Ž 43

Ivana Meclová

 

O druhé neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat některé verše 118. žalmu. Tento žalm jsme však už v našem pořadu probírali. Podívejme se tedy dnes podrobněji na 43. žalm.

Tento žalm náleží do druhé knihy žalmů, ve které převládají „nářky adresované Hospodinu“. Jako červená nit se jimi táhne prosba o vysvobození a slitování, o Hospodinův zásah ve prospěch člověka nebo národa v nouzi. 43. žalm je tematicky úzce spojen s předcházejícím žalmem, jak o tom mimo jiné svědčí i společný refrén, který zaznívá na konci obou žalmů. V některých překladech tvoří dokonce oba žalmy jeden celek. Z různých souvislostí můžeme usoudit, že autor žalmu je pravděpodobně zajatcem, žijícím v severní Palestině, trpí nemocí i posměchem nepřátel. Setrvává však v důvěře v Boha a odevzdává se do jeho vůle. Starší exegeze připisuje tento žalm králi Davidovi. Měl být složen, když král utíkal, pronásledován svým synem Abšalomem, který proti němu vyvolal vzpouru. Modlitba je plná bolestné touhy po jeruzalémské svatyni a vyjadřuje naději, že Bůh právoplatného krále brzy dovede zpět a dopomůže mu k vítězství ve spravedlivé věci.

Bože, zjednej mi právo a ujmi se mé pře proti bezbožnému lidu,
zbav mě člověka lstivého a zločinného!
Bože, ty jsi má síla, proč jsi mě zahnal?
Proč se musím smutně vláčet tísněn nepřítelem?
Sešli své světlo a svou věrnost:
ty ať mě vedou a přivedou na tvou svatou horu a do tvých stanů.
Pak přistoupím k Božímu oltáři,
k Bohu, který mě naplňuje radostí.
Proč se rmoutíš, má duše,
a proč ve mně sténáš?
Doufej v Boha, vždyť zase ho budu chválit,
svého spasitele a svého Boha!

Žalm začíná oslovením Hospodina a voláním o pomoc, pokračuje líčením nouze, do níž se prosebník dostal nikoli vlastní vinou. Následuje prosba o pomoc spolu s vyjádřením důvěry, že prosebník bude vyslyšen. Žalmista se hroutí pod tíhou útrap, které na něj Bůh dopustil, bojuje s jakýmsi nepřátelským společenstvím, které stojí proti němu. Jeho nepřátelé se objevují v situaci krajního bezpráví a snaží se mu namluvit, co všechno jeho nouze znamená: že byl vypuzen od Boží tváře, že nemá právo obracet se na Boha se svými modlitbami, že nemá nárok, aby jeho prosby Bůh vyslyšel. Žalmista stojí hned proti dvěma nepřátelům najednou, vnějším nepřítelem je jakýsi podlý a nečestný člověk, který se mu posmívá, ponižuje ho a přináší utrpení. Druhý nepřítel ho sužuje zevnitř. Jeho vlastní nitro podléhá téměř zoufalství, bojuje proto sám se sebou, s malou vírou, s pokušením vzdát se a s beznadějí. Cítí palčivý zármutek nad svou situací, nad tím, že Bůh skryl svou tvář. Proto volá, křičí a naříká Bohu, vždyť zármutkem zlomené srdce nemusí ještě být bez naděje, naopak umocňuje prosbu o pomoc. Prosebník dobře ví, že pomoc může očekávat jen od svého Boha, poukazuje na bezpráví ze strany lidí a vkládá svou obranu do Božích rukou. Opírá se o pevnou víru celého Izraele, že Hospodin je Pánem světa, který určuje právo a pravidla výkonu spravedlnosti. On zná spravedlivé i viníky, nenechá viníky bez trestu a spravedlivé zavalené utrpením. Každý se k němu může obrátit s prosbou o nejvyšší spravedlnost a nápravu křivd. Ve všech těchto prosbách je obsažena oslava Soudce nebe i země a také úpěnlivá prosba o pomoc proti lidské nespravedlnosti. Proto žalmista odmítá soudy lidské a staví se před Boží soud, na kterém vyjde najevo jeho bezúhonnost. Modlí se k Bohu, aby zjednal průchod svému právu, aby seslal své světlo a svou věrnost. Dvojice „světlo a věrnost“ symbolizuje spásnou sílu a moc Boží, jež vedou člověka i ve tmách zmatků a bolestí. Světlo se odedávna spojuje s životem, světlo zjevuje něco z Boží velebnosti a je jejím odleskem. Světlo připomíná, že i do temnot lidské samoty probleskují paprsky Boží blízkosti. Slovo „věrnost“ je v hebrejštině blízké slovu „pravda“, které označuje Boží pevnost, spolehlivost a věrohodnost. Tato Boží stabilita je protikladem lidské nestálosti. Boží věrnost trvá navzdory lidské nevěrnosti. Ale nestačí jen chválit Boží věrnost, dovolávat se jí a připomínat Bohu jeho zaslíbení, nýbrž je také třeba osvědčit vlastní věrnost. Žalmista tak bezpochyby činí. Přestože není patrná žádná výslovná Hospodinova reakce na jeho prosby, střídá nářek vyjádření neochvějné důvěry a naděje. Jeho naděje je větší než vnitřní temnota a bolest, není totiž natolik zaujat sám sebou a svou bídou, aby ztratil výhled na trvalost Božího díla. Ví, že Bůh, k němuž volá, je Bůh reagující, že je možné pohnout ho k odpovědi, že není nehybný nebo netečný, lze se s ním setkat. On sám přivádí žalmistu na svatou horu. Hora je v Bibli symbolem Boží věrnosti a je často chápána jako útočiště v nebezpečí. Některé hory jsou považovány za posvátné, ne samy o sobě, ale proto, že byly Bohem vyvolené. Je to například hora Choreb, kde Bůh poprvé promluvil k Mojžíšovi, hora Sinaj, na níž předal Izraeli Desatero, nebo hora Karmel, kde přebýval prorok Eliáš. Hora představuje spojení země s nebem, proto je oblíbeným místem modliteb a setkání člověka s Bohem. Až do vybudování jeruzalémského chrámu sloužily některé hory po celé izraelské zemi jako místo konání bohoslužeb.

