Ž 138

Petr Chalupa

 

O 5. neděli v mezidobí cyklu C budeme po prvním čtení zpívat některé verše 138. žalmu. Tímto žalmem jsem se už sice zabývali před 21. nedělí liturgického mezidobí v cyklu A, bude však užitečné znovu si jej připomenout. V cyklu C se totiž objeví v nedělní liturgii ještě jednou, a to o 17. neděli v mezidobí.

Žalm patří v žaltáři mezi takzvané děkovné písně jednotlivce. Příslušník starozákonního Božího lidu zpíval takovou píseň nejspíš na nádvoří chrámu – ve druhém verši totiž čteme: „vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu“. Tento člověk se přitom nacházel ve velké nouzi – stěžuje si, že „prochází soužením“ a že se setkává „s hněvem svých nepřátel.“ Navzdory všemu je si jist, že jej Hospodin slyší a vyslyší.

Skladba pochází z doby po babylonském vyhnanství. Předpokládá poselství, které přináší druhá část knihy proroka Izaiáše.

Je velmi pravděpodobné, že text žalmu byl k dispozici jako určitý vzor modlitby.

Některé rukopisy řeckého překladu uvádějí jako autora proroka Zachariáše. Nedokážeme ovšem vysvětlit, odkud pochází tato pozoruhodná tradice. V nadpisu se opět setkáváme s Davidem jako vzorem modlícího se člověka.

Vlastní text písně začíná výzvou, kterou adresuje autor sám sobě:

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem,
žes vyslyšel slova mých úst.

Slova „chci tě chválit“ vystihují charakter celého žalmu. Představitel starozákonního společenství předstupuje s děkovnou písní před Hospodina. Taková píseň je vždy zároveň svědectvím o Boží lásce k Izraeli. Proto žalmista horlivě zpívá „celým svým srdcem“.

Podle řeckého překladu připomíná hned na začátku, že jeho dřívější modlitba byla Bohem vyslyšena.

Budu ti hrát před anděly,

V hebrejském textu čteme doslova „budu ti hrát před bohy“. Snad to měli být kananejští bohové, kteří neustále zpochybňovali svrchovaný nárok na vládu ze strany „nejvyššího Boha“. Tato věta by pak měla následující význam: Hospodin se projevil svým spásonosným zásahem do žalmistova života jako „nejvyšší Bůh.“ Žalmista tedy ukazuje tváří v tvář jiným bohům, že jediný Hospodin má skutečnou moc. Mezi starobylými sumerskými a akadskými texty z Mezopotámie se našla modlitba: „tvé jméno chci oslavovat mezi bohy“. Žalmista zřejmě používá prvku, který byl obvyklý v modlitbách starověkého Orientu.

Je rovněž možné, že zde Hospodin začíná poslední spor s bohy různých národů. Izrael je přitom svědkem Hospodinova spásonosného působení.

Náš liturgický text se řídí podle řeckého překladu, který vidí v bozích anděly – božské bytosti z nebeského světa. Žalmistova děkovná píseň tedy zaznívá před nadpřirozenými mocnostmi, které neustále chválí Hospodina.

vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu

Žalmista se sklání na chrámovém nádvoří a modlí se směrem k chrámu (srov. Ž 5,8).

a slavit budu tvé jméno
pro tvou dobrotu a tvou věrnost,

Jméno zastupuje tajemství Hospodinovy přítomnosti. Kde je Hospodinovo jméno, tam je on sám se svou spásonosnou náklonností.

neboť nade vše jsi zvelebil
své jméno a své zaslíbení.

Spojkou „neboť“ bývá v žalmech uvozeno odůvodnění chvály. Svým spásonosným zásahem zjevil Hospodin svou vznešenost a slávu. „Zaslíbením“ se pravděpodobně míní příslib spásy, pomocí něhož byla trpícímu člověku slíbena pomoc.

Když jsem volal, vyslyšels mě,
v mé duši jsi rozhojnil sílu.

Žalmista vzpomíná na dobu – doslova – na den, kdy naříkal před Hospodinem. Znovu dosvědčuje podivuhodné vyslyšení – doslova – Hospodinovu odpověď. Rozhojnění síly v duši může znamenat mohutné nadšení, které se projevuje v této písni. Spíš však vychází ze skutečnosti, že Hospodin vysvobodil trpícího z oblasti smrti a naplnil ho novou životní silou.

Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země,
až uslyší slova tvých úst.
Budou opěvovat Hospodinovy cesty:
„Věru, veliká je Hospodinova sláva!“

K žalmistově písni se mají připojit „všichni králové země“. S údivem a úctou mají uznat spásonosnou moc Hospodinova výroku. Pomýšlí se zřejmě především na krále z Davidova rodu, protože byli „nejvyššími mezi králi země“ (Ž 89,28). Jsou představiteli Hospodinovy moci a svědky vlády izraelského Boha nade vším. Hospodinova spása se nabízí celému světu. Co se odehrává v Izraeli, má všeobecnou platnost.

Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného,
pyšného však zdaleka pozná.

Podivuhodná náklonnost „nejvyššího Boha“ k pokorným zapojuje všechny mocné jako svědky do děkovného chvalozpěvu. Žalmista považuje svůj vlastní život za příklad takového Božího jednání.

