Ž 46

Marie Zouharová

 

O páté neděli velikonoční budeme zpívat po prvním čtení některé verše 145. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v pořadu “Bible v liturgii” zabývali. Obrátíme tedy svou pozornost k 46. žalmu.

Nelze již s jistotou zjistit, při jaké bohoslužebné slavnosti se tento žalm zpíval. Nevíme, zda se v Jeruzalémě konala slavnost uvedení Hospodina na královský trůn. Mohlo ovšem jít o jinou oslavu na Siónu. Můžeme také mít před sebou píseň o důvěře v Boží vyslyšení. Podle obsahu se však právem můžeme domnívat, že se váže k svatému městu Jeruzalému a chrámu.

Historickým pozadím může snad být nezdar Sancheribova asyrského tažení proti Jeruzalému za krále Ezechiáše v roce 701 před Kristem. Text žalmu se však neváže na dějiny, připomíná absolutní spásnou moc Boží na konci času.

Žalm je hymnicky laděnou písní a vyjadřuje důvěru národa. Svou formou patří k poeticky vybroušeným skladbám žaltáře. Řeč je nápaditá a plná obrazů. V hebrejském originálu by mohl být její rytmus příkladem hebrejské poezie. Autor nebyl jen básníkem a pěvcem, ale také teologem a znalcem Písma, protože své hlavní myšlenky vybral z prorockých spisů. Podle prorockých výpovědí již začíná budoucí spása.

Není jasné, kdy žalm vznikl. K jeho sepsání došlo nejspíš po babylonském vyhnanství. Žalmista vidí někdejší vysvobození Jeruzaléma z rukou Asyřanů jako podnět k posílení víry a důvěry národa v Boha. Ten je přítomen v každé chvíli dějin a řídí vše ke konečnému cíli.

Bůh je naše útočiště a síla,
osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.
Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země,
i kdyby se hory řítily do hlubin moře.
Ať se bouří moře, pění jeho vody,
ať se třesou hory, když se moře vzdouvá,
s námi je Hospodin zástupů,
Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Žalm začíná vyznáním důvěry v Boha, zobrazuje hlubokou víru, která je charakteristická pro celý žalm. Ten chce zdůraznit jedinost Boha Izraele a používá k tomu obrazů a výrazů převzatých ze starých kanánských stvořitelských mýtů o boji s chaosem. Snad šlo o konkrétní nebezpečí, které ohrožovalo Jeruzalém. Také Izaiáš používá pojmů z bájí při popisu nepřátelských útoků: “Hluk četných čeledí lidských hlučí jako moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod” (Iz 17,12).

Nejde o popis přírodní katastrofy. Je zde vyjádřena jistota, že svět, který stvořil Hospodin, má svůj pevný řád. Hospodin je na straně svého lidu. I kdyby svět zanikal, tento zánik nemůže ohrozit víru. Nemůže zahynout národ, který je se svým Bohem spojen smlouvou. Bůh jej podpírá, i kdyby svět upadl v totální chaos, kdyby “se moře vzdouvalo” a “hory řítily do hlubin země”. Hospodin je vždy bezpečnou tvrzí ve všech bouřích.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího,
Bůh je v jeho středu, nepohne se,
od časného jitra Bůh ho bude chránit.
Národy se bouřily, říše se bortily;
tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.
S námi je Hospodin zástupů,
Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Tyto verše oslavují Boží město Jeruzalém. Je zobrazen jako místo, kterému rajský proud vody přináší požehnání a život. Základem této představy o řece vytékající z ráje je opět motiv kanánské báje, který byl převzat První knihou Mojžíšovou: “Z ráje vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dále se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon… jméno druhé řeky je Gíchon… jméno třetí řeky je Chiddekel… čtvrtá řeka je Eufrat” (Gn 2,10-14). Proroci tuto představu převzali. Slova o tocích, které přinášejí Jeruzalému radost, zobrazují Boží štědrost a plnost požehnání. Vodní proud dává všemu nejen plodnost, ale je též ochrannou hranicí. Tímto obrazem chce žalmista znázornit Boží blízkost. Jeho požehnání a ochrana jsou “k radosti Božímu městu”. Stejná myšlenka se nachází u proroka Sofoniáše: “Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého!” (Sf 3,15). Rovněž prorok Izaiáš vyslovuje stejnou myšlenku: “Probuď se, probuď, oděj se silou, Sióne, oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec a nečistý” (Iz 52,1).

Obyvatelům Jeruzaléma nepomohou tedy před nepřítelem nebo chaosem vesmíru silné hradební zdi a poloha města na kopci, ale přítomný Bůh, který od časného jitra, kdy se začínaly boje, poskytuje pomoc. Ranní úsvit byl také dobou, kdy se očekávala Boží znamení a udílely věštby: “Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat” (Ž 5,4).