Žalmista dobře ví, že setkání s Bohem nefunguje automaticky Tím, že člověk vystoupí na horu, nepřivolá Boží přítomnost. Vždy je to Bůh, který dělá rozhodující krok. Člověk při svém čekání na Boha nemá zůstat pasivní, čekání je vyplněno přípravou na setkání s Pánem. Ani žalmista neskládá ruce v klín. I v soužení pozvedá hlavu a povzbuzuje svou duši. V Bibli najdeme více míst, kde jednotlivec nebo národ čeká na určitou událost. Není bez zajímavosti, že čekací doba obsahuje často číslovku čtyřicet. Například Noe čekal 40 dní, než skončila potopa, Izrael putoval 40 let pouští před vstupem do Zaslíbené země, Eliáš putoval 40 dní k hoře Chorebu, aby zde učinil jedinečnou zkušenost s Bohem, Ježíš se zjevuje během 40 dní po svém zmrtvýchvstání atd. Číslo 40 vymezuje určitou fázi v životě. Na konci tohoto období se stane něco výrazného, dojde k významné změně u osoby nebo děje. Je to tedy doba předcházející významnou událost, ale také doba přípravy na tuto událost, jakási povinná etapa, aby k události vůbec mohlo dojít. Žalmista čeká u posvátného oltáře na Hospodina, nečeká trpně nebo odevzdaně, ale s radostným chvalozpěvem a pokorou.

Hlavním zájmem autora žalmu není stížnost na vlastní úděl nebo sebelítost. Naříká Hospodinu v očekávání, že dojde k proměně. Nehledí uhranut na své trápení, nýbrž pozvedá oči a upírá svůj pohled mimo sebe, k věrnosti a světlu Božímu. Trápení zůstává trápením, ale přestává svírat a ovládat život člověka, obnovuje se naděje a důvěra.

43. žalm není součástí nedělní bohoslužby slova, k exegezi byl vybrán proto, že se během roku, obrazně řečeno, nedostane ke slovu. Je v tom určitý paradox. Ještě v polovině 20. století zněl tento žalm denně v našich kostelích. Před liturgickou reformou II. vatikánského koncilu byl totiž pevnou součástí vstupních obřadů mše svaté, tzv. stupňových modliteb. Kromě několika výjimek (např. zádušních mší) recitoval kněz 43. žalm střídavě s ministrantem – pokaždé, když vystupoval k oltáři, aby ho uctil políbením. Proč byl právě tento žalm první modlitbou kněze před oltářem?

Svatý Ambrož už ve 4. století dosvědčuje, že prvotní církev dávala žalm do souvislosti s eucharistií, a to především kvůli 4. verši :“Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu, zdroji své jásavé radosti.“ Starý liturgický překlad uvádí: „… k Bohu, který mě od mládí radostí naplňuje“. Během křtu katechumenů byl v prvních stoletích zpíván předcházející 42. žalm, který obsahuje zmínku o vodě, a tím poukazuje na křest, který smývá z člověka viny. 43. žalm pak zpívali sami novokřtěnci, když v průvodu opouštěli křestní kapli, aby se poprvé účastnili mše svaté. Vyjadřovali tak radost, že jsou vysvobozeni z otroctví hříchu a hodni přistoupit ke stolu Páně. Ve středověku ustupuje význam žalmu jako eucharistického chvalozpěvu, spíše je chápán jako přípravná kající modlitba kněze před slavením mše svaté. Ze soudobých exegezí se dozvídáme, že stupňové modlitby v první řadě poučují kněze i věřící, s jakým smýšlením se mají účastnit Nejsvětější oběti. S úctou k božské velebnosti, s kající zkroušeností nad vlastními chybami a s radostnou důvěrou, že přicházíme k Bohu, který naplňuje radostí. K Božímu oltáři přistupujeme jako k pokladnici, z níž přijímáme milost a požehnání. Prosíme o světlo a spravedlnost, které nám pomohou vystoupit na svatou horu, k trůnu milosti, k tomu, jenž občerstvuje všechny, kdo se lopotí. Člověk může být od Boha daleko, i když stojí uprostřed kostela, zdánlivě svobodný může být v zajetí svých hříchů. Proto prosí, aby se sám Bůh ujal jeho záležitosti a dopomohl mu k vítězství nad zlem. Tato úpěnlivá modlitba je plná naděje, že Bůh dává duši sílu ke konání dobra. Naděje odstraňuje bázeň a zármutek a přivádí člověka k vděčnému velebení Boha. Kněz se modlil celý žalm s rukama sepjatýma, vyjadřoval tak, že nespoléhá na svou sílu, nýbrž se v pokoře zcela odevzdává svému Stvořiteli.

