Ž 32

Marie Zouharová

 

O jedenácté neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 32. žalmu.

Tento žalm patří v křesťanské tradici mezi sedm kajících žalmů, je děkovnou písní jednotlivce za odpuštěnou vinu. Takové písně obsahují obvykle poučné motivy. Co se týče doby vzniku, pochází pravděpodobně z doby po babylónském vyhnanství. Autorem byl snad učitel moudrosti, který zůstal věrný Hospodinu navzdory různým těžkostem. Pomocí písně chce předat svou zkušenost podobně smýšlejícím lidem, prvotně nejspíš svým žákům. Ohledně uplatnění při bohoslužbě se můžeme domnívat, že žalm patrně doprovázel přinášení smírných obětí nebo se užíval při kultickém očišťování ve svatyni.

Obsahově může být tato skladba projevem kajícího krále Davida. V prvním nedělním čtení uslyšíme úryvek z Druhé knihy Samuelovy. Král David svedl manželku Chetity Uriáše. Jejího muže nechal pak “postavit do nejtužšího boje, …aby byl zabit” (2 S 11,15). Potom mohl Batšebu přijmout do svého domu a ona se mohla stát jeho ženou. Avšak “v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal”. Prorok Nátan vyčítá Davidovi jeho zločiny, David vinu přiznává a lituje.

Žalm začíná dvojím blahoslavenstvím:

Šťastný je ten, komu byla odpouštěna nepravost,
jehož hřích je přikryt.
Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu,
v jehož duši není klamu.

Blahoslavenství se týkají člověka, kterému “byla odpuštěna nepravost, jehož hřích byl přikryt” a jemuž “Hospodin nepřičítá vinu”. Toto trojí ujištění znamená pro žalmistu nový život. Hříchem se starozákonní člověk vylučoval z Bohem nastoleného řádu, stával se provinilcem před Bohem. Z hříchu se nikdo nemůže vysvobodit vlastní silou. Odpuštění je svobodný Boží dar. K tomuto poznání dospívá hříšník po těžkých duševních bojích. Jestliže pak přizná před Bohem svou vinu, zakouší odpuštění, které přináší jeho svědomí klid. Avšak Boží odpuštění vyžaduje ze strany člověka absolutní poctivost. Člověk předstoupí před Boha s pravdivým vyznáním své viny a prosí o Boží milosrdenství. V knize Přísloví čteme: “Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování” (Př 28, 13). Člověk, který setrvává ve svém hříchu a nedbá na Hospodina, nepozná pravé štěstí a pokoj. Společenství izraelského lidu žilo z Božího odpuštění a bylo vedeno k tomu, aby si jednotliví členové navzájem odpouštěli. Proto i vyloučený člověk, který svou vinu vyznal a zanechal hříšného způsobu života, byl znovu přijal do společenství. Kdo však skrývá svou vinu, ruší vlastní pokoj a zbavuje se života ve společenství s Bohem i lidmi.

Dokud jsem mlčel, chřadly mi kosti
v mých ustavičných nářcích.
Vždyť dnem i nocí mě tížila tvá ruka,
má síla se stravovala jak za letních veder.
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu,
svou nepravost jsem nezatajil.
Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti“,
a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.

Nyní žalmista popisuje stav toho, kdo nepozná milost odpuštění. “Mlčet” znamená tajit, nepřiznat vinu před Bohem. Pro nikoho není lehké přiznat vlastní hříchy. Hříšník se nejprve pokouší své hříchy zamlčet a nesnaží se je vyznat. Tím ovšem narušuje společenství s Bohem. U proroka Jeremiáše čteme: “Navrať se, …já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný… nechovám hněv navěky. Poznej však svou nepravost…” (Jr 3,12n). Vyznání požaduje Hospodin i podle proroka Ozeáše: “Navrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi upadl pro svou nepravost. Vezměte s sebou tato slova, obraťte se k Hospodinu, řekněte mu: “Promiň nám všechnu nepravost, přijmi nás laskavě, když chceme oběti býčků nahradit svými rty” (Oz 14,3).

Není jasné, zda bylo žalmistovo trápení původu fyzického nebo příčinou bylo nečisté svědomí. Obojí je možné. Jeho trápení je ovšem tak velké, že už nemůže mlčet. Podle bible tvoří tělo a duše nedílnou jednotu. Proto pocit viny a duševní trýzeň narušují i tělesné zdraví a mohou vést k smrti: “Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu” – čteme v listu Římanům (Ř 6, 23). Ohrožení své životní síly naznačuje žalmista slovy: “chřadly mi kosti”. Jak vážný je jeho stav, je zdůrazněno přirovnáním k účinku letního žáru, který vysuší poslední vláhu.

Žalmistovo rozhodnutí vyznat se Bohu způsobuje obrat. Ukazuje se naděje na Boží milosrdenství a odpuštění.

Proto se bude k tobě modlit každý zbožný
v čas tísně.
Až budou dorážet přívaly vod,
k němu nedosáhnou.

