Ž 51

Petr Chalupa

 

O první neděli postní v cyklu A zpíváme po prvním čtení některé verše 51. žalmu, který je řeckým a latinským překladem považován za žalm padesátý.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství,
pro své velké slitování zahlaď mou nepravost.
Smyj ze mne úplně mou vinu
a očisť mě od mého hříchu.

První část začíná prosbou o vysvobození z hříchu. Odvolává se postupně na tři Boží vlastnosti, popřípadě způsoby jednání: Hospodin se má „smilovat“, tj. projevit velkorysost vyššího k nižšímu, má uplatnit své „milosrdenství“, jež se odvozovalo od obětavé solidarity mezi příbuznými, a projevit své „slitování“. Důraz se klade na tento třetí způsob Hospodinova jednání. Hned na začátku žalmu má být totiž jasné: Boží soud nad hříšníkem, při kterém Bůh konfrontuje člověka s jeho hříchem, nesměřuje jako projev jeho milosrdenství k zániku, nýbrž k záchraně a novému stvoření. Svým soudem Bůh zachraňuje. Jeho spravedlnost je milosrdenstvím, neboť potírá a odstraňuje hřích s jeho mnohotvárnou ničivostí. Tři hebreská slova pro hřích vyjadřují různé podoby hříchu. „Nepravost“ je proviněním proti Božímu řádu, směřujícímu k životu a spáse. „Vina“ je škoda, kterou někdo druhém způsobil a která ho pak ohrožuje. Jako „hřích“ se označuje odchýlení od správné cesty a minutí stanoveného cíle. Pomocí tohoto pojmu se hřích označoval jako provinění proti Hospodinu. Podle sloves „zahlaď“, „smyj“, „očisť“ považuje modlící se člověk hřích za špínu, která znečišťuje jeho životní prostředí, jeho šaty i jeho nitro. Prosí, aby Bůh tento neřád „smyl“ – podobně jako se umývá nádobí nebo perou šaty; žádá, aby Bůh očistil jeho nejhlubší nitro – podobně jako se kovy čistí tavením. Jde tedy nejen o odstranění hříchu ve smyslu obnovení dřívějšího stavu, ale o proměnu hříchem postiženého člověka.

Neboť já svou nepravost uznávám,
můj hřích je stále přede mnou.
Jen proti tobě jsem se prohřešil,
spáchal jsem, co je před tebou zlé,
takže se ukáže, jak je tvůj rozsudek spravedlivý,
že jsi bez úhony ve svém soudu.
Hle, s vinou jsem se narodil
a v hříchu mě počala má matka.
Hle, líbí se ti upřímné srdce,
ve skrytu mě učíš moudrosti!

Na otázku „proč je třeba prosit o milost a očištění?“ odpovídá první část 5. verše poznáním viny. Druhá část 5. verše potvrzuje s ohledem na plynutí času: „můj hřích je stále přede mnou“; to znamená, že neurčuje pouze minulost, ale také současnost, není překonán a zapomenut, spíš neustále působí. Hovoří-li modlící se člověk v 5. verši nejprve jakoby sám k sobě, 6. verš činí z tohoto poznání vyznání před Bohem. Z poznání vlastní situace vyplývá důsledek; z umístění „můj hřích je stále přede mnou“ se stává: „jen proti tobě jsem se prohřešil“. Výslovně tedy nejde o hřích proti bližnímu, ale proti Bohu. Vykladači pomýšleli na modloslužbu či na pochybení při bohoslužbě. Je však na místě vidět jakoby v protikladu – provinění proti bližnímu a vinu před Bohem? Nadpis, který byl později k žalmu připojen, ukazuje jinou cestu. Ve scéně, kterou připomíná, vyznává David provinění vůči Uriášovi: „Zhřešil jsem před Hospodinem“ (2 S 12,13), takže provinění vůči bližnímu je chápáno jako vina před Bohem.

Jestliže přechází 6. verš od poznání hříchu k vyznání, pak se 7. verš zabývá ještě jednou vyznáním vlastní – i obecnější – hříšnosti. V souvislosti je odůvodněním prosby, nechce však modlícího se člověka ospravedlnit, ale spíš prohloubit jeho vyznání. Jestliže 6. verš vyznává ještě hřích modlícího se člověka, 7. verš říká výslovně, že člověk je hříšník, a to od počátku:

„s vinou jsem se narodil“.

