Ž 13

Petr Chalupa

 

O 2. neděli v mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 96. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v pořadu “Bible v liturgii” zabývali. Zaposlouchejme se tedy dnes důkladněji do 13. žalmu.

Co se týče literárního druhu, byl jedním z badatelů označen za vzor takzvaného “nářku jednotlivce”. Poměrně krátký žalm se skládá ze tří částí. Druhý a třetí verš je skutečným naříkáním, které je spojeno se vzýváním Božího jména a popisem nouze. Čtvrtý a pátý verš vyslovují prosbu o ukončení nouze spolu s uvedením důvodů, které mají Hospodina vést k zásahu. Závěrečný, šestý verš je vyznáním důvěry v Hospodina. Je spojen se příslibem budoucí chvály.

V žalmu sice scházejí jazykové jevy, s jejichž pomocí by jej bylo možné datovat. Avšak srovnání s jinými nářky v žaltáři, ve kterých si autor stěžuje na jednání nepřátel, vede k úsudku, že 13. žalm patří k nejstarším z těchto žalmů, pochází tedy z doby před babylonským vyhnanstvím. V žalmu se nesetkáme s přáním zničit nepřátele, které se hojně objevuje v mladších žalmech. Také tato skutečnost hovoří pro původ žalmu před vyhnanstvím.

Podle svého nadpisu je určen “sbormistrovi”, pravděpodobně představiteli zpěváků či hudebníků, kteří doprovázeli bohoslužbu v jeruzalémském chrámě. Dále je žalm v nadpisu označen jako “Davidův”. Král David byl příkladem modlícího se člověka. Proto také 13. žalm zůstává jako vzor modlitby otevřený mnoha situacím, kdy je možné ho použít.

Nyní k vlastnímu textu žalmu:

Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat,
jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?
Jak dlouho se budu starostí zmítat ve své duši,
s tím každodenním smutkem v srdci,
jak dlouho se má nade mnou vypínat můj nepřítel?

Čtyřikrát opakovaná otázka “jak dlouho” vystihuje především nesnesitelnost utrpení, které musel žalmista snášet delší dobu. Tato otázka vyjadřuje na jedné straně – jako otázka kladená Hospodinu – výčitku a obžalobu: Když Hospodin na žalmistu “zapomene”, když ho opustí, stává se trápení nesnesitelným břemenem. Slovní spojení “Hospodinova tvář” je ve Starém zákoně prostředkem k vyjádření Boží blízkosti. Když Hospodin skryje svou tvář, cítí se člověk Bohem opuštěn.

Na druhé straně tušíme v otázce “jak dlouho” naději, že Hospodin ukončí neúnosnou situaci.

První dvě otázky prozrazují, že se žalmista cítí svým Bohem opuštěn. Podle jeho názoru odporuje nejhlubší Hospodinově podstatě, že by zapomněl na jednou navázaný vztah (srov. Ž 42,10; Iz 49,14n) a že by skryl svou tvář, která je zdrojem života a štěstí (srov. Ž 16,11; 17,15; Nu 6,24-26), před lidmi, kteří u něho hledají útočiště.

Třetí otázka – jak dlouho se budu starostí zmítat ve své duši, s tím každodenním smutkem v srdci – představuje psychický rozměr utrpení. “Duše”, tj. střed života, je neustále zavalena “starostmi”, popř. “hloubáním”, proč musí trpět. Všechny žalmistovy myšlenky krouží už jen kolem jeho utrpení – a kolem skutečné či obávané reakce jeho “nepřítele”. “Strast” je stavem mysli, který postiženého přivede do hrobu; navíc se něco takového děje “za dne”, tj. v době, která by měla být dobou spásy.

Čtvrtá otázka – jak dlouho se má nade mnou vypínat můj nepřítel? – vyjadřuje sociální rozměr utrpení. Nelze sice přesně stanovit, co je konkrétně míněno slovesem “vypínat se”. S jitotou však můžeme říci, že modlící se člověk vnímá nepřítele jako mocného útočníka, který ho chce utlačovat a zničit.

V dalších verších se nářek mění v prosbu:

Shlédni a vyslyš mě, Hospodine, můj Bože!
Rozjasni mé oči, ať neusnu v smrti,
aby neřekl můj nepřítel: “Zdolal jsem ho!”
Ať nejásají moji protivníci, že jsem klesl.

Prosba vyžaduje odpověď, která by trpícího ujistila, že Hospodin na něho nezapomněl, ale zná ho a ví o jeho nouzi. Přání rozjasni mé oči není – jak se domnívají někteří vykladatelé – prosbou o uzdravení z oční nemoci, netýká se však ani uzdravení slepoty srdce. Prosbu musíme vnímat na pozadí výroků o očích, které zeslábly a zestárly – jde o metaforu pro smrtelnou nemoc, pro ztrátu životní síly a odvahy žít dál (srov. Dt 34,7; Ž 6,8; 38,11). Rozkazovací způsob zamýšlí obnovení životní síly – a sice tím, že Hospodin obrátí k žalmistovi opět svou tvář – Hospodinův a žalmistův pohled se opět setkají! Věty – aby neřekl můj nepřítel, aby nejásali moji protivníci – spočívají na představě, že modlící se člověk by byl vyloučen z oblasti Boží vlády. Sám Hospodin by pak utrpěl porážku, kdyby se tento člověk dostal definitivně do oblasti smrti (srov. 6,6; 88,11-13) a stal se obětí svého nepřítele.