Svou zkušenost předává žalmista druhým. V čas tísně se má každý věřící modlit. Je zde výslovně řečeno, že se má obracet k Bohu včas. “Přívaly vod” jsou obrazem smrtelného nebezpečí. Autor žalmu chce zdůraznit, že člověk nesmí promarnit nabízenou příležitost. Podobně vybízí prorok Izaiáš: “Toto praví Hospodin: “Odpovím ti v čase přízně, pomohu v den spásy…; “Dotazujte se na Hospodina, pokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko” (Iz 49,8; 55,6). Bůh nebude čekat na člověka neomezeně. Je také nutné počítat s blízkostí smrti. Chvíle, která bude promarněná, se nevrátí.

Nabízenou ruku Boží je třeba pevně uchopit. Tím získáme Boha za svého ochránce a naše místo bude bezpečné: “přívaly vod k němu nedosáhnou”. Voda je vylíčena jako chaotický a protibožský živel, který stále ohrožuje Boží dílo – podobně jako vzbouřené moře ohrožuje pevninu. Pro člověka může být nebezpečné, ale Bohu je podřízené – a slouží jeho cílům.

Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí,
zahrneš mě radostí ze záchrany.

Zlé síly nemohou už škodit. Sám Bůh žalmistu před nimi chrání. To je důvod k radosti. Žalmista vyznává velikost ochranné Hospodinovy moci.

Poučím tě a ukážu ti cestu, kudy máš kráčet,
poradím ti, budu tě mít stále na očích.

Zde dochází v písni ke zvratu. Někteří badatelé se domnívají, že žalmista zde předává své poznatky jiným – podobně jako otec svému synu nebo učitel svému žáku. Obraty – “ poučím tě, ukážu ti cestu, bude tě míst stále na očích” – vyjadřují však přímé vedení člověka Bohem. Hospodin chce, aby člověk pochopil, kterou cestou má jít; chce být znalcem a rádcem; chce člověka stále sledovat starostlivýma očima.

Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu,
jejich bujnost se krotí uzdou a ohlávkou,
jinak k tobě nepřiběhnou.

Žalmista vybízí jako učitel moudrosti, abychom neodmítali poučení jako nerozumné zvíře. Srovnání se zvířaty bylo obvyklé při výchově pomocí moudrosti. Prostopášnost a nerozumnost ponižuje člověka na úroveň zvířete.

Svou osobní zkušenost vyjadřuje žalmista ve formě přísloví:

Bezbožný má hodně bolestí,
milosrdenství však obklopuje toho, kdo doufá v Hospodina.

V knize Přísloví můžeme číst o této zkušenosti v opačném pořadí: “Blaže člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí” (Př 28,14). Člověk se může rozhodnout mezi dvěma cestami: jednou možností je cesta hříchu a zatvrzelosti – tedy odvrácení od Boha; druhou možností je cesta, na které se hříšný člověk upřímně svěří do rukou Božích. Bohu důvěřuje a věří. První cesta přináší utrpení, druhá vede do záchranného a ochranného společenství s Bohem. Žalmista prošel oběma cestami a poznal soužení na bludné cestě. Jeho nabádavá slova odkazují na druhou cestu, cestu vedoucí k Božímu milosrdenství.

Svou problematikou se žalm přibližuje knize Job. Podobně jako kniha Job nestaví na první místo otázku utrpení a případné odplaty, ale otázku věrnosti Bohu za všech okolností. Kdo není věrný Hospodinu, vždy svým vzdorem zruší všechna pouta, která ho spojují s Bohem. Naopak věřící může pro svou věrnost stále znovu zakoušet Boží milosrdenství. Podobně jako v knize Job, ani zde není zmínka o uzdravení, ale o odpuštění hříchu jako předpokladu pravého štěstí a blaha.

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, 
jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.

Závěrem vybízí žalm všechny k radosti a oslavě Boha. Mohou se ovšem na ní podílet jen ti, kdo jsou spravedliví a upřímného srdce. Ti, kteří odpadnou od Boha, se sami vylučují z této radosti a budou žít v poutech své viny. Ta je vylučuje z Boží blízkosti.

32. žalm ukazuje zcela zřetelně, že Boží smilování nepředpokládá žádné lidské “skutky”. V listu Římanům píše apoštol Pavel: “Blaze těm, jimž jsou odpouštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepřičítá hřích”. Pavel chce zdůraznit – podobně jako 32. žalm -, že odpuštění hříchu je svobodný Boží dar. Vyžaduje ovšem osobní směřování k Bohu. Náš žalm jasně ukazuje, že člověk musí vyznat svou hříšnost. V Prvním listu apoštola Jana čteme: “Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti” (1 J 1,8n).

Tento žalm měl rád svatý Augustin. Když se blížila jeho poslední chvíle, dal ho napsat na stěnu proti svému lůžku, aby ho měl stále na očích.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2