Když člověk poznává, že nejen jeho čin je hříchem, ale že sám je hříšníkem, táže se po původu hříchu. Názor, podle kterého je každý výtvor lidského srdce „od mládí zlý“ (Gn 8,21), se v doznání vyhrocuje tak, že sahá až k narození, dokonce až k nejranějším počátkům, které se jednotlivci vymykají (v. 7):

„V hříchu mě počala má matka“.

Nepomýšlí se na hřích matky či rodičů, ani na hřích, který by hovořící člověk zdědil po předcích či prarodičích, ani na hřích, který by vznikl plozením či rituální nečistotou. Hřích nemůže být vysvětlen tak, že člověk odkáže na druhé, že ho odvodí od něčeho mimo sebe. Lpí na něm, jak zjišťuje 6. verš: „prohřešil jsem se“. Hřích je spojen s jeho bytím od počátku. Žalmista si neuvědomuje jen to či ono provinění, přestoupení toho či onoho přikázání, nepovažuje se za pachatele jednotlivých hříchů, ale – dříve, než pomyslíme na zaviněnou souvislost mezi činy a jejich důsledky – před Bohem je vždy a bez výjimky hříšníkem.

Uznání hříšnosti odlišuje modlícího se člověka od bláznovství hříchu, který popírá či dokonce potírá Bohem stanovený spravedlivý řád. Moudrost znamená nechat se Bohem vést k uznání vlastní omezenosti a k prosbě o zachraňující Boží spravedlnost. Docházíme k jádru první části: Tím, že člověk přenechává svou hříšnou existenci soudu slitovného a milosrdného Boha, důvěřuje v jeho pomáhající a zachraňující spravedlnost, jež může vést z područí hříchu k novému životu.

Pokrop mě yzopem a budu čistý,
umyj mě a budu bělejší než sníh.
Popřej mi slyšel hlas veselí a radosti,
ať zajásají kosti, které jsi zdrtil.
Odvrať svou tvář od mých hříchů
a zahlaď všechny mé viny.

Očista vlastního nitra Bohem má způsobit tak radikální osvobození od viny, že modlící se člověk se stává „bělejším než sníh“. Tato bílá je protikladem tmavé, popř. černé barvy zármutku – truchlící nosil tmavou žínici, naříkající byl pokládán za „špinavého“ – nebo spíš barvy krve, červené. Zde opět zaznívají prorocké představy: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh“.

Čistota tedy není vůbec samozřejmá nebo je dokonce vyloučena? Modlitba nechce odvádět od skutečnosti, obrací se proti tomu, co by bylo možné očekávat, je protikladem k popisované skutečnosti. Není třeba hledat zde propojení víry se životem. Řeč o Bohu se netýká nějaké jiné oblasti mimo skutečnost; je voláním z této skutečnosti, nespokojuje se s tím, co je a jaké to je, vyprošuje a s nadějí očekává změnu současného stavu, svou podstatou je tedy s důvěrou v Boha zaměřena na změnu skutečnosti.

„Zdrcené kosti“ v 10. verši nepomýšlejí na nemoc, navíc schází prosba o uzdravení; výraz nelze brát doslova, popisuje totiž obrazně situaci jednotlivce. S ohledem na výlučnost starozákonní víry v jediného Boha způsobuje nouzi On sám. Zdeptanost, kterou způsobil, se má obrátit v radost; prosí se o zvrat utrpení.

Jestliže vychází z nouze nářek, že Bůh skryl svou tvář, nebo prosba, aby Bůh svou tvář neukrýval, pak se zde vztahují slova „odvrať svou tvář“ překvapivě na hřích a vyjadřují naději, že Bůh od něho odhlédne.

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.
Vrať mi radost ze své ochrany
a posilni mou velkodušnost.

Může-li být odpuštění chápáno jako jednorázové osvobození od minulosti, které umožňuje nový začátek, pak 12. a 13. verš vyprošují neustálou pomoc pro budoucnost, trvalou změnu, od zastánce, který člověka na nové cestě neopustí: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti“.

V podstatě se zde vyjadřuje eschatologická naděje, která přesahuje historické zkušenosti a možnosti, a ještě více než vysvobození od současného stavu a než jednorázový nový začátek očekává trvalou, definitivní proměnu vlastního nitra, trvalou, hlubokou změnu člověka až do jeho skrytého nitra.

Prosba „stvoř mi čisté srdce“ je ojedinělá. Tato „jedinečná“ modlitba přesahuje obvyklé vyznání, že Bůh „zkoumá srdce“ (Ž 7,10), a je srovnatelná se slovy proroků Ezechiela a Jeremjáše: „Očistím vás… Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha; odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,25; srov. 11,19; Jr 24,7; 31,33).