Žalm končí vyznáním důvěry:

Já, však důvěřuji v tvé slitování,
pro tvou pomoc ať zaplesá mé srdce,
zazpívám Hospodinu, který mě zahrnul dobrem.

Zřetelná “změna atmosféry” nemusí být způsobena, jak se někteří vykladatelé domnívají, útěšným výrokem, který by mezi druhou a třetí slokou pronesl ve jménu Božím prorok nebo kněz, ale patří k dynamice žalmu jako modlitby. Hebrejské sloveso “důvěřovat” vyjadřuje výsledek hledání útočiště, tedy pevné spočinutí v důvěře. Prostor, ve kterém trpící člověk nalezl klid, je Hospodinovo milosrdenství, tj. velkorysá a milující náklonnost, ve které se sám Hospodin sděluje modlícímu se člověku. Na vnímání jistoty o Bohu, která byla darována, odpovídá žalm v závěru rozvinutým příslibem chvály, která chce na jedné straně oslavovat Hospodinovu náklonnost jako “spásu” a “vítězství” nad smrtí – na druhé straně klade jako děkovná píseň teologicky významný důraz.

V první části písně trpí žalmista opuštěností od Boha. Nezmiňuje se o ohrožení pravděpodobnou nemocí, ale stýská si na přerušení společenství s Bohem. Martin Luther spojoval 13. žalm s Ježíšovou opuštěností od Boha na kříži (Mt 27,46). Takto můžeme porozumět prosbě o záchranu ze smrti. V rámci Starého zákona znamená záchrana před smrtí překonání moci, která v tomto životě odlučuje od Boha. Jestliže nemohou nepřátelé jásat, byly poraženy síly, které žalmistu oddělovaly od Boha. S důvěrou a nadějí vyhlíží tento žalm okamžik, ve kterém se rozlehne jásot nad záchranným Božím zásahem. Zdá se, že v závěru žalmu už ke zvratu došlo. Chvalozpěv se neočekává až v budoucnosti, ale ozývá se uprostřed vykreslené opuštěnosti od Boha. Pohled však není zaměřen na samotný zvrat, nýbrž na Boha, který vyvádí z oblasti smrti, osvěcuje oči a prokazuje dobro.

Ježíš projevoval svůj vztah k Otci modlitbou. Ježíšovi nepřátelé se sice mohli nejprve radovat z jeho trpkého údělu, jejich radost však netrvala dlouho. Z Ježíšovy smrti se stalo vítězství nad smrtí. Odtud pramení radost všech, které přijal za své bratry a sestry.

Stále znovu budeme Bohu klást v různých obměnách otázku – “jak dlouho ještě?” – , dokud se neuskuteční úplné vykoupení. Podle 13. žalmu není žádnou nedokonalostí, když tuto otázku opakujeme. Bůh očekává, že mu budeme stále předkládat své nesnáze – s důvěrou v jeho milosrdenství.

V Denní modlitbě církve jsou vybrané žalmy sestaveny do čtyřtýdenního cyklu, který se v podstatě stále opakuje. Třináctý žalm se modlíme v úterý 1. týdne, v části zvané “modlitba uprostřed dne.” Jeho obsah shrnuje krátce – ve dvou větách – nadpis: “spravedlivý naříká, ale důvěřuje v Boha”. Člověk, který se modlí breviář, může také naříkat – z různých důvodů. Ani přitom však neztrácí důvěru v Boha.

Novozákonní myšlenka v záhlaví žalmu cituje list Římanům, a sice 13. verš 15. kapitoly: “Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí”. Na úryvek z listu Římanům navazují některé verše 13. žalmu jako mezizpěv v liturgii středy 30. týdne v mezidobí – v letech, kdy je letopočet lichým číslem. Pavlova slova z 8. kapitoly můžeme vnímat jako křesťanovo navázání na starozákonní modlitbu. Zejména, když si spolu s apoštolem uvědomíme, že “ani nevíme, oč se máme vlastně modlit.” Člověka, který se nachází ve skutečné tísni, vedou k důvěře v Boha Pavlova slova: “Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.” Apoštol je přesvědčen, že mezi “všecko” patří také různé druhy lidského trápení.

V liturgii katolické církve se objevuje závěrečný verš 13. žalmu jako mezizpěv o svátku “Narození Panny Marie”, 8. září. Také zde následuje za stejným úryvkem z listu Římanům. S pohledem na sestru Marii čteme Pavlova slova: “Ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří.” Dnes však s jistotou víme, že například v Páté knize Mojžíšově jsou slovem “bratři” míněny vždy zároveň také sestry. Třináctý žalm zdůrazňuje v Ježíšově obrazu rysy člověka, pro kterého je povolání Bohem mimo jiné zdrojem utrpení. Pavlův popis dalšího osudu Bohem povolaného člověka směřuje k pozitivnímu cíli, podobně jako závěr 13. žalmu: “ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.”

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2