Ž 36

Marie Zouharová

 

Pro 4. postní neděli postní byl vybrán jako responzoriální zpěv po prvním čtení 34. žalm. Tímto žalmem jsme se však již v našem pořadu zabývali. Proto se dnes důkladněji podíváme na 36. žalm.

Situace, která se předpokládá v 36. žalmu, by jej řadila mezi takzvané nářky jednotlivce. Je však rozvinut do mudroslovné básně. Pro autora je příznačné, že staví proti sobě život bezbožníků a život těch, kdo jsou věrní smlouvě a utíkají se k Hospodinu do chrámu. Skladba vznikla pravděpodobně mezi lidmi, kteří byli v Izraeli považováni za moudré. Její vznik spadá jistě do doby po návratu z babylonského vyhnanství.

Z žalmu hovoří zkušenost, která se nezíská studiem, ale v chrámu. Žalmistovi však jde nejen o soukromou mystickou oblast, kde se setkává “Bůh a duše”, ale o společenství lidí, věrných Hospodinu. Toto společenství chce budovat a posilovat svou naukou pro život. Ta zde vyznívá ve vyznavačský chvalozpěv.

Žalm je složen ze dvou částí, které se liší slohem i obsahem. Pisatel pracuje s kontrasty. První část popisuje drzého hříšníka, který je lhostejný k Božímu řádu, a hřích ho ovládá. Druhá část oslavuje Boží dobrotu a věrnost, nabízí věčné společenství s Bohem.

Nepravost mluví bezbožnému v srdci,
na bázeň před Bohem se neohlíží,
a tak namlouvá sám sobě,
že se jeho vina nenajde a nezoškliví.
Slova jeho úst jsou nepravost a faleš,
přestal mít rozum a jednat správně.
Na svém lůžku přemítá o nepravosti,
stojí na nedobré cestě, neštítí se zlého.

Hned na začátku vykresluje žalmista naprosto bez obalu obraz lidské zloby. Cílem a snahou bezbožného člověka je vzpoura proti Bohu a jeho příkazům. Je zaslepený mocí a jde vstříc zlu. Ve své domýšlivosti se obrací k Bohu zády a ztrácí veškerou soudnost. Domnívá se, že je svobodný, a nepozoruje, že se upsal jinému bohu – to je hříchu. Nedostatek bázně před Bohem je podle žalmisty kořenem všeho zla. Kde není pánem Bůh, tam vládne hřích. Kde není bázeň před Bohem, tam se usídlí nepravost. Pýcha, zaslepenost a sebepřeceňování zaujaly místo úcty k Bohu. Bezbožného člověka ovládl klam a podvod – nepozoruje, že jej ovlivňuje zlo – a hřích ho vede na scestí. Jeho cesta je cestou vedoucí do záhuby a smrti.

Úplným opakem této cesty je Hospodinovo jednání. Bůh je pramenem života pro všechny, kdo se na něho obracejí. Toto téma je rozvinuto v dalších verších:

Hospodine, tvé milosrdenství sahá až do nebes,
tvoje věrnost až k oblakům.
Tvá spravedlnost je jak Boží hory,
tvé rozsudky jsou jak mořská hlubina,
pomáháš lidem i zvířatům, Hospodine.

Mohli bychom předpokládat, že v těchto verších bude žalmista popisovat opak bezbožného člověka. Nacházíme však hymnus, tedy oslavu Boha, který se stará o celé své stvoření. Jádrem úvah nejsou žalmistovy problémy s bezbožníkem, ale Boží věrnost. Autor textu důvěřuje Bohu, který je pramenem života, a to nejen pro něho, ale pro všechny ostatní, kteří k Bohu obracejí. Chválí Boha obrazy, které se vrývají do paměti, aby tak ukázal nekonečnou Boží lásku, jež objímá celé stvoření. Jestliže přirovnává Boží milosrdenství k mohutným pohořím, chce tak vyjádřit Boží spolehlivost a vytrvalost. Podobně čteme u proroka Izaiáše o pevnosti Božího milosrdenství: “I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník” (Iz 54, 10).

Náš žalmista pokračuje slovy: “Tvé rozsudky jsou jak mořská hlubina.” Tento motiv má zpřítomnit takřka “bájnou” moc Boží vlády, má však také připomenout význam moře při záchraně Izraele z Egypta: “Tůně propastné je zavalily, klesli do hlubin jako kámen… Dechem tvého chřípí počaly se kupit vody, příboje zůstaly stát jako hráze, sesedly se tůně propastné v klín moře” (Ex 15,5.8). Podobný způsob vyjadřování nacházíme u takzvaného Druhého Izaiáše: “Probuď se, …Hospodinova paže! Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít?” (Iz 51,9n). Bůh se stará nejen o člověka, ale o vše, co žije – také zvířata potřebují Boží pomoc, podobně jako lidé.

Jak vzácná je tvá milosti, Bože,
lidé se utíkají do stínu tvých křídel.
 
Sytí se hojností tvého domu,
napájíš je proudem svého blaha.
Neboť u tebe je pramen života,
v tvé záři vidíme světlo.

Spásnou Boží moc chce žalmista nejprve představit – dříve než ji člověk zakusí. Boží milost může člověk zakoušet jedinečným způsobem v Hospodinově svatyni. U něho – “ve stínu tvých křídel” – to znamená ve spásném prostoru mezi rozepjatými křídly cherubů se nachází jeho útočiště, tedy ochrana před pronásledováním. Účastí na obětní hostině se lidé spojují s Hospodinem, duchovně se sytí. K knize proroka Jeremiáše čteme: “Duši kněží zavlažím tukem a můj lid se bude sytit mými dobrými dary, je výrok Hospodinův” (Jr 31,14).

