Ž 12

Marie Zouharová

 

Příští neděli, o svátku Křtu Páně, budeme zpívat po prvním čtení některé verše 104. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již v pořadu “Bible v liturgii” zabývali. Dnes tedy obrátíme svou pozornost k 12. žalmu.

Tento žalm má v nadpisu hebrejskou číslovku “osm”. Ta možná naznačuje osmistrunnou loutnu jako doprovodný hudební nástroj. Pravděpodobněji však znamená tento údaj basový doprovod, který postupoval o oktávu níže vzhledem k hlavnímu hlasu.

Nedokážeme určit s jistotou dobu, kdy žalm vznikl. Patří pravděpodobně mezi žalmy z doby po babylonském vyhnanství. Prolínají se v něm prorocké a mudroslovné představy o světě. Celkově má poučný charakter. Může být příkladem nářku jednotlivce – kromě nářku zaslechneme však také prosbu, projev důvěry a příslib poděkování. Neobsahuje prosbu o potrestání protivníka. Žalmista sice trpí mezi nepřáteli, ale nevíme, o jaký druh utrpení jde. Žalmista je přesvědčen o spolehlivosti slíbené Boží pomoci chudým a poníženým. Závěrečná chvála mohla být součástí díkůvzdání při bohoslužbě.

Žalm se skládá ze dvou částí. První tvoří nářek, spojený s voláním o pomoc a touhou po vyhlazení bezbožníků.

Pomoz, Hospodine, zbožných ubývá,
mezi lidmi se vytrácí věrnost.
Klamou se navzájem falešnými slovy,
hovoří úlisným rtem, dvojakým srdcem.
Nechť Hospodin zničí každý úlisný ret,
jazyk, který chlubivě mluví,
ty, kteří říkají: “Naše síla je v jazyku,
rty máme k vlastnímu prospěchu; kdo je náš pán?”

Žalmista začíná nářkem, kterým chce přivolat Hospodinovu ozdravnou moc. Jeho postavení je beznadějné. Nad podobnou situací naříkají někteří proroci. Zřetelně zaslechneme takový nářek u proroka Micheáše: “Zbožný vymizel ze země, přímého mezi lidmi není. Všichni strojí vražedné úklady, jeden druhého do sítě loví” (Mi 7,2). Také u proroka Izaiáše čteme: “Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Zbožní muži bývají smeteni a nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem” (Iz 57,1). Jinde si Izaiáš stěžuje na “nevěrnost a zapírání Hospodina, odklon od našeho Boha, řeči o útisku, odpadnutí, v srdci nápady a úvahy o klamných věcech. Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit” (Iz 59,13n).

Ve 12. žalmu je nářek zaměřen k Bohu. Nač si žalmista stěžuje? V mezilidských vztazích panuje lež místo pravdy. Vzájemná důvěra je pošlapávána. Autor textu naříká nejen nad lží v morálním smyslu, ale také nad skutečností, že některým lidem nic neříká pojem Bůh a jeho slovo. Klamem a lží dosáhli stavu, ve kterém jim spravedliví už nemohou v jejich počínání zabránit. Matou věrné a zatahují je do svého špatného jednání. Tito lidé spoléhají ve své samolibosti jen na sebe a neuznávají na sebou Boha. Zdá se, že nepřátelství vůči žalmistovi pramení z jejich nepřátelství vůči Bohu. Proto žalmista prosí: “nechť Hospodin zničí každý úlisný ret, jazyk, který chlubivě mluví”. Nejde o vypořádání mezi lidmi, na tyto lidi se má obrátit, co zamýšleli proti druhým. Za chlubivým jednáním bezbožníků musíme však vidět více, než pouhé vychloubání. Protivníci říkají: “Naše síla je v jazyku, rty máme k vlastnímu prospěchu” – proto se Boha nebojí. Věří jen sobě, svým řečem a troufají si postavit se proti samotnému Hospodinu.

Proto žalmista volá, aby Bůh zasáhl. Prosba Hospodinu přechází takřka v kletbu: “Nechť Hospodin zničí každý úlisný ret, jazyk, který chlubivě mluví”. Chce ukázat skutečného Pána těm, kdo rouhavě volají “kdo je náš pán”? Tuto situaci může změnit pouze Hospodin a žalmista se toho energicky dožaduje.

“Pro útisk ubohých, sténání chudých
už povstanu – praví Hospodin –
spásu dám tomu, kdo po ní touží.”

Právě tento verš je hlavní výpovědí 12. žalmu. Podobnou formulaci najdeme v knize proroka Izaiáše: “Nyní povstanu”, praví Hospodin, “nyní se vyvýším, nyní se zvednu!” (Iz 33,10).

