Ž 27

Marián Pavel Slunečko

 

Již po celých několik tisíciletí patří žalmy k tomu nejlepšímu, co nám zanechala mudroslovná literatura. Tato zaznamenaná lidská zkušenost s Bohem se u Židů vždy těšila velké oblibě, křesťané přijali žalmy od samého začátku za své a pokládali je za výraz své víry a zbožnosti. Právem je biblisté někdy nazývají „Starý zákon v malém“ či „Souhrn duchovních zkušeností Izraele“. O jejich významu v životě Církve hovoří i jejich využití při slavení Eucharistie a ostatních svátostí, ale zejména při liturgické modlitbě Církve.

Sedmadvacátý žalm je co do struktury složen v podstatě ze tří částí: 1.-6. verš obsahují projevy důvěry v Hospodinovu pomoc, 7.-13. pak prosby o vyslyšení s ohledem na předtím poskytnutou milost; skladba končí 14. veršem, který je pobídkou k další důvěře v Hospodina.

První verš upozorňuje, že žalm je „Davidův“. Ne snad v tom smyslu, že by David byl jeho autorem, ale spíše, že je určen pro davidovského krále, takže mu lze rozumět i tak, že do situace, kterou popisuje se v posledku může dostávat i Ježíš, „Syn Davidův“. Tento mesiánský titul mu Evangelia dávají na několika místech. “Hospodin je mé světlo a moje spása, koho bych se bál? Člověk má už od své přirozenosti raději světlo než tmu. Má-li ve tmě někam jít, je nejistý, bojí se, aby do něčeho nevrazil nebo někam nespadl. V přeneseném slova smyslu je „dobou temna“ doba odloučenosti od Hospodina. Proto poznání Boha a víra v něho je tak cenná pro toho, kdo se o tom mohl přesvědčit. Jak směšně tu působí název románu Aloise Jiráska, který právě „Temnem“ nazval dobu, ve které byli lidé přiváděni zpět k pravé víře. Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?“Jsem-li pevně zakotven v Bohu, koho nebo čeho se mám obávat s ohledem na život věčný? Je sice možné, že člověk by mohl, díky úkladům nepřítele či jeho zlobou ztratit tento pozemský život, ovšem pro jeho život věčný by to bylo jen ku prospěchu, doufáme-li jak říká Písmo, že máme naši pravou vlast v nebi – nebo řečeno Ježíšovými slovy:„kdo ztratí tento život na Zemi pro mě a pro evangelium, nalezne ho.“ Druhý verš – „Když na mě útočí zločinci, aby hryzli mé tělo, moji protivníci a nepřátelé klopýtají a klesají“ – nás upozorňuje: Dokud žijeme v tomto světě, jsme a budeme více či méně vystaveni nepříjemnému působení zla a protivenství. Metaforický obrat „ jíst, hryzat něčí maso nebo tělo“ znamená někoho pomlouvat či urážet. Žijeme-li však ve spojení s Bohem, zlo se o toto společenství rozbíjí. Ve třetím verši – „I když se proti mně utáboří vojsko, nevyděsí se mé srdce, když proti mně vypukne válka, jsem pln důvěry“ – jako by z dálky zaznívala zkušenost Izraele, kdy byl zachráněn mocnou Hospodinovou rukou před armádou Egypťanů přechodem přes Rudé moře. Je to jen další spoléhání na Boží moc, ať už přijde cokoli. Ve mně osobně vyvolává tento verš vzpomínku jednoho vojáka, který byl více než tři roky na frontě v bývalém Sovětském svazu a měl tedy s nebezpečími a hrůzami války své zkušenosti. Často tvrdil, že přežil jen díky velké důvěře v Boha a v Pannu Marii. Čtvrtý verš – „Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám“ – vyjadřuje téměř intimní vztah ke chrámu a potažmo k Bohu, který v něm přebývá. Touží-li člověk po Bohu, je jedno z míst, kde se s ním při dobré vůli lze takřka hmatatelně setkat, právě chrám neboli Boží dům. Dostáváme se k pátému a šestému verši: „Neboť v den neštěstí skryje mě ve svém stánku, v úkrytu svého stanu mě schová, na skálu zdvihne. Nyní se zdvihá má hlava proti nepřátelům, kteří mě obkličují, oběti chvály mu přinesu v jeho stanu, budu zpívat a hrát Hospodinu.