Ž 44

Marie Zouharová

 

O třetí neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat některé verše 30. žalmu. Tento žalm jsme však již v pořadu “Bible v liturgii” probírali. Proto jsme dnes do vysílání zařadili 44. žalm.

Tento žalm je modlitbou v těžké tísni. Nemůžeme s jistotou určit – ani podle nadpisu, ani podle samotného textu, – která dějinná událost tuto tíseň způsobila a přispěla tak ke vzniku žalmu.

Žalm, který začíná oslovením “Bože”, je nářkem v těžké době, kdy si vyvolený národ nejprve uvědomuje, co všechno už Bůh pro něho vykonal, jaké bylo jeho milosrdenství a pomoc. Především si připomíná vysvobození z Egypta a dar Zaslíbené země. Vyznává svou oddanost Bohu, svému králi, a chválí ho za vítězství nad nepřáteli.

V další části se ozývá nářek nad současnou těžkou situací. I když nevíme přesně, o kterou dobu jde, je pravděpodobné, že se jedná o situaci babylonského exilu. Lid je terčem posměchu, nepřátelé jej ničí jako bezbranné ovce. Může jít o druhou generaci, která žila v zajetí. Pán nechal svůj národ upadnout do nouze a hanby. Proč se něco takového stalo? Tuto otázku si klade žalmista v dalších verších a dává na ni odpověď. V závěru opět prosí o pomoc a vysvobození z útisku.

Autor byl příslušníkem skupiny, která byla věrná Hospodinu, a znal Písmo svaté. Není jasné, zda je zástupcem společenství při recitaci žalmu nebo jeho politickým a vojenským vůdcem. Bohoslužebné shromáždění se nejspíš odehrává mimo Jeruzalém. Podle jedné rabínské zprávy zpíval tento žalm veřejně jeden z levitů v době Makabejské. V této době mohl být také přepracován.

Bože, slýchali jsme na vlastní uši, naši otcové nám vyprávěli,
cos vykonal za jejich časů,
v pradávných dobách.
Ty je svou rukou usadil, když jsi vyhnal pohany,
dals jim růst, když jsi potřel národy.
Vždyť neobsadili zemi svým mečem,
nepomohlo jim k vítězství jejich rameno,
byla to tvá pravice a tvé rámě,
tvá jasná tvář, neboť jsi je miloval.
Tys můj král a můj Bůh,
opřál jsi vítězství Jakubovi.
S tebou jsme zdolali své nepřátele,
v tvém jméně jsme pošlapali své protivníky.
Na svém luku jsme si nezakládal,
vítězství mi nedal můj meč.
Ty však jsi nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli,
zahanbils ty, kteří nás nenávidí.
Bohem jsme se stále honosili,
na věky jsme chválili tvé jméno.

odle Božího příkazu se musí každé generaci izraelského národa připomínat vysvobození z Egypta a obsazení Zaslíbené země. Podle Páté knihy Mojžíšovy měl otec na otázku dítěte odpovědět: “Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou” (Dt 6,21). Vše se mělo znovu veřejně připomínat v době svátků: “Až se vás pak vaše děti budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: “Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy Izraelitů. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil….” (Ex 12,26n). Dvanáct slabých kmenů nedokázalo zničit vlastní silou a válečnými schopnostmi mocné a silné národy, nedokázali je vyhnat z jejich sídel. Jestliže se tedy obsazení země zdařilo, pak to nedokázaly zbraně, ale mocná Boží“ruka”. Izraelity přijal Bůh za svůj vlastní lid.

o výčtu toho, co vykonal Hospodin pro svůj lid, se ujímá slova jedinec, který vyznává, že Bůh je jeho jediným Králem. Podobně jako celý národ také on očekává spásu jen od něho. Je zde spojen úděl žalmisty a Izraele. Podle svědectví otců ví autor žalmu o podivuhodné Boží záchraně. S důvěrou se Izraelité obracejí na toho, který vítězí navzdory všem lidským výpočtům. Proto Izrael vítězí, i když je vojensky slabý a nedostatečně vyzbrojený. Z žalmistových slov můžeme vycítit důvěru, že Bůh se znovu obrátí ke svému národu a ukončí současnou potupu. Za to mu žalmista vzdává chválu.

Nyní však jsi nás zavrhl a zahanbil,
netáhneš už, Bože s našimi vojsky.
Dopustil jsi, že jsme utíkali před odpůrci,
nabrali si lupu ti, kdo nás nenávidí.
Vydal jsi nás jak ovce na porážku
a rozptýlis nás mezi pohany,
takřka zadarmo jsi odprodal svůj národ,
nezískal jsi mnoho jejich cenou.
Našim sousedům jsi nás vydal na pohanu,
našemu okolí v potupu a posměch.
Dopustils, že jsme se stali pro národy pořekadlem,
ohané nad námi posměšně kývají hlavou.
Svou hanbu mám stále na zřeteli,
stud se mi hrne do tváře,
když slyším pohanu a výsměch,
když vidím nepřítele, jak se chce pomstít.

