Ž 26

Petr Chalupa

 

O sedmé neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše sto třetího žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v našem pořadu „Bible v liturgii“ zabývali. Obraťme tedy svou pozornost k 26. žalmu. Obsahově je tento žalm prosbou o Hospodinovu zachraňující milost. Vykladatelé jej doposud chápali v trojím smyslu:

1. Žalm je modlitbou nespravedlivě obžalovaného člověka, který prosí Boha obřadním způsobem o rozhodnutí své soudní pře. Tento význam potvrzují především slovesa v rozkazovacím způsobu, dále prohlášení o nevinnosti a obřady, spočívajících v mytí rukou a obcházení oltáře. Zmíněná obžaloba se snad týkala zakázaného uctívání jiných bohů.

2. V souvislosti se zbožností, která se projevuje obřady v chrámě, považoval se žalm za modlitbu izraelského kněze, který recitoval tuto modlitbu, když vykonával svou službu. Mohlo také jít o levitu, který si vyznáním své nevinnosti vyprošoval mystické spojení s Bohem.

3. Žalm lze také pokládat za prosebnou modlitbu poutníka, který takto mohl odpovídat na výzvy kněží při vstupu do chrámu. Vyprošoval si tak účast na bohoslužbě.

Prosebná modlitba spravedlivého člověka začíná úvodními prosbami, pokračuje ujištěním o nevinnosti a hlavní prosbou, která je uvozena vyznáním o Hospodinu. Závěr skladby tvoří zaslíbení chvály.

Mnoho motivů spojuje 26. žalm s 24. žalmem. Při závěrečném sestavování žaltáře po babylonském vyhnanství byl nejspíš mezi ně vložen 25. žalm. Při tomto seřazení se náš žalm stává modlitbou lidí, pocházejících z různých národů, které spojuje – biblicky řečeno – hledání Boha.

Zmínka o Davidovi v nadpisu nemusí nutně znamenat, že autorem žalmu je David. Ten je ve Starém zákoně známý jako král, který dbal na hudbu a zpěv jako součást chrámové bohoslužby – v mnoha starozákonních textech vystupuje rovněž jako člověk, který se modlil v různých situacích svého života. V izraelské tradici se proto stal vzorem modlícího se člověka. Proto se s jeho jménem setkáme v nadpisu mnoha žalmů.

Nyní se budeme věnovat postupně jednotlivým veršům nebo skupinám veršů. Tematicky sjednocenou skupinu tvoří první tři verše žalmu. První výraz – jde o sloveso v rozkazovacím způsobu – se obrací na Hospodina jako na záruku a ochránce řádu ve světě:

Zjednej mi právo, Hospodine, vždyť jsem se choval bezúhonně,
spoléhal jsem na Hospodina, a proto jsem nevrávoral.
Zkoumej mě, Hospodine, a zkoušej,
vyšetřuj mé ledví a srdce!
Tvou dobrotu mám na zřeteli,
jednám podle tvé pravdy.

V původním hebrejském textu se v těchto 3 verších vyskytuje dvakrát sloveso „chodit“. Je použito ve smyslu „jednat“, jak jsme právě slyšeli na konci 3. verše. Původní „chodit“ můžeme také přeložit slovesem „chovat se“, které zaznělo v 1. verši. Ve Starém zákoně se velmi často znázorňuje způsob, jakým člověk žije, pomocí slovesa „chodit“. V knize Přísloví (Př 28,18) narazíme na slova, která se nápadně podobají prvním veršům 26. žalmu: „Kdo jde svou životní cestou bezúhonně, bude zachráněn.“ Moudrost, zachycená v tomto přísloví, nezapomíná ovšem ani na významově obrácenou stranu: „Kdo jde křivými cestami, rázem padne.“ Ve 26. žalmu zdůrazňuje žalmista, že se choval bezúhonně a jednal podle pravdy. Je přesvědčen, že díky takovému jednání je zahrnut Boží dobrotou a věrností. Proto se může přiblížit Bohu, přítomnému v chrámě, který jej očišťuje a přetváří jeho nitro, zastoupené „ledvím a srdcem“. Slovesa „zkoumat“, „zkoušet“ a „vyšetřovat“ popisují činnost, která zjišťuje pravý stav věcí. Používají se v souvislosti s tavením kovů a zkoumání pravosti mincí. V přeneseném smyslu zjišťuje tedy Hospodin, zda je žalmistovo srdce bezúhonné a zda jedná podle pravdy.

Následující vyznání nevinnosti se netýká jednotlivých skutků, ale zvýrazňuje, že žalmista rozhodně nechce mít nic společného se zlými lidmi.

Nesedávám s falešnými lidmi
ani se nestýkám se zákeřníky.
Společnost zlosynů nenávidím
nedružím se k bezbožníkům.

Žalmista odmítá společenství s lidmi, kteří zákeřně či otevřeně plánují a činí zlo. To nespočívá v odpadu od Hospodina nebo čarodějnictví, ale ve lži, křivé přísaze a intrikách, které jsou prostředkem k prosazení hospodářských, společenských a právních zájmů.

Žalmista nenávidí skupinu, uspořádanou na způsob mafie, nenávidí jejich akce. To vše vyplývá z jeho zakořeněnosti v chrámě jako místě setkání s Bohem.

V nevinnosti si myji ruce
a kráčím okolo tvého oltáře, Hospodine,
abych veřejně zvěstoval chválu
a vyprávěl tvé podivuhodné činy.

