Ž 56

Marie Zouharová

 

O 14.neděli v mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše 66. žalmu. Tento žalm jsme však již v pořadu Bible v liturgii probírali.

Zaměřme tedy dnes svou pozornost k 56. žalmu. V tomto žalmu můžeme rozeznat typické prvky nářku: od stížnosti na obtížnou situaci přes prosby až ke chvále Boha. Podivné ovšem je, že žalmista na Boha nenaléhá, například otázkou “jak dlouho ještě?”, ani ho neobžalovává otázkou “proč se mi přihodilo něco takového?” Namísto toho převládá v žalmu vyznání důvěry v Boha, které je protikladem vzhledem k útisku ze strany nepřátel, je lékem proti strachu, který nahánějí. Z hlediska druhu můžeme tedy zařadit 56. žalm mezi prosebné písně, které vyjadřují důvěru v Boha.

Sotva lze říci něco jistého k otázkám, kdy a kde žalm vznikl. Nejpsíš byl vytvořen v době po babylónském vyhnanství.

V nadpisu nacházíme údaj “sbormistru”, který připomíná hudebníka, jenž zřejmě řídil přednes písně. Pak se připomíná David – jako vzor modlícího se člověka. Další údaj v nadpisu – “pamětní zápis” – charakterizuje žalm jako významný text, který byl vytesán do kamene. Tajuplný údaj – “podle skryté holubice v dáli”- naznačuje pravděpodobně melodii, podle které se žalm zpíval.

Nadpis se rovněž zmiňuje o konkrétní situaci ze života krále Davida. Skladba má být svědectvím o období, kdy se Davida “zmocnili Filišťané v Gatu.” Tato informace je nejspíš pozdějším dodatkem. Zasazuje žalm do doby, o které čteme v První knize Samuelově: “I povstal David, aby onoho dne prchl před Saulem. Přišel k Akíšovi, králi Gatu. Akíšovi služebníci řekli králi: “Což to není David, král země? Což se o něm nezpívalo při tanečním reji: “Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce?” Tato slova utkvěla Davidovi v mysli a velice se bál Akíše, krále Gatu” (1 S 21, 11 – 13).

Situace z Davidova života se časem staly předlohami, které se mohly vztahovat na kteréhokoli krále z jeho rodu – a nakonec na každého věřícího člověka. Nebyly tedy míněny jako historický údaj. Když srovnáme 56. žalm a citovaný úryvek z První knihy Samuelovy, vidíme, že žalm nepopisuje Davidův život mezi Filišťany. Autor textu spojil svou bídu s útlakem Izraele. Chce být představitelem těch, kdo jsou pronásledovaní.

Žalm začíná prosbou a vylíčením nouze:

Smiluj se nade mnou, Bože, neboť člověk po mně šlape,
stále mě tísní bojem.
Stále po mně šlapou moji protivníci,
je jich hodně, kdo proti mně brojí.
Svrchovaný, když se mě zmocní bázeň,
v tebe budu doufat.

Žalmista prosí ve své nouzi Boha o milost, neboť protivníci po něm doslova “šlapou”. Stojí proti němu přesila záludných nepřátel, kteří číhají na jeho chybný krok. Jsou vylíčeni jako válečníci. Proti takové přesile je žalmista bezmocný, není schopen byť jen se pokusit o odpor. V hodině nebezpečí klade svou důvěru v Boha. Tato důvěra není ovšem navždy získanou skutečností, je třeba stále ji obnovovat. Podle žalmisty patří důvěra vůči Bohu k podstatě lidského života. Důvěra ovšem předpokládá víru v Boha. Pak ztrácí před Boží mocí svůj význam každá lidská moc.

Z jiných starozákonních spisů je to především prorok Izaiáš, který vyzývá k nebojácnosti odkazem na Boží ochranu: “Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh” (Iz 41, 10). “Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj” (Iz 43, 1). “Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu” (Iz 43, 5). “Neboj se, Jakube, můj služebníku…” (Iz 44, 2).

Vraťme se však k textu 56. žalmu:

V Boha, jehož slib velebím,
v Boha důvěřuji a nebudu se bát,
co mi může udělat člověk?

Pokud se žalmista uchýlí pod ochrannou Boží moc, ztrácí strach z nepřátel. Ve srovnání s Bohem jsou nepřátelé jen slabí a smrtelní “lidé.” V knize proroka Izaiáše se dočteme: “Egypt – to jsou jenom lidé, a ne Bůh” (Iz 31, 3). Na jiném místě této knihy nacházíme nádherný obraz: “Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. …Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo našeho Boha je stálé navěky” (Iz 40, 6nn).

Žalmista zůstává Bohu věrný, protože ví, že každá nepřátelská akce proti němu se nakonec ukáže jako bezmocnost.

Tento verš se v písni objeví ještě jednou. Na způsob refrénu zdůrazňuje nejdůležitější výpověď.

56. žalm pokračuje slovy:

Celý den na mě sočí,
všechny jejich myšlenky směřují k mé zkáze.
Scházejí se, číhají,
slídí po mých stopách, usilují o můj život.
Za zločin je stihni odplatou,
Bože, sraz v hněvu národy!

Žalmista se stále pohybuje mezi strachem a nadějí. Vyznání víry se střídá s nářkem nad záludností nepřátel, kteří na něho číhají. Sledují každý jeho krok, podobně jako lovec sleduje stopu divoké zvěře. Chtějí poznat jeho slabosti, aby ho znemožnili. Nejde o otevřené střetnutí, ve kterém by se žalmista postavil na odpor nebo by se jej mohl někdo zastat. Je to zvláštní situace, ve které se stále cítí napadán a ohrožován svými nepřáteli.V této nouzi existuje jediný pomocník – Bůh. Proto ho prosí o zásah proti nepřátelům: “za zločin je stihni odplatou”. Podle žalmistovy představy musí Bůh nepřátelské národy porazit, aby mohl být nastolen řád, který by zároveň znamenal konec žalmistova trápení.