V přímém protikladu k předcházejícím veršům přechází žalm v nářek. Současná doba vypadá nyní jinak: národ je zavržen, zahanben, na útěku před odpůrci, vydán na pospas pohanům. Obrazem ovcí, vedených na porážku, ukazuje hrůzu války a bezmocnost poražených. Bůh tedy přestává provázet izraelský národ. V tomto obrazu se setkáváme se starověkou představou, podle které nad válčícími vojsky neviditelně bojovali jejich bohové a výsledek nebeského boje určoval vítězství pozemské.

Chceme-li správně porozumět, musíme vzít v úvahu dvě věci. Za prvé: žalmista a naříkající společenství nerozumí nynějšímu Božímu jednání, protože jim uniká jeho smysl. Za druhé se zde sedmkrát opakuje sloveso ve druhé osobě jednotného čísla. Autor připisuje Bohu: “ty jsi nás zavrhl, zahanbil, netáhneš už s našimi vojsky; dopustils, že jsme utíkali; vydal jsi nás, odprodal. To vše není obžalobou, ale projevem odevzdanosti do mocné Boží ruky. Nářek žalmisty nad momentální nouzí národa můžeme však také chápat jako dotaz, zda by Bůh přece jen nechtěl odvrátit utrpení od národa – pro svou čest.

To vše nás stihlo, i když jsme na tebe nezapomínali
ani nezrušili tvou smlouvu;
neodvrátilo se ani naše srdce
a nesešly naše kroky z tvé stezky,
když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě
a přikryl jsi nás temnotou.
Kdybychom zapomněli na jméno svého Boha,
kdybychom vztáhli své ruce k cizímu bohu,
nebyl by na to Bůh přišel?
Vždyť on zná tajnosti srdce!
ro tebe jsme přece stále vraždění,
mají nás jen za jatečné ovce!

Žalmista ani naříkající národ nerozumí Bohu. Proč Bůh dopustil tuto zničující porážku? Nezapomněli přece na Boha, nezrušili, ani nezradili jeho smlouvu. Jejich život je ohrožen. Jsou v neustálém nebezpečí. Jediné, co jim zbývá, je dál věřit Bohu a neopustit ho. Žalmista se dovolává Boží věrnosti i v době utrpení. Strastiplným místem je pustá, neobydlená krajina. Takovou krajinou se může stát i Zaslíbená země, pokud ji nebude Hospodin chránit. Prostor, na kterém měl žít vyvolený národ ve společenství s Bohem, je přikryt temnotou. Pro lid první smlouvy je charakteristické vědomí, že Bůh zná i ty nejskrytější myšlenky srdce. Na jedné straně je to velmi skličující, protože člověk před Bohem nic neutají, ale na druhé straně velmi osvobozující, protože smí věřit, že jej bude soudit spravedlivý a milostivý Bůh, nikoli člověk.

Vzbuď se, proč spíš, Pane?
robuď se, neodháněj nás navždy!
roč skrýváš svou tvář,
zapomínáš na naši bídu a útisk?
Vždyť do prachu je sražena naše duše,
na zemi leží naše tělo.
ovstaň nám na pomoc
a vysvoboď nás pro svou lásku!

Žalm je zakončen dvěma otázkami po důvodech. Nejprve zaslechneme starou liturgickou formuli: “proč spíš, Pane?” Je pravděpodobné, že touto větou se pokoušeli “probudit” Bálovi ctitelé svého boha. Žalmista ovšem ví, že Hospodin je zcela jiný než přírodní božstva. Chce však Boha přimět k zákroku, proto ho oslovuje tímto způsobem. I druhá otázka vychází z víry v Boží spravedlnost a moc: “Proč skrýváš svou tvář?” Žalmista je věrný navzdory svému utrpení. Snad i proto se diví, že jeho postavení je téměř beznadějné. Jako by na něho Bůh zapomněl. Prosí nejen za sebe, ale za všechen utiskovaný lid. Chce vědět, zda má toto utrpení nějaký smysl. Jeho postavení je tak zlé, že jedinou odpovědí může být pouze okamžitý Boží zásah. Věří v jeho milosrdenství.

V Novém zákoně považoval Pavel tento žalm za vhodnou modlitbu pro první církev. Cituje z něho ve svém listu Římanům: “Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?.. Jak je psáno: “Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval” (Ř 8, 35-37). Žalm je tedy velmi vhodný jako modlitba novozákonní církevní obce. Boží lid je stále v různých zemích pronásledován kvůli Ježíšovi. Proto se musí celá církev modlit k Bohu, svému zachránci. V těchto verších můžeme také vnímat volání mučedníků, jak čteme v Janově Zjevení: “spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: “Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?” (Zj 6, 9-10). Křesťané se mohou tento žalm modlit za mlčící a pronásledovanou část církve. e.

o smyslu utrpení se ptají lidé všech dob. Existují mnohé částečné odpovědi, které snad jsou správné, ale žádná z nich nikdy neuspokojí zcela toho, kdo trpí. Vždy zde zůstává prostor pro Boží tajemství.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3