Ž 113

Bedřich Horák

 

O 25. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat 113. žalm. Jsou z něj ovšem vypuštěny verše 3 a 9. V tomto žalmu najdeme odezvu na první čtení z knihy proroka Amosa, ve kterém nacházíme kritiku ponižování chudých a bezbranných mocnými a bohatými. Nyní si poslechněme žalm celý:

1 Aleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo!
2 Buď velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!
3 Od východu slunce až na jeho západ buď chváleno Hospodinovo jméno!
4 Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva.
5 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti
6 a shlíží dolů na nebe i na zem?
7 Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuje chudého,
8 aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
9 Té, která v rodině byla neplodná, dává bydlet jako šťastné matce dětí. Aleluja.

Žalmem 113 začíná skupina žalmů 113 – 118, známá jako halel. Dodnes se používají v židovské liturgii o třech největších svátcích: o Velikonocích, Letnicích a Svátku stánků. Své místo mají rovněž o svátku Chanuka a o novoluní. 113. žalm se zpíval především při velikonoční slavnosti beránka v rodině.

Žalm má hymnický charakter. V jeho první části (verše 1-3) nacházíme výzvu k oslavě Hospodinova jména. V druhé části žalmu (verše 4-9) je rozvinutý důvod této chvály; žalmista zde uvádí Hospodinovu vznešenost a určité oblasti jeho jednání mezi lidmi.

1 Aleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo!

V prvním verši je Boží jméno jednou ze zástupných forem označení Boha; chválit jméno znamená chválit osobu. Vyslovené jméno určuje adresáta chvály. Služebníci mohou být obecně Izraelité, v zúženém smyslu pak určitá kněžská skupina.

2 Buď velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!

Tento žalm včleňuje Boží chválu do neustálého řetězce. Boží chvála nemá ustávat, má se rozlévat až do věčnosti.

3 Od východu slunce až na jeho západ buď chváleno Hospodinovo jméno!

Žalmista chce zahrnout celý okruh země. Sleduje pohyb slunce, které ve svém běhu od rána do večera obsáhne celý svět; podobně si všímá denní dráhy slunce 19. žalm (v. 7). Co ale říci o noční cestě slunce? Snad je to cesta „podsvětím“, říší, ve které nelze chválit Boha.

V předcházejících verších jsme slyšeli třikrát o Hospodinově jménu. Slovo „Bůh“ je jméno obecné. Pro určení osoby je však třeba znát také jméno vlastní, osobní. Bohu nemůže dát jméno člověk, je třeba, aby On sám zjevil svou vlastní totožnost. Někdy Bůh odmítá sdělit své jméno, jako např. Manoachovi z knihy Soudců:

Manoach se ještě Hospodinova posla zeptal: „Jaké je tvé jméno? Rádi bychom tě poctili, až se splní tvá slova.“ Ale Hospodinův posel mu odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné“ (Sd 13,17-18).

Při jiných příležitostech Bůh své jméno vyslovuje: Například ve 3. nebo 34. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy. Vlastní jméno Boha se píše v hebrejštině čtyřmi písmeny a pravděpodobně se vyslovuje Jahve. Do češtiny převádíme toto vlastní Boží jméno slovem Hospodin.

Když Bůh sděluje své jméno, chce, aby ho lidé používali, ale vystavuje ho také riziku zneužití. Proto dává přikázání, které by jeho jméno chránilo: člověk ho nesmí používat, aby jím zaštítil svou lživou výpověď, ani ho nesmí jiným způsobem zbavit nadpřirozeného charakteru. Znát vlastní jméno určité osoby znamená vstoupit s ní do těsného společenství. Vztaženo na Boha, člověk může toto jméno vzývat, velebit (Ž 86,11) nebo ctít (Ž 102,16), může ho chválit, opěvovat a dobrořečit mu, dokonce ho milovat (Iz 56,5).