Ty sám si zapiš mou bídu,
vpiš mé slzy do svého záznamu,
mé trampoty do svého svitku!

Žalmista ví, že si Bůh všímá všeho – i jeho zármutku a slz. Představa o zaznamenání určité věci v “nebeském” svitku je nejspíš převzata z mezopotamských královských dvorů. Podle této představy je před Bohem vedena “pamětní kniha” se jmény věrných. V knize proroka Malachiáše čteme: “Tehdy ti, kteří se bojí Hospodina, o tom rozmlouvali; Hospodin to pozoroval a slyšel. A byla před ním sepsána pamětní kniha se jmény těch, kteří se bojí Hospodina” (Mal 3, 16). Přesvědčení o tom, že utrpení a slzy nebudou Bohem zapomenuty, umožňuje žalmistovi žádat Boha o pomoc.

Také měření žalu množstvím vyplakaných slz mělo ve starověku docela konkrétní podobu. Podle svědectví archeologů se u hrobů a v hrobech často nacházejí lahvičky s dlouhým hrdélkem – takzvané slzice, do nichž truchlící zachycovali a v nichž pak ukládali své slzy.

Text žalmu pokračuje:

Pak ustoupí moji nepřátelé,
kdykoli tě budu volat;
vím velmi dobře, že Bůh je pro mne!

Slova dosvědčují naději na úlevu od nepřátel. Dokonce i ve své nouzi poznává žalmista, že Bůh určitě stojí na jeho straně a ochraňuje ho.

V dalších verších se důvěra opírá o Boží slib.

V Boha, jehož slib velebím,
v Hospodina, jehož slib velebím,
v Boha důvěřuji a nebudu se bát,
co mi může udělat člověk?

Tato slova jsme už slyšeli. Na tomto místě se v žalmu opakují jako nepatrně rozšířený refrén. Žalmista vyznává, že Bůh zvítězil nad protivníky. Proto jej upřímně chválí a ujišťuje o své důvěře. Ví, že člověk nemá nad ním žádnou moc. Svou důvěru opírá žalmista o Boží zaslíbení. Právě v krajních situacích lze vnímat základní rozdíl mezi člověkem a Bohem. Kdyby se “člověk” pokoušel postavit proti “Bohu” nebo proti lidem, kteří se jako žalmista utíkají pod Boží ochranu, vedl by nerovný – předem prohraný – boj.

V nouzi se biblický člověk zavazoval slibem:

Bože, jsem ti zavázán sliby,
přinesu ti děkovnou oběť,
že jsi vysvobodil můj život ze smrti,
mé nohy z pádu,
abych kráčel před Bohem ve světle živých.

Žalm je zakončen příslibem díkůvzdání. Žalmista vyslovuje poděkování a slibuje přivést děkovnou oběť. Hospodin ho vysvobodil ze smrti, uvedl ho do království života – do společenství s Bohem.

Světlo je symbolem života. Závěrečný verš ukazuje, že Bůh žalmistu vyslyšel a jeho důvěra v Boha je pevná. Spravedlivý ovšem ví, že jeho cesta k Bohu je dlouhá. Přesto se na ni vydává.

Kdyby Bůh po prožitém utrpení nezasál, musel by se žalmista domnívat, že trápení spravedlivého nepatří do Božích záznamů. To by odporovalo nejen jeho víře, ale i zkušenosti. Celý žalm mluví o důvěře v Boha. Touto důvěrou byl naplněn také Ježíš. Důvěra provázela celý jeho život a přivedla ho až k cíli. Své učedníky Ježíš povzbuzuje slovy: “Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou” (L 12,4). Sám slibuje, že bude se svými učedníky až do konce časů: “A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto světa” (Mt 28,20). Má se naplnit, co slibuje Janovo Zjevení: “Bůh jim setře každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo” (Zj 21,4).

Totéž přesvědčení sdílí apoštol Pavel v listu Římanům: “Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?”

Na závěrečný verš žalmu, zmiňující se o “kráčení před Bohem ve světle živých” (Ž 56, 14), navazuje Janovo evangelium: “Ježíš … opět promluvil a řekl: “Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života” (J 8, 12). Tak získává poslední verš žalmu nový rozměr.

V Denní modlitbě církve je 56. žalm zařazen do modlitby uprostřed dne ve 2. týdnu žaltáře. Je uveden názorem sv. Jeronýma, podle kterého “žalm představuje Krista v jeho utrpení.”

V liturgii mše svaté se objevuje 56. žalm dvakrát. Nejprve v pátek 2. týdne v mezidobí – v letech se sudým letopočtem. Následuje za čtením z První knihy Samuelovy, ve kterém sděluje Jonatan Davidovi: “Můj otec Saul usiluje tě zabít.” Liturgické použití žalmu navazuje zde volně na zmínku o Davidově situaci v nadpisu. Podruhé se s 56. žalmem setkáme v sobotu 24. týdne v mezidobí – rovněž v letech se sudým letopočtem. Poslední verš žalmu, zmiňující se o “kráčení před Bohem ve světle živých”, následuje po čtení z Prvního listu svatého Pavla Korinťanům, ve kterém apoštol hovoří o vzkříšení: “Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá.”

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6