Ž 66

Jindřich Fencl

 

Náš dnešní žalm, žalm šedesátý šestý, vybraný pro eucharistickou liturgii šesté neděle velikonoční v cyklu A, patří do druhé části žaltáře. Řadíme jej do velké skupiny žalmů, vyjadřujících díkůvzdání. Tyto žalmy bývají kolektivní – společenství v nich děkuje za hojnou sklizeň, za Boží starostlivost a péči, za vysvobození z nebezpečí a podobně; častěji však jsou individuální – jednotlivec připomíná nejprve na začátku žalmu zlo, které zakoušel, potom mluví o vyslyšení modlitby a vyjadřuje svou vděčnost Bohu – pak obvykle vyzývá věřící, aby se připojili k jeho chvále. V našem žalmu najdeme oba tyto rozměry: první až dvanáctý verš jsou kolektivním vyznáním a třináctý až dvacátý verš pak děkovným žalmem jednotlivce. První – společnou – část si můžeme ještě rozdělit na dvě části menší. První z nich je v prvním až třetím verši společnou modlitbou chvály, ve čtvrtém až dvanáctém verši pak jde o společné poděkování. Na tomto místě je možná dobré připomenout rozdíl mezi chválou a díkem. Dík je vyjádřením vděčnosti Bohu za to, co pro nás udělal a stále dělá, týká se konkrétního Božího jednání v životě jednotlivce, skupiny či národa; při chvále je pak naše pozornost zaměřena na Boha samotného, na to, jaký je, na jeho vlastnosti, na jeho charakter. Chválíme Boha za to, jaký je; díky chvále pak můžeme vstoupit do Boží přítomnosti a otevřít se jeho svobodnému působení v našem životě.

Podívejme se nyní na jednotlivé verše žalmu: V prvních čtyřech verších se začíná výzvou k Boží chvále a oslavě:

Hlahol Bohu, celá země!
Pějte žalmy k slávě jeho jména,
jeho chválu šiřte chvalozpěvem.
Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy!
Pro tvoji nesmírnou moc
se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé!
Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy,
ať zpívá žalmy tvému jménu.

Jsme vyzýváni k Boží oslavě, ke zpěvu žalmů k oslavě jeho jména. Vyzýváno je celé Boží stvoření, nejen lidé. Velikost Božích činů, jeho nesmírná moc přemáhá nepřátele, vzbuzuje v nich bázeň – tak velikou, že se „vtírají“ do jeho přízně, hledají záchranu v pochlebování, jako poražení se snaží zalíbit svému přemožiteli a odvrátit jeho hněv.

Následující verše, pátý až osmý, popisují Boží činy, jeho jednání s lidmi, které je důvodem naší chvály:

Pojďte, pohleďte na Boží skutky,
tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň.
Moře obrátil v souš,
řeku přešli suchou nohou;
radujme se tady z něho!
Věčně vládne svou bohatýrskou silou,
pronárody sleduje svým zrakem.
Odbojníci ať se nevyvyšují!
Dobrořečte, národy, našemu Bohu,
zvučně rozhlašujte jeho chválu.

Pátý verš je výzvou k tomu, abychom si všímali v našem životě, ve světě, v kterém žijeme, Božích skutků, jeho působení. Následující – šestý – verš připomíná dvě základní události z dějin Izraele: přechod přes Rákosové moře (moře obrátil v souš), jak o tom čteme v Druhé knize Mojžíšově, a přechod přes Jordán (řeku přešli suchou nohou), o němž vypráví kniha Jozue. Tyto dvě základní události života vyvoleného lidu – počátek záchrany (vyvedení z Egypta) a dovršení Božího zaslíbení (překonání Jordánu na cestě do Zaslíbené země) – znamenaly pro Izraele jasné svědectví o Boží péči. V mnoha knihách Starého zákona můžeme na ně najít odvolávky, ještě častěji na tu první – přechod Rákosového moře. Co Bůh učinil kdysi, je zde připomínáno. Je to totiž nejen zdrojem naděje, nýbrž i její zárukou. Jeho skutky se vždy znovu zpřítomňují tam, kde se rozhlašují. V sedmém a osmém verši následuje konstatování Boží vlády nade všemi národy a znovu výzva k chválení Hospodina, k rozhlašování jeho chvály.

Přečtěme si nyní další verše: devátý až dvanáctý:

Zachoval nás při životě,
nedopustil, aby nám uklouzly nohy.
Ano, zkoušel jsi nás, Bože,
protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro:
zavedls nás do lovecké sítě,
těžké břemeno jsi nám na bedra vložil.
Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil,
šli jsme ohněm, vodou,
vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.