“Objevuje se tu obraz stánku, jenž připomíná zvyk přebývat o svátcích stánků po celý týden v jakési chatce, zhotovené z větví a listí. Výraz „stan“ pak navozuje vzpomínku na „stan setkávání“, který před sebou nosili Izraelité pouští, když je Hospodin vyvedl Mojžíšovou rukou z egyptského otroctví. Verše vypovídají také o jistotě člověka, že Bůh na něho myslí. Tajemství jeho důvěry tkví v potěšení, že je ve společenství s Bohem, vnímá jeho dokonalost a hledá Boží přízeň v jeho chrámu. I když je člověk v sebevětším nebezpečí či „nepřízni osudu“, nic se mu nemůže stát, je-li něco takového Boží vůlí. Naopak je zde důvod k radosti, protože „skála je právě obrazem Boží ochrany a útočiště. Vzpomeňme zde příklad neuvěřitelné záchrany apoštola Pavla při jeho ztroskotání u ostrova Malta či Ježíšova slova: „…nebojte se tedy, vždyť u vás jsou spočítány i vlasy na vaší hlavě.“ Tedy, chce-li něco Bůh, ať je to sebevíc neuvěřitelné, vyváznu bez úhony. Nechce-li, věřím, že jsem stále v jeho ruce. V sedmém verši čteme: „Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě!“Tento text nám připomíná, že člověk musí o Boží přízeň stále usilovat. Pokud žije na tomto světě, nikdy nebude se svou vírou „hotov“, stále za ni bude muset více či méně zápasit. To ale nemusí nutně pro něho znamenat nějaké neštěstí. Naopak! Co si musí těžce vybojovat, má pro něho mnohem větší cenu a nebude tak snadné se toho vzdát, kdyby to třeba bylo v budoucnu jakýmkoli způsobem ohroženo. Osmý verš zní: „Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine hledám tvou tvář.“ Hledat Boží tvář znamená komunikovat s Bohem v chrámě, protože cíl hledání této tváře je její spatření, což je nejtěsnější spojení hledajícího s Bohem. Tento obrat je odvozen z praxe navštěvování posvátných míst. Tvář naznačuje Boží přítomnost. Autor žalmu ujišťuje Hospodina, že ho nepřestává hledat. Koneckonců i Nový zákon nás na několika místech vybízí, že musíme pracovat na vlastní spáse. Jsme sice spaseni především Boží milostí, ale Bůh současně chce, abychom s ní svou snahou spolupůsobili. V devátém verši čteme: „Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě, neopouštěj mě, Bože, můj spasiteli!“ Text vyjadřuje obavy z toho, že by Bůh mohl člověka opustit nebo spíše, že člověk by se dopustil takového jednání, které by mělo za následek jeho odpad od Boha. On je totiž věrný – a nikdy neopouští Bůh člověka, ale člověk Boha, jak se o tom přesvědčujeme z mnoha příkladů v Písmu, ale často i z vlastní zkušenosti. I když třeba Boha neopouštíme v závažných věcech, přece jen naše nevěrnosti v maličkostech nás k Bohu rozhodně nepřivádějí. Největší hrůzou pro člověka by bylo ztratit Boha. Co by mu pak vlastně zůstalo? A zde slyšíme Ježíšova slova: „Co to člověku prospěje, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?