Do tohoto duchovního kontextu Božího jména náleží také 113. žalm se svým čtverým opakováním Božího jména ve své první části (verše 1-3). Tento žalm chce oslavit jméno osobní, jedinečné, nejvyšší.

4 Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva.

V 97. žalmu (v.9) se hovoří o Hospodinu, který převyšuje všechny bohy, zatímco 99. žalm (v. 2) ho povyšuje nade všechny národy; náš žalm se druží v tomto ohledu k druhému z obou zmíněných žalmů, vůbec nedává žádný prostor jiným božstvům. V knize proroka Zachariáše (14,9) nalezneme vyznání: Hospodin je pouze jeden a jedno je jeho jméno. Žalmista se zde zaměřuje především na nebeskou „slávu“ Boží; Tato slova nám připomínají zpěv serafů v 6. kapitole knihy proroka Izaiáše: „… celá země je plná jeho slávy“.

5 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti

6 a shlíží dolů na nebe i na zem?

Sedět na trůnu znamená Boží královskou důstojnost. Tyto verše lze také dobře osvětlit textem z knihy proroka Izaiáše:

Toto praví Vznešený a Vyvýšený,
jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý:
„Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti,
ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha,
abych oživil ducha ponížených,
abych oživil srdce zdeptaných“ (Iz 57,15).

Boží shlížení z nebe můžeme doplnit dalšími dvěma citáty z knihy proroka Izaiáše:

Pohlédni z nebes a podívej se
ze svého svatého, proslaveného obydlí…(63,15)
Laskavě pohlédnu na toho,
kdo je utištěný a na duchu ubitý…(66,2).

113. žalm pokračuje slovy:

7 Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuje chudého,

8 aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.

Žalm hovoří o typickém jednotlivci, který zastupuje určitou skupinu lidí, v tomto případě lidi na okraji společnosti. Chudáci a lidé bez prostředků žili z almužen ostatních lidí, bez možnosti zasáhnout do veřejných záležitostí. Je to Bůh, který těmto lidem umožňuje být členem skupiny, která spravuje místní či dokonce státní záležitosti.

9 Té, která v rodině byla neplodná, dává bydlet jako šťastné matce dětí. Aleluja.

Neplodnost ženy byla pohanou. Dozvídáme se o tom v několika případech. V tomto smyslu čteme o Abrahamově manželce Sáře, (Gn 16,4), o Samuelově matce Anně (1 Sam 1,5-6) – v Novém zákoně o Alžbětě, která se má stát matkou Jana Křtitele (Lk 1,25) . Tato neplodnost vystavovala ženu pohrdání a zapuzení. Té, která se nyní stává novou matkou, dává Bůh autoritativní místo v domácích záležitostech. Stává se „královnou domu“. Jak čteme v knize Přísloví ve chvále vzorné ženy (kap. 31), dům je královstvím matky, zatímco její muž se zabývá veřejnými záležitostmi. Děti jsou jejich radostí.

Jako další ilustraci k významu 9. verše můžeme opět citovat z knihy proroka Izaiáše (Iz 54,1-3):

Raduj se, neplodná, která jsi nerodila,
propukni v jásot, vesel se,
která jsi nezkusila porodní křeče,
neboť více synů má osamělá
než ta, která se vdala – praví Hospodin.
Rozšiř prostor svého stanu,
roztáhni své plachty bez obav,
prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz!
Napravo i nalevo se rozšíříš,
tvé potomstvo zdědí národy,
osídlí pustá města.

Již jsme došli k závěru, že jednotlivci zastupují ve 113. žalmu určitou skupinu lidí. Právě citovaný Izaiášův text nás vede k přesvědčení, že touto skupinou může být celý národ. Chudákem a vyděděncem, neschopným postarat se o sebe, je podmaněný a vysávaný izraelský národ, neplodnou ženou je nízký počet obyvatel. Bůh obrací svůj pohled k tomuto národnímu společenství, aby změnil jeho osud.