Archeologové potvrzují, že ve starověku bylo obřadné umytí rukou předpokladem ke vstupu do svatyně. Druhá kniha Mojžíšova (Ex 19,10.14) popisuje vyprání šatů jako přípravu na bohoslužbu. Cílem návštěvy v chrámě je poděkování a oslava Hospodina za jeho „podivuhodné činy“, které vykonal národu i žalmistovi. V těchto činech se Hospodin zjevuje jako Bůh, který chrání život uprostřed ohrožení smrtí, protože je „dobrý a věrný.“ Hospodinova dobrota a věrnost jsou pro člověka, důvěřujícího Bohu, jakoby domem, ve kterém chce stále bydlet (Ž 23,6; 27,4n). „Kráčení okolo oltáře“ naznačuje snad bohoslužebný tanec okolo oltáře, doprovázený chvalozpěvy a děkovnými písněmi. Oltář byl v chrámě reálným symbolem Hospodinovy přítomnosti. Nemusíme však nutně pomýšlet na oficiální liturgickou slavnost. Můžeme si také představit jednoduché procesí, které procházelo okolo oltáře, přičemž poutníci zpívali a polohlasně recitovali své modlitby.

Podle První knihy královské byl ovšem chrám považován za nejvyšší soudní instanci. Král Šalomoun se modlil při posvěcení jeruzalémského chrámu: „Jestliže se někdo prohřeší proti svému bližnímu, a ten by mu uložil, aby se zaklínal přísahou, a on by tu přísahu složil před tvým oltářem v tomto domě, ty sám v nebesích vyslyš, zasáhni a rozsuď své služebníky; prohlaš svévolníka za svévolného a odplať mu podle jeho cesty, a prohlaš spravedlivého za spravedlivého a odměň jej podle jeho spravedlnosti“ (1 Kr 8,31n).

„Podivuhodným činem“, o kterém pak musí žalmista vyprávět, je v tomto případě záchrana neprávem obžalovaného, spravedlivého člověka.

Hospodine, miluji dům, kde přebýváš,
a místo, kde sídlí tvá sláva.
Nezahlazuj mou duši s hříšníky
ani můj život s vražedníky;
na jejich rukou lpí zločin,
jejich pravice je plna úplatků.

Žalmista neměl nic společného – dnes bychom řekli – s „organizovaným zločinem“. Své životní štěstí hledal ve společenství s Bohem. Nyní prosí, aby jej Boží soud nesmetl zároveň s pachateli zla. Lidé, na jejichž rukou lpí krev, kteří se prosazují násilím a podplácením, nemohou mít natrvalo úspěch. O tom jsou přesvědčeni proroci i moudří lidé v Izraeli. Jestliže tedy Bůh přichází, aby učinil přítrž řádění násilníků, pak jeho zásah nemá postihnout ty, kteří byli až doposud jen obětí.

Já se však chovám bezúhonně,
vysvoboď mě a smiluj se nade mnou!

Žalmista slibuje, že i nadále bude žít jako bezúhonný člověk. Tímto slibem zesiluje svou prosbu o záchranu z moci zla. Zachráněn však může být pouze Boží milostí.

Má noha stojí na rovné cestě,
ve shromáždění budu velebit Hospodina.

Závěrečné zaslíbení chvály shrnuje, v co žalmista doufá. Uprostřed chaosu ve společnosti chce „stát na rovné cestě“, tedy neochvějně žít ve spravedlnosti a nepropadnout záhubě. Především však doufá, že jeho život bude výmluvným svědectvím o Hospodinově zázračně zachraňující moci. Jako v mnoha jiných žalmech vystupuje modlící se člověk uprostřed ostatních. Z druhé strany pak – bohoslužebné shromáždění se skládá z jednotlivců, podobných našemu žalmistovi.

Při slavení Eucharistie o všedních dnech následují některé verše 26. žalmu po úryvku z 19. kapitoly První knihy Mojžíšovy (Gn 19,15-29). Tento úryvek se čte v úterý 13. týdne v liturgickém mezidobí – v prvním cyklu čtení – tedy v letech, kdy je letopočet lichým číslem. Úryvek vypráví o záchraně Lota s jeho rodinou a zničení Sodomy a Gomory. V přecházející kapitole První knihy Mojžíšovy vyjednává Abraham s Hospodinem o záchraně Sodomy (Gn 18,23-33). Opírá se přitom o podobné důvody jako autor 26. žalmu: spravedlivý Bůh nemůže přece zahubit nevinného člověka, když trestá zločince.

Ve smyslu úplné bezhříšnosti se mohl modlit 26. žalm pouze sám Ježíš, o kterém vyznává list Židům: je „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“ (Žid 7,26). Na tuto skutečnost navazuje zřejmě použití 26. žalmu v Denní modlitbě církve – breviáři. Žalm je součástí „Modlitby uprostřed dne“ v pátek 1. týdne žaltáře. Jako nevinný člověk se Ježíš modlí s důvěrou, že jej Bůh nezahladí s hříšníky, ale naopak vysvobodí ze smrti. V breviáři připojená novozákonní myšlenka nám připomíná, v jakém vztahu k nevinnému Ježíši se nacházíme, když se modlíme tento žalm: „Bůh si nás v Kristu vyvolil, abychom byli svatí a neposkvrnění“ (Ef 1,4).

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1