“ Desátý verš – „I kdyby mě otec s matkou opustili, Hospodin se mě ujme“ – naráží zřejmě na kněze Melchisedecha, u něhož se v rámci rodokmenu neuvádí ani otec ani matka, a současně připomíná, že lidská pomoc, třeba i nejbližších, může někdy selhat. Boží láska je tedy víc než péče otců a matek. Tato lidská láska, byť sebevroucnější a sebeupřímnější, bude vždy jen slabým odleskem a zlomkem dokonalé lásky, která je v Bohu, nebo jak píše Jan, kterou je Bůh sám. Na něho a jeho milosrdenství se tedy lze spolehnout, On zůstává věrný i tam, kde se projevuje nedokonalost a pomíjivost lidské lásky. My lidé máme na rozdíl od Boha nevýhodu v tom, že žijeme v neustálých proměnách. Co je dnes takřka neochvějnou jistotou, zítra už takové vůbec být nemusí … Bůh, naproti tomu, je na věky stále týž. V jedenáctém verši nacházíme slova: „Pouč mě, Hospodine o své cestě, veď mě po rovné stezce navzdory mým nepřátelům!“ Život podle Božích příkazů je nutný, aby nepřátelé neměli důvod k pronásledování. Na naší cestě za Bohem potřebujeme poučení. Naše čistě lidské schopnosti, zde zejména schopnosti lidského rozumu, jsou v důsledku takzvaného prvotního hříchu značně omezené a porušené. Dobrat se Boha vlastními silami by bylo zdlouhavé, obtížné a nejisté. Naštěstí nám ale svou milostí přichází na pomoc. Poučení o něm můžeme hledat zejména v Jeho slově, které nám zanechal jako svůj poklad v knihách Písma. Ty byly vnuknuty Bohem k našemu poučení a jsou zárukou nejpřímější cesty či „rovné stezky“ k Němu. Jistě je zde na místě prosit s apoštolem Pavlem v modlitbě, aby člověk nesešel z pravé cesty: “když stojíš, hleď, abys nepadl!“ Dvanáctý verš – “Nevydávej mě choutkám mých protivníků, vždyť povstali proti mně křiví svědci a násilím proti mně soptí“ – hovoří o nebezpečí, že by člověk mohl sejít na scestí, kdyby upadl do spárů nepřátel. Znovu nám připomíná zejména toho nepřítele, který proti nám nepřestane pracovat, protože nám vždycky bude závidět možnost dosáhnout věčného štěstí, které on sám ztratil. Proč by měl být ve svém neštěstí sám, existuje-li možnost strhnout do tohoto neštěstí ještě někoho dalšího? Nezapomíná na to ani Pán Ježíš, když učí apoštoly modlit se a říká “…a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“ nebo „bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení.“ Třináctý verš zní: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!“ „Země živých“ zde sice znamená tento svět, ale můžeme to vztáhnout i k nebi ve smyslu „země věčně živých“. Není nic tak silného jako důvěrná naděje ve věčný život, předzvěst té slávy a předchuť té potěchy, která nás drží, abychom nepadli při nesení našich břemen. Naděje na odplatu a věčný život je součástí, bez níž je nemyslitelný celek smyslu lidského života. Žijeme sice v tomto světě, nikoli však výhradně pro něj. Drží nás někdy jen víra, že spatříme „blaho od Hospodina“, tedy Jeho samotného, spaseni na věčnosti, tedy tam, kde věřící má přístup k životodárné Boží přítomnosti. Kdybychom nevěřili, neobstáli bychom. Čtrnáctým veršem žalm končí: „Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!“ Tato výzva k důvěře je logickým vyvrcholením celého předcházejícího obsahu. Člověk může doufat, že ho Bůh slyší a že ho neopustí. Může se vzchopit a být statečný, neboť má naději – tak Bůh žehná těm, kteří ho vyznávají. Ovoce víry je odvaha, která vchází do jeho srdce s Božím slovem. Vidíme zde tedy vztah k Bohu a víru v Něho jako něco, co je pro člověka přínosné a dobré. A protože tyto hodnoty jako takové poznává, přilne k nim, zamiluje si je a to se v posledku stává příčinou jeho záchrany.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3