunce ví, kdy má zapadnout. Když přivádíš tmu a nastává noc, potuluje se v ní kdejaké lesní zvíře. Lvíčata řvou po kořisti a žádají od Boha svůj pokrm. Když vychází slunce, stahují se a uléhají do svých doupat. Tu vychází člověk ke svému dílu, ke své práci až do večera“ (Ž 104,19-23). Člověku patří den, zvěři noc. Lesní zvířata a konkrétně pak lvi vycházejí večer nebo v noci na lov a záleží jen na Bohu, naleznou-li kořist. K ránu pak zalézají do svých doupat. Člověk však musí na svůj chléb tvrdě pracovat od rána do večera.

Žalmista chválí Boha za moudrost, se kterou všechno učinil, zvláště za mohutné a silné moře: „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil, zem je plná tvého tvorstva“(Ž 104,24).Moudrost má ve Starém zákoně výsadní postavení. V knize Přísloví najdeme krásný text, ve kterém je moudrost zosobněna jako žena. Přibližme si několik veršů z této osmé kapitoly knihy Přísloví. Moudrost je zde popisována jako přítomná při stvoření: „Ještě než učinil zemi a všechno kolem a první hroudy pevniny, když upevňoval nebesa, byla jsem při tom, když vymezoval obzor nad propastnou tůní…“ (Př 8,26-27). Po chvále Boží moudrosti následují v žalmu slova o moři: „Zde moře mohutné a široširé, v něm nespočetné hemžení živočichů drobných i velkých. Po něm plují lodi i leviatan, jehož jsi stvořil, aby si v něm hrál“ (Ž 104, 25-26). Moře bylo ve starověkých představách plné zla, nepřátelské. Snad proto, že v něm číhalo mnoho nebezpečí. Žalmista však píše, že i moře je dílem Božím. I když pro člověka je široširé, člověk nemůže vidět jeho břehy. Ale Hospodin je vidí, pevně je vymezil. Pak čteme o lodích a zvířeti zvaném leviatan. Jde o záhadné zvíře, které bývalo považováno za obrovskou obludu s podobou hada nebo draka. Lidé si mořské bouře vysvětlovali pomocí velké obludy, která v moři sídlila, a když se pohnula, způsobila bouři. Žalmista však zdůrazňuje, že i leviatana stvořil Bůh ke své potěše a radosti, aby si v moři hrál.

Nesmíme však zapomenout, že všichni tvorové jsou závislí na Bohu, na jeho dobrotě: „Všichni čekají od tebe, že jim dáš obživu v pravý čas. Ty jim dáváš a oni sbírají, otvíráš ruku a sytí se drobnými dary. Děsí se, když skryješ svou tvář, hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se těší Hospodin ze svého díla! Když pohlédne na zemi, chvěje se, když se dotkne hor, dýmají“ (Ž 104,27-32). Všichni tvorové jsou závislí na svém Tvůrci, který jim život dává i bere. Nasycení i hlad, hrůza i spokojenost, které můžeme pozorovat u zvířat, jsou řízeny Boží vůlí. Hospodin svým duchem tvoří a obnovuje své stvoření. Hospodin neustále zemi vdechuje oživující dech, jemuž vděčí stará země za to, že se denně stává mladou, čerstvou – jako při stvoření. K Bohu také patří radost z díla, ze stvoření. Zemětřesení a výbuchy sopek jsou jen malým projevem nesmírné Boží moci.

Celý tento krásný žalm končí chvalozpěvem: „Chci zpívat Hospodinu, pokud žiji, opěvovat chci svého Boha, dokud budu. Kéž se mu líbí má píseň, má radost bude v Hospodinu. Kéž vyhynou hříšníci na zemi, ať už bezbožných není! Veleb, duše má, Hospodina! Aleluja!“ (Ž 104,33-35). Boží chvála má být základním rysem jeho stvoření. Člověk má neustále důvod, aby Boha chválil a oslavoval. Jen hřích narušuje harmonii Božího stvoření. Proto si žalmista přeje, aby hříšníci vyhynuli. Jak jsme si již řekli, na konci žalmu, stejně jako na začátku, je výzva: „Veleb duše má Hospodina!“ A celý žalm je zakončen radostným zvoláním: „Aleluja!“ neboli – chvalte Hospodina!

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4