I tyto verše jsou výzvou ke chvále, i když jsou připomínkou nepříjemných, nelehkých událostí v životě lidu. Myslí se zde opět na vyvedení z Egypta, na tříbení a zkoušky během putování pouští a na odpočinutí v Zaslíbené zemi. I cesta utrpení je cesta skryté Boží milosti, vedoucí k životu. Na Izraeli zjevoval Bůh tuto spásnou moc, která osvobozuje a proměňuje.

Díky textu v devátém a desátém verši – zachoval nás při životě – nebo v jiném překladu – On dal život naší duši – bývá tento žalm nazýván také žalmem o vzkříšení. Myslí se zde na Krista, na jeho utrpení a vzkříšení: Pán prošel zkouškou ohně jako stříbro, protože vzal na sebe naše nepravé příměsi, naše hříchy. Svou smrtí a vzkříšením nám přinesl vysvobození: dal život naší duši, zachoval nás při životě, vyvedl nás a dal hojnost všeho.

Od třináctého verše se přechází do jednotného čísla. Mluví zde jedinec, který se připojuje svým chvalozpěvem ke chvalozpěvu lidu, jehož je součástí. Bůh a jeho osvobozující zásah jsou důvodem k vděčnému plnění slibů a k obětem chvály, jak čteme v následujících verších, třináctém až patnáctém:

Vstoupím se zápalnou obětí do tvého domu,
splním ti své sliby,
jež moje rty vyslovily,
jež v soužení vyřkla moje ústa.
V oběť zápalnou ti přinesu to nejtučnější,
s obětním dýmem z beranů
připravím skot i kozly.
A následuje posledních pět veršů, které připomínají Boží osvobozující zásah:
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní,
budu vám  vyprávět, co mi Bůh prokázal.
Svými ústy jsem volával k němu,
svým jazykem jsem ho vyvyšoval.
Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti,
byl by mě Panovník nevyslyšel.
Bůh však slyšel,
mé modlitbě věnoval pozornost.
Požehnán buď Bůh,
že mou modlitbu nezamítl,
a své milosrdenství mi neodepřel.

Žalmista děkuje za vysvobození z tísně. Bůh odpověděl na jeho volání jako kdysi na volání lidu v Egyptě. Jeho tíseň není přesněji popsána, náleží už minulosti. Důraz je zde položen na Boží odpověď. A ta je přirozeně důvodem k vyprávění o Božích skutcích, aby se k chválám mohli připojit všichni, kdo žijí v bázni před Bohem, který vysvobozuje. Vyslyšení a vysvobození znamená i ospravedlnění a odpuštění. Ne vlastní zásluhy, nýbrž Boží milosrdenství zachovává věřícího a zachraňuje ho. Proto se modlí k Bohu, proto o něm zpívá.

Na závěr krátká úvaha: Izrael si neustále připomínal veliké Boží skutky ze své minulosti. Tyto připomínky najdeme v celém Starém zákoně, můžeme si připomenout některé žalmy, například sto třicátý šestý, které jsou jakýmsi výčtem vysvobozujících Božích činů. Důvodem připomínání je jednak obyčejná lidská vlastnost zapomínat – zapomínat to velké, co v mém životě Bůh učinil; dále jde o povzbuzování a utvrzování v naději, že Bůh, který vysvobodil předky z Egypta, převedl Rákosovým mořem, dovedl do Zaslíbené země a vykonal mnoho dalšího, je Bohem, který je přítomen i v současné, možná nezáviděníhodné situaci, a chce se svého lidu zastat. Veliké Boží skutky jsou tedy zdrojem naděje a zároveň její zárukou.

Mohli bychom si vzít z Izraelitů příklad a podívat se do svého života. Podívat se a připomenout si, co velikého udělal Bůh v mém životě, kým nebo čím jsem byl od Boha během svého života obdarován, jakého požehnání se mi od něho dostalo. Je už tomu v našem životě tak, že věci velké s odstupem času blednou, jaksi se zmenšují a vytrácejí se z naší paměti. Stává se nám to i ve víře, v našem vztahu k Bohu. Potřebujeme proto – spolu s připomínkou velikých Božích skutků všem lidem – připomínat si a mít na paměti i naše vlastní, osobní dějiny spásy; události, kterými Bůh promlouval do našeho života; dary, kterými jsme od něho byli obdarováni. To pak povede nás i naše bratry a sestry, s kterými se o tyto poznatky můžeme a máme sdílet, k vděčnosti a pevné naději, že tento náš „veliký“ Bůh velikým zůstává a že se o něho můžeme pevně opřít i v časech tísně a nejistoty.

Ať je pro nás tedy tento žalm výzvou k zamyšlení nad svými osobními dějinami spásy a výzvou k vyjádření Božího jednání v našem životě. Takové zamyšlení nás zcela jistě povede k modlitbě – k našemu chvalozpěvu a děkování za velké Boží činy.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4