„Srdce“ není sídlem pouze citu a emocí, ale především myšlení a chápání, poznání a schopnosti usuzovat, chtění a plánování nebo také svědomí. „Duch“, vlastně „dech/dýchání, dech života“, je místem nálad a schopností, tedy síly směřující k jednání. Člověk má jak srdce tak i ducha; schází mu však jak čisté srdce tak i stálý, vůči vrtkavosti a omylu pevný duch. Tyto pojmy však neznamenají jen část člověka, ale v jistém ohledu samotného člověka. Paralelní výpovědi o stvoření čistého srdce a obnovení stálého ducha doufají v Boží čin, který se bude týkat celého člověka – snad s rozdílem toho, co chce a co vykoná: přetvoř mě, daruj mi správné myšlení a vytrvalou sílu k uskutečňování!

Prosba o proměnu užívá slovesa, které velmi přesně odlišuje Boží a lidské jednání, stvořitele a tvora; hebrejské „bárá“, „stvořit“ se totiž užívá jen o Boží činnosti.

Podobně jako v prorockých obžalobách a zaslíbeních je ve vyznání obsaženo poznání, že člověk nedokáže sám dosáhnout toho, po čem touží. Proto je proměna eschatologicky očekávaným novým stvořením. Už tímto slovesem je naznačena zázračná a jedinečná skutečnost, jež se má na člověku uskutečnit.

Bezbožné budu učit tvým cestám
a hříšníci se budou obracet k tobě.
Zbav mě, Bože, trestu za prolitou krev, Bože, můj spasiteli,
ať zajásá můj jazyk nad tvou spravedlností.
Otevři mé rty, Pane,
aby má ústa zvěstovala tvou chválu.

V této části žalmu je propojen příslib chvály s prosbami. Žalmista prosí, aby mu Bůh dal schopnost vyvodit z obnovení správné důsledky. Chce se dát do boje s hříchem tím, že bude hříšníky učit Hospodinovým cestám, vysvobozujícím z hříchu a smrti. Chce toho dosáhnout radostnou chválou, která otevře jejich oči i srdce Hospodinu, Bohu spásy a zachraňující spravedlnosti. Zachráněný žalmista bude věrohodně učit o záchranných Hospodinových cestách.

Vždyť nemáš zálibu v oběti,
kdybych věnoval žertvu. nebyla by ti milá.
Mou obětí, Bože, je zkroušený duch,
zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.

18. a 19. verš působí zprvu jako dodatek díky náhlé změně tematiky. Ke slovu se dostává kritika bohoslužby. Přesto však k děkovné písni patří původně oběť chvály a oběť děkovná. Zde se děkovná píseň setkává s obětí. 18. verš navazuje v kritice oběti podobně jako proroci na kněžskou teologii zásluh. Odmítání oběti se přitom netýká jednotlivé oběti, ale zobecňuje; i v tom je náš žalm sepsán v duchu proroků. 19. verš vyhrocuje angažovanost osoby, kterou při oběti nelze ničím jiným nahradit. Jsou-li správnou obětí „zkroušený duch a zkroušené srdce“, pak modlící se člověk nabízí jako oběť sám sebe.

Pane, obšťastni Sión svou přízní,
znovu zbuduj hradby Jeruzaléma.
Pak opět najdeš zalíbení v zákonitých obětech, v celopalech i žertvách,
na oltář ti budou klást býčky.

Tento liturgický dodatek navazuje na předcházející text, chápe ho nově a nabízí tak nejstarší výklad.

Ve způsobu, jakým Ž 51 uvažuje o lidské situaci, se objevují podstatné rysy vysloveně eschatologického očekávání ve Starém zákoně: zkušenost křehkosti existence spojená s radikálním uznáním viny; obsáhnutí celku, tedy také času od nejstarších počátků až po budoucnost; tušení či jistota, že polepšení nestačí – vyprošovaný a s nadějí očekávaný stav je sám o sobě nedosažitelný; zaměření na obnovu jako stvoření; propojení spásy a uzdravení, nitra a zevnějšku; zřetelné soustředění na Boha. Tím vším přesahuje 51. žalm prorocká očekávání budoucnosti ve vztahu k jednotlivci, základní názory a myšlenky přetváří v prosbu, odhaluje však přitom věci obecné a obecně platné, takže jeho podstatných výpovědí lze použít v různých situacích a dobách.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3