Izraelité vzpomínali při recitaci tohoto žalmu tohoto žalmu nejen na svaté Boží město v minulosti, kdy bylo pod vládou Davidovců na vrcholu své slávy a v chrámě se konaly bohoslužby k oslavě Hospodina. Připomínali si také zázračnou záchranu Jeruzaléma, obklíčeného asyrským králem Sancheribem. Druhá kniha královská popisuje tuto situaci: “Stalo se pak té noci, že vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtvi, všude mrtvá těla. Sancherib, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam” (2 Kr 19,35n).

Z žalmu se tedy dozvídáme, kdy a za jakých okolností může obstát Boží lid: Jedině Boží přítomnost mu zaručuje bezpečí.

Hospodin zachraňuje nejen před nepřáteli: “tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula”. V tomto verši rozšiřuje žalmista Boží působení. Vrací se k začátku žalmu, kde popisuje přírodní katastrofy. Izraelité vyznávají: Ty nám nemohou uškodit, protože “s námi je Hospodin zástupů.” Bůh je Pánem dějin a kosmu, času i věčnosti.

Hospodin je zde osloven jako Nejvyšší. Toto pojmenování se objevuje v jeruzalémské tradici již v době předizraelské. Čteme o tom v První knize Mojžíšově: “Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země” (Gn 14,18).

Sbor a lid se potom přidává a vyznává: “Hospodin zástupů je s námi”. Tento termín pochází z doby, kdy Bůh zázračně zachraňoval svůj lid před nepřítelem.

Druhé označení Boha zní: “Bůh Jakubův”. Toto označení připomíná období praotců. Obrací pozornost posluchačů do vzdálenější minulosti, kdy Hospodin chránil své věrné a nedal jim zahynout, i když bloudili v cizině – ani v Egyptě, kde se stali otroky. Stejný Bůh je nyní ve svatém městě Jeruzalémě uprostřed svého lidu. Proto se tento lid nemusí bát okolního světa, ani temných mocností, ani budoucnosti.

Třetí části žalmu připravuje závěr: Bůh založí své definitivní království. Proto autor textu vyzývá Boží lid:

Pojďte, pozorujte Boží skutky,
které učinil k úžasu země.
Tlumí války až po samé hranice světa,
láme luky, přeráží oštěpy a štíty pálí ohněm.
Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh,
převyšuji národy, převyšuji svět.
S námi je Hospodin zástupů,
Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Žalmista jasně vyznává, že celá minulost i budoucnost země je v Božích rukou. Jeho výzva patří národům, které se obracejí k Bohu. Také u proroka Izaiáše se dočteme, co praví Hospodin: “Slyšte, vzdálení, co činím, poznejte, blízcí, mou bohatýrskou sílu!” (Iz 33,13). Navzdory všem válkám, které přinášejí jen ničení země a prolévání krve, nastolí Bůh na zemi konečný pokoj, který předpovídali proroci: “On bude soudit národy, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Národ nepozdvihne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji” (Iz 2,4). “V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí” (Oz 2,20).

Bůh mluví, jedná a zasahuje jako Pán a Král. Důrazně varuje všechny, kdo by ho nechtěli brát vážně: “Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh”. Je to výzva nejen pro Izraelity, ale pro celý svět.

Výrok – “převyšuji národy, převyšuji svět” – připomíná Izaiáše: “Ponížen bude zpupný pohled člověka, sehnuta bude lidská povýšenost; v onen den bude vyvýšen jedině Hospodin” (Iz 2,11).

Izrael trpěl stále válkami. Byl do nich vtahován okolními národy, jejich rozpínavostí. Pomýšlel na budoucnost bez válek. V tomto žalmu je ujišťován, že na něj Hospodin nezapomněl. Bůh má moc dát světu mír.

Téma našeho žalmu se týká Boha smlouvy, který zachraňuje a ochraňuje svaté město Jeruzalém. Toto téma se dále rozvíjí v Novém zákoně: “A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém… A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: “Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo” (Zj 21,1-4). V listu Židům pak čteme: “Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů… a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova” (Zj 12,22-23).

46. žalm může tedy posílit naši důvěru v Boží záchranu, která se týká nejen nás, ale celého světa. Může mám dát odvahu k další cestě, i když jsou na ní různé překážky. Potvrzuje naši jistotu, že Kristus je mezi námi: “já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto světa” (Mt 28,20). V této jistotě můžeme překonat strach: “Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?” (1 J 5,5).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2