Slova “napájíš je proudem svého blaha” navazují zřejmě na pití při obětní hostině. Pátá kniha Mojžíšova předepisuje: “Koupíš… všechno, po čem zatoužíš, skot, brav, víno, opojný nápoj, cokoli budeš chtít, a budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem” (Dt 14,26). V českém překladu použité slůvko “blaho” zní v hebrejštině “eden”. Připomíná zde zaslíbení, podle kterého učiní Hospodin ze Siónu na konci času zahradu “eden”, tedy zahradu blaha (Iz 51,3) – a z chrámu zřídlo rajských proudů: “Přivedl mě znovu ke vchodu do domu. A hle, zespodu prahu domu vytékala k východu voda; průčelí domu je totiž obráceno k východu a voda tekla dolů zpod pravého boku domu na jižní straně oltáře. A vyvedl mě branou severní a vedl mě venku okolo k vnější bráně směrem na východ. A hle, voda se řinula z pravého boku domu” (Ez 47,1nn). Pro žalmistu je chrám posvátným místem vyššího života – hlavně proto, že člověk je v něm “u Hospodina”, který je podle Jeremiáše “pramenem živé vody” (Jr 2,13). Dává život svým moudrým slovem a svou spásnou mocí: “Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst” (Dt 8,3). (Dt 8,3).

Jak už jsme slyšeli, účastí na obětní hostině prožívá člověk společenství s Bohem. Bohoslužba se tak stává “mostem” mezi člověkem a Bohem.

Náznakem stvoření – Bůh je příčinou všeho, co existuje – chce žalmista vyznat, že pramenem života je společenství s Bohem. Básnicky řečeno: V Božím domě září světlo Božího obličeje. Ve Čtvrté knize Mojžíšově se žehná slovy: “Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv” (Nu 6,25). Světlo znamená život. Tato představa nachází své vyvrcholení v novozákonní zvěsti o Ježíšovi, který je Světlo a Život: “Ježíš k nim opět promluvil a řekl: “Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života” (J 8, 12). Na hymnické vyznání navazuje prosba o zachování Boží přízně těm, kdo jsou Hospodinu věrní.

Zachovej milost těm, kdo tě znají,
svou spravedlnost těm, kdo jsou upřímného srdce!
Noha nadutců ať mě nepřišlápne,
ruka hříšníků ať se mnou nesmýká!
Hle, padli, kdo páchali nepravost,
jsou svrženi a nemohou povstat!

Po velkolepém hymnickém vyznání hluboce věřící autor opět prosí. Ví, že život je možný jen v Boží milosti, kterou však může ztratit. Prosí nejen za sebe, ale za všechny, kteří Boha znají, kteří jsou upřímného srdce. Přímo škemrá, aby jim Bůh v budoucnu daroval svou spásu a spravedlnost. Jako lidé “upřímného srdce” jsou v žalmech označováni ti, kdo zachovávají věrnost smlouvě. V sedmém žalmu čteme: “Bůh je můj štít, on uchrání lidi upřímného srdce” (Ž 7, 11). A v žalmu desátém: “Neboť hle, hříšníci napínají luk, svůj šíp kladou na tětivu, aby ve tmě zasáhli lidi upřímného srdce” (Ž 10, 2).

V našem žalmu přichází žalmista teprve nyní s osobní prosbou. Hovoří o své vlastní situaci. Tato druhá prosba se soustřeďuje na ochranu před hříšníky. Jde tedy o pomoc proti hříšníkům. “Noha” a “ruka” zde vyjadřují násilí. Vítězové kladou nohu na šíji poražených, jak to podle starých zobrazení dělal egyptský faraón, když zvítězil nad nepřítelem. Smýkající ruka vyhání z vlasti. Tito hříšníci patří ke skupině domýšlivců a násilníků, kteří vítězí, protože jsou v přesile. Žalmista si vyprošuje oddělení od hříšníků a pomoc proti jejich přesile, aby ho nevyhnali z chrámu, který je jeho útočištěm – aby z něj neudělali štvance. Na konci tohoto úseku se žalmistovi dostává ujištění, že pachatelé nepravosti navždy ztroskotají a padnou.

V Novém zákoně navazují na obraz světla evangelisté. U Jana čteme: “Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo” (J 3,19n). Podobně se vyjadřuje apoštol Pavel v listu Římanům: “Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděční, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli do bláznovství” (Ř 1,21nn).

Nauka bezbožných, kteří se řídí jen zákonem, který si sami vytvořili, je v Novém zákoně ještě více zvýrazněna. Na různých místech v evangeliích i listech se upozorňuje, že srdce člověka, které nebude Bohu otevřené, zůstává temné a duchovně slepé, a proto je vydáno mravnímu zmatku. mu zmatku.

36. žalm je příkladem modlitby. Takto se snad modlil Ježíš. Ve spojení s ním dostává žalm nový význam. V Janově evangeliu čteme: “Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný” (J 3, 16). Ježíš však je nejen svědkem Boží lásky k člověku, on sám nás miluje. Křesťanům v Efezu přeje autor dopisu, který jim napsal: “aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratry pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška a hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit plností Boží (Ef 3, 17-19).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4