Když procházím soužením, zachováváš mi život,
proti hněvu mých nepřátel napřahuješ ruku,
zachraňuje mě tvá pravice.
Hospodin pro mě dokončí, co začal.
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky,
dílo svých rukou neopouštěj!

138. žalm uzavírají vyznání, plná důvěry. Pouze nepatrnou narážkou se žalmista zmiňuje o nepřátelích, kteří ho souží. Utrápený člověk je však Hospodinem zachráněn, Bůh je mu oporou a pomocníkem i do budoucna.

Velký význam má ve 138. žalmu způsob, kterým se vděčný žalmista vymyká ze své úrovně. Oslovuje bohy a krále. Že by zde hrálo roli jen bujné nadšení? Psychologické vysvětlení nás nikdy zcela neuspokojí. Nejprve bychom si měli uvědomit, že žalmista navazuje na nejvzácnější tradice svého národa. Potom je dobré všimnout si, jak dává sám sebe za příklad Hospodinovy náklonnosti k poníženým, kteří potřebují pomoci. Zatímco se v dřívější době zaměřovaly děkovné písně na izraelské společenství, vystupuje zde žalmista jako svědek, který hlásá Hospodinovu spásu před bohy a králi.

Děkovná píseň zachráněného Izraelity se může stát písní novozákonního Božího lidu. Podle Janova Zjevení (5,11nn; 7,9nn) chválí církev „Boha a Beránka“ ve společenství s anděly. Oslavuje přitom Boží spásonosné činy. Na konci času se na této chvále podílí „všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři“ (Zj 5,13) – a také „velké množství lidí ze všech národů, kmenů a jazyků“ (Zj 7,9). Boží přiblížení lidem poníženým a pokorným v Ježíši Kristu dodává církvi naději – zejména když je utlačována – a poukazuje na úplné vykoupení jako na cíl dějin.

V Denní modlitbě církve se objevuje 138. žalm pravidelně. Je zařazen jako druhý žalm v úterních nešporách 4. týdne. Zřejmě kvůli větě – „budu ti hrát před anděly“ – má náš žalm své místo o svátku svatých archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela, a to nejen v nešporách, ale také při slavení eucharistie.

Ve mši svaté zpíváme některé verše 138. žalmu po čteních, která popisují volání v nouzi, popřípadě také Boží vyslyšení. Ve čtvrtek po 1. neděli postní po Esteřině modlitbě ve smrtelném nebezpečí (Est 4,17nn). V úterý po 6. neděli velikonoční po záchraně Pavla a Sily z vězení, ke které došlo po jejich modlitbě (Sk 16,22-34).

Při nedělní bohoslužbě zazní úryvky ze 138. žalmu po prvním čtení, které popisuje povolání Izaiáše za proroka. K pověření prorockou službou dochází ve zvláštní „svatyni“: Izaiáš se účastní bohoslužby, probíhající v nebi. Také on se ocitá v tísni, která však není způsobena nepřáteli, ale blízkostí svatého Boha. Naříká si, že je s ním konec. Hospodin však odpovídá znamením odpuštění a výzvou k přijetí prorocké služby. Závěrečná slova úryvku, Izaiášovo přijetí prorockého poslání – „zde jsem, mne pošli!“ – jsou v podivuhodném souladu se závěrečnou větou 138. žalmu: „dílo svých rukou neopouštěj!“

Úryvek z 5. kapitoly Lukášova evangelia vypráví o zázračném rybolovu. Petra a jeho společníků se zmocnil úžas nad neočekávaným úlovkem – nad projevem Boží dobroty a věrnosti. Petr se klaní – podobně jako žalmista – jeho úcta však není zaměřena k chrámu, ale k Ježíšovi. Volá, že je hříšný – Ježíš by měl od něho odejít. Petra zachraňuje v této chvíli Ježíšova výzva: „Neboj se!“ Žalmista prosí, aby Hospodin neopustil dílo svých rukou. Ani Bůh v Ježíši Kristu neopouští své dílo spásy, ale zve lidi k podílu na něm. Petrovi říká: „Od nynějška budeš lovit lidi.“ Tušíme cíl tohoto díla: Boha mají oslavovat nejen všichni králové země, ale všichni lidé.

Úryvek ze 138. žalmu souvisí volně také s druhým čtením. V 15. kapitole Prvního listu Korinťanům vyznává Pavel, že je nejnepatrnější z apoštolů, že dokonce není hoden, aby byl nazýván apoštolem, protože pronásledoval Boží církev. Když k tomu dodává na základě své zkušenosti – „Boží milostí jsem to, co jsem“ – dosvědčuje tak, že „vznešený Hospodin“ skutečně „shlíží na pokorného“. Pavlovo celoživotní vyznání by snad bylo možné vyjádřit slovy 138. žalmu: Když procházím soužením, zachováváš mi život,proti hněvu mých nepřátel napřahuješ ruku, zachraňuje mě tvá pravice. Apoštol se mnohokrát přesvědčil o tom, co říká žalmista: Když jsem volal, vyslyšels mě,v mé duši jsi rozhojnil sílu. Ve svém dopisu korintským křesťanům dodává: „pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.“

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1