43. žalm má společné téma s knihou Job. Ani Job, ani žalmista si nejsou vědomi přestoupení Božího zákona, nevyznávají žádné hříchy, nepřijímají svou situaci jako spravedlivý trest. Oba volají k Bohu, naříkají a dožadují se odpovědi. Nedají na radu svého okolí, nechtějí modlitbami a otázkami pokoušet Boha. Nestěžují si na Boha, ale u Boha, což je podstatný rozdíl. Odvolávají se na Boha, k němuž směřují svou stížnost. Vyznávají, že Bůh stojí ve středu lidského života, jde stále s nimi, dává i bere, uzdravuje i trestá. Ovšem Boží trestání a boření jim nezastiňuje pohled na jeho stále trvající otcovskou lásku.

Je možné říci, že 43. žalm byl od počátku církve spojován s Eucharistií, s Kristovou obětí. Křesťanská tradice vkládala také někdy žalm do úst Ježíši Kristu při modlitbě v Getsemanech. Obsah žalmu k tomu sám vybízel – žalmista trpí Boží vzdáleností, přesto dál doufá v Boha, podobně Ježíš v Getsemanech překonává strach a utrpení neochvějnou důvěrou. Křesťané jako učedníci Krista mají tuto důvěru vyjadřovat stále. Žalmista se ptá Boha, proč dopouští, aby byl utiskován nepřítelem. Jde o věčnou otázku všech věřících, zda vidí ve všem Boží ruku, tedy nejen v příjemných okolnostech, nýbrž i v těžkostech a bolestech. Životnost naší víry závisí od této odpovědi. Obracíme-li se na Pána jen v prosbách o pozemská dobra, a nejsme-li ochotni jít cestou křížovou, sotva žijeme z Božího poselství. To ovšem neznamená, že bychom měli trpně a odevzdaně snášet vše zlé, co na nás doléhá. 43. žalm je nářek – a ten není cosi nepatřičného, co nenáleží do našeho života. Ideál člověka-křesťana není v ideálu člověka-stoika, toho, který bez protestu a stěžování přijímá vše nespravedlivé a nepříjemné. V žalmech se naopak často ozývá protest, žaloba, nářek i výčitka vůči Bohu. To není vyjádření neúcty nebo vzpoury, nýbrž důvěry v Boží spravedlnost. Nářek není vždy zlý nebo hříšný stejně tak jako tichost není vždy ctností. Žádné přirozené city nejsou vysoké nebo nízké, svaté nebo nesvaté samy o sobě. Všechny jsou svaté, jestliže Boží ruka drží jejich otěže. Všechny se ale pokazí, když se z nich udělají modly.

Boží světlo a věrnost vedou i nás na posvátné místo modlitby k Božími oltáři. Většinou už dnes nevystupujeme k oltáři, který by stál na několika stupních. Symbolika výstupu na horu je tak již nezřetelná. Přesto může být žalm pro dnešního věřícího velkým přínosem. Stojíme-li v řadě před oltářem a čekáme na svaté přijímání, není vůbec od věci v duchu recitovat žalm, který pozdvihuje naše srdce k Bohu. V několika málo verších vyjadřuje nejen hlubokou víru v Boží přítomnost a milosrdenství, ale také pokoru a zároveň radostnou chválu. Když se krok za krokem přibližujeme k Ježíši Kristu, můžeme jím vyznávat svou víru, že On je světlo k osvícení pohanů, světlo světla, světlo, které zahání temnoty. Při křtu nás Bůh povolal do svého podivuhodného světla, jako křesťané jsme děti světla a podle toho mají být směřovány i naše činy. Křesťan má odvrhnout skutky temnot a kráčet ve světle, chce-li být ve spojení s Bohem. Žije-li jako „syn světla“, stává se sám světlem světa a tak plní poslání, které mu Kristus svěřil. Věrnost, kterou při tom osvědčujeme, napodobuje věrnost Boží, vždyť Bůh zůstává věrný i přes naše nevěrnosti. To je naše velká naděje.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4