V posledních třech verších 113. žalmu (7-9) najdeme Hospodinovo jednání, které můžeme srovnat se dvěma známými texty. Vycházejí ze situace ponížení, podřízení se, pokoření, a představují Boha, který mění tuto situaci v povýšení, pozvednutí. Chudák je jmenován rádcem, senátorem, neplodná rodí a stává se královnou v rodině: máme zde oblast sociálně politickou a oblast rodinnou, objevují se zde protiklady jako dva póly změny, kterou působí Bůh.

Je pravděpodobné, že tento žalm je pozdější než chvalozpěv Anny z První knihy Samuelovy. Tento chvalozpěv používá tří protikladů a tří příslušných změn situace: silák, který je poražen / slabý, který dosahuje vítězství; bohatý, který žebrá / chudý, který se nemusí namáhat, aby se najedl; neplodná, která se stává matkou / matka mnoha dětí, která vadne osamělá. Tři situace a tři příslušné změny z oblasti vojenské, hospodářské a rodinné. Chvalozpěv Panny Marie z Lukášova evangelia přebírá protiklady a změny situace, které se projevují na poli sociálně politickém a hospodářském – oblast mateřství se nachází v těsné blízkosti chvalozpěvu. Žalm se však liší od obou zmíněných chvalozpěvů, protože přebírá jen změnu směrem k povýšení, nikoli opačným směrem. Ovšem s neobvyklou, paradoxní výjimkou: Existuje někdo vysoko postavený, kdo se díky své vlastní iniciativě a dobrotě „snižuje“, aby povýšil pokorné. Je to Hospodin, jehož jméno je vznešené, který nepovažuje za nedůstojné, sestoupit, snížit se, a právě proto zasluhuje ještě větší chválu.

Ježíš, který se jako každý jiný zbožný Žid účastnil náboženských obřadů, zpíval určitě tento žalm při domácí velikonoční liturgii jako chvalozpěv svému Otci v nebi. Jeho jméno však nejvíce oslavil svým životem a posláním, které dovršil svou smrtí na kříži. Právě zde dosahuje svého vrcholu Boží iniciativa směřující k ponížení sebe sama, aby příslušníci lidského rodu došli povýšení. Církevní otcové rozvinuli široce téma Božího sestoupení. Hymnus z listu Filipanům můžeme považovat za velice vhodné přenesení Božího jednání ze 113. žalmu do novozákonní souvislosti:

Ačkoli má božskou přirozenost,
nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,
ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka
a stal se jedním z lidí.
Byl jako každý jiný člověk,
ponížil se a byl poslušný až k smrti,
a to k smrti na kříži.
Proto ho také Bůh povýšil
a dal mu Jméno
nad každé jiné jméno,
takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno
na nebi, na zemi i v podsvětí
a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat:
Ježíš Kristus je Pán (Flp 2,6-11).

Náš žalm můžeme také číst ve světle Janova evangelia, kde „kříž“ znamená „vyvýšení“ Krista, který k sobě přitahuje všechny; ve scéně ukřižování (19,17-30) se projevují znamení Kristovy moci, kterou dosahuje v plnosti právě skrze svůj kříž. Nacházíme zde nápis ve třech jazycích, který hlásá Kristovu královskou hodnost, stejně jako jeho autoritativní odevzdání nového syna matce a nové matky synovi.

Žalm ale také můžeme číst s ohledem na církev. V Pavlově listu Galaťanům (4,27) najdeme narážku na text z knihy proroka Izaiáše (Iz 54): Církev, která vznikla z neplodných pohanských národů, má poznat radost z lásky svého Ženicha-Krista a z velkého počtu svých dětí, které přivede na svět. Bůh také v církvi „povyšuje chudé“, jak můžeme číst v listě svatého apoštola Jakuba:

Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? (Jak 2,5).

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1