Tyto věty neznamenají, jak bychom očekávali, odsouzení nepřátel. Jde o příslib spásy těm, “kdo po ní touží”. Veden soucitem musí Bůh povstat jako zachránce člověka, který touží, aby ho Bůh zachránil. A to právě teď, kdy chce nepřítel zničit Hospodinova věrného, ne až na konci věků.

Hospodinovo ujištění je pro žalmistu důvodem k díkůvzdání. Nebezpečí už nehrozí, protože žalmista ví, že Hospodin splní, co slíbil. Také u proroka Jeremiáše čteme o Hospodinově věrnosti: “Hospodin mi řekl: “Viděl jsi dobře. Bdím nad svým slovem, aby se uskutečnilo” (Jr 1,12).

V Druhé knize Mojžíšově vede k záchraně Hospodinův pohled na Izraelity, ponížené a utlačované v Egyptě: “Hospodin řekl: “Viděl jsem ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho pohaněčů. Znám jeho bolesti” (Ex 3,7).

Hospodin slibuje pomoc chudým skrze proroky. Tak čteme u proroka Izaiáše: “Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna” (Iz 1,17n); “Hospodin zahajuje soud se staršími svého lidu a s velmoži jeho: “Spásali jste vinici, máte ve svých domech, oč jste obrali utištěného. Jak to, že deptáte můj lid a drtíte tvář utištěných?” je výrok Panovníka, Hospodina zástupů” (Iz 3,14n). I zde Hospodin cítí s lidem, sám chce vést soudní při a povolat viníky k odpovědnosti. Hlavním zlem, proti kterému proroci vystupovali, byly nespravedlivé soudy. Nejenže se nespravedlivě soudilo, ale sepisovala se i nespravedlivá nařízení, která nadržovala mocným; stanovovaly se zákony, které zatěžovaly lid nadměrnými daněmi a pracemi. Mojžíšův zákon bral v ochranu hlavně vdovy a sirotky. Často se obcházel dodatečnými směrnicemi, které umožňovaly nebrat na ně ohled a připouštěly vykořisťování. Prorok hlásá: “Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení; těm, kdo předpisují plahočení, nuzákům odnímají možnost obhajoby, utištěné mého lidu zbavují práva; jejich kořistí jsou vdovy a sirotky olupují” (Iz 10,1n). Tento výrok z knihy proroka Izaiáše je velmi blízký 12. žalmu. V něm ovšem neslyšíme žádné “běda”; zde se vyprošuje záchrana a spása pro ubohé. Stejně čteme u proroka Sofoniáše: “Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid, který se uteče k Hospodinovu jménu. Pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý. Budou se pást a odpočívat a nikdo je nevyplaší” (Sof 3,12n).

Hospodinovy výroky jsou upřímná slova,
ryzí stříbro, zbavení hlíny, sedmkrát tříbené.

Boží slovo se přirovnává k “ryzímu stříbru, sedmkrát tříbenému”. Je tedy čisté jako ryzí kov, bez cizích příměsí. Na čistotu dbá sám Hospodin.

Ty nás, Hospodine, ochráníš
a zachováš navždy před tímto pokolením.
Kolem se toulají bezbožníci,
vyvyšují se nejhorší z lidí.

Žalmista i ti, které mu Bůh svěřil, se mohou spolehnout na Boží ochranu v každé době – i v době útisku od nepřátel.

Cílem však není zničení nepřítele, ale ochrana chudých a slabých před “bezbožníky”, kteří všude páchají zlo a přebírají politickou a hospodářskou moc.

V Novém zákoně čteme v Janově evangeliu: “Dokud jsem byl s nimi, zachoval jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. …Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji” (J 17,12.9). Ani zde se nesetkáváme s prosbou o zničení nepřítele, ale s příslibem ochrany.

Podobně jako žalmista byl i Ježíš obklopen nepřáteli. Jeden z apoštolů ho dokonce zradil. Přesto je v Janově Zjevení Ježíš líčen jako ten, “který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě”.

12. žalm se může církev modlit jak v zemích s protináboženskou propagandou, tak i ve svobodných částech světa. Stává se modlitbou, kterou se připojujeme k pronásledované církvi.

Můžeme vždy uvažovat, zda by také nás týkalo – snad částečně – žalmistovo obvinění z “dvojakého srdce”, které chce sloužit zároveň Bohu i bezpráví. Křesťané mají být naopak “světlem světa a městem na hoře” (Mt 5,14) “uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného” (Fil 2,15).

Láska k pravdě je zvláštním znamením křesťanů, jak se dočteme v listu Efezanům: “Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním; vždyť jsme údy téhož těla…Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. …Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám” (Ef 4, 25.29.31n).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4