Ž 67

Petr Chalupa

 

O 20. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat 67. žalm. Tento žalm je zpravidla považován za děkovnou píseň po sklizni. Zpívala se pravděpodobně při bohoslužbě v jeruzalémském chrámě. V textu žalmu se totiž mluví o úrodě, o požehnání, jež se projevuje právě bohatou sklizní. Víme také, že k izraelské bohoslužbě patřily letnice jako poděkování za sklizeň obilí a slavnost stánků na závěr sklizně vinné révy.

Obsahově se žalm dotýká dvou hlavních témat: Boží požehnání Izraeli vnímané národy a oslavování Boha ze strany národů ze jeho všeobecnou spravedlnost. Vzhledem k těmto tématům se plodnost země a bohatá sklizeň jeví spíš jako téma vedlejší. Souhrnně lze říci, že obsahem žalmu je prosazení a uchování Hospodinova řádu ve světě, a to jak pro Izraele, tak i pro národy celého světa – nebo přesněji: Požehnání Izraele a jím u národů vyvolaná ochota podřídit se spravedlivé Hospodinově vládě chválou a úctou. Požehnání země je základem, na kterém spočívají prosby a pohled do budoucnosti ve zbývajícím textu žalmu.

Žalm se skládá ze tří částí, druhá a třetí začínají stejnými slovy, která jsou jakoby refrénem. Pozornému posluchači neujde, že v první části se o Bohu hovoří jedenkrát, ve druhé dvakrát a ve třetí se slovo Bůh objeví třikrát.

Po stránce literárního druhu se v žalmu mísí několik prvků. První a poslední část jsou prosbami o požehnání, prostřední má charakter hymnu. Je možné, že nejstarší podoba žalmu byla vytvořena v rámci bohoslužby v jeruzalémském chrámě. Snad byl prosbou obce o požehnání, jež předcházela kněžskému udělení požehnání. Podle proroka Micheáše (Mi 4,1-5) zakládá Hospodin jako soudce právě ze Siónu mír mezi národy. 67. žalm svědčí o převzetí těchto představ do jeruzalémské bohoslužby. Podobné žehnací modlitby si však dokážeme představit také při bohoslužbě ve vznikající synagoze.

Žalm začíná prosbou o projev Boží milosti vůči modlící se obci, popřípadě vůči celému Izraeli:

Bože, buď milostiv a žehnej nám,
ukaž nám svou jasnou tvář,
kéž se pozná na zemi, jak jednáš,
kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.

Prosba navazuje na takzvané árónské požehnání ze Čtvrté knihy Mojžíšovy (Nu 6,24-26): “Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje.” Zároveň toto požehnání přetváří. Obměny textu árónského požehnání byly nedávno nalezeny v hrobech blízko Jeruzaléma. Nápisy na stříbrných amuletech pocházejí ze 7. nebo 6. století před Kristem. V samotném žaltáři nejdeme obměnu árónského požehnání ještě ve 121. žalmu: “Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i na věky.”

Vzhledem k textu árónského požehnání ve Čtvrté knize Mojžíšově zdůrazňuje 67. žalm některé věci zvláštním způsobem.

Používá například označení Bůh namísto Hospodin. Mluví však o “našem Bohu.” Spojuje tedy představu o Bohu všech lidí s představou o Hospodinu, Bohu Izraele. Bůh je tedy středem žalmu. Národy mají poznat, “jak jedná”, mají ho “velebit” a “ctít.”

Z árónského požehnání jsou převzaty tři formulace, jejich pořadí je však změněno. Žalm staví prosbu o požehnání, kterou árónské požehnání začíná, až na druhé místo. Sám začíná prosbou o milost, která se v árónském požehnání objeví až na čtvrtém místě – až za prosbou o rozjasnění Hospodinovy tváře. V árónském požehnání je Boží milost rozvinutím metafory o jasné Hospodinově tváři. Tato metafora pochází z oblasti mezilidských vztahů. Rozzářená tvář znamená radost, dobrotu a náklonnost. V souvislosti s audiencí u krále vyjadřuje jeho souhlas a “milost.” Ve spojení s Bohem označuje tento obrat Hospodinovu moc, umožňující a podporující život.

Seřazení sloves, použitých v našem žalmu – “být milostiv, žehnat a ukázat jasnou tvář” -, chce souvisle vyjádřit jeden děj. Už “být milostiv” ukazuje, že jde o osobní Boží náklonnost, ve které velkoryse rozdává z bohatství svých darů, popřípadě projevuje jako král svou přízeň. Následující “žehnat” upřesňuje, že nejde o jednorázový, ale o trvalý projev přízně, který směřuje k šťastnému životu v plnosti, ať už v rodině, ve společnosti nebo ve stvoření. Patří k tomu také plodnost země, která se ukáže dobrou úrodou. Jádro Božího požehnání je však mnohem obsažnější, jak se můžeme přesvědčit v textu Jakubova (Gn 49) nebo Mojžíšova (Dt 33) požehnání. Boží požehnání způsobuje, že každý obdrží vše, co potřebuje k životu, a že všichni mohou užívat těchto darů za vnitřního i vnějšího pokoje. Boží požehnání se projevuje jinak, než jeho záchrana v určitých situacích. Prostupuje každodenní život, a sice život ve společnosti i život jednotlivce. Zjednodušeně můžeme říci: Boží požehnání směřuje k dokonalému stavu přírody a společnosti. Právě o něco takového prosí třetí prosba. Chce, aby Bůh rozzářil svou dobrotivou a spásonosnou tvář nad Izraelem darem požehnaného života, takže bude požehnaný Izrael chápán jako viditelné znamení Boží přítomnosti v tomto světě. Všechny národy země poznají tak “cestu” a “spásu” tohoto Boha. Prostřednictvím Izraele mají národy pochopit, že Bůh Izraele chce spásu a podporuje život – jako takový chce být Bohem národů. Poznání této Boží vůle bylo velmi důležitou záležitostí ve světě, který vynakládal velmi mnoho prostředků na poznání vůle bohů pomocí obřadů, božských výroků a astrologie, aby si tak získal jejich přízeň a nevyvolal jejich hněv. V této souvislosti vyjadřuje náš žalm nemalý nárok Izraele: Prosí, aby Hospodin učinil svůj požehnaný lid prostředníkem požehnání a míru celému světu.

Ať tě, Bože, velebí národy,
ať tě velebí kdekterý národ!
Nechť se lidé radují a jásají,
že soudíš národy spravedlivě
a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy,
ať tě velebí kdekterý národ!

 

Hymnické jádro žalmu vychází z představy, podle které stanovuje Bůh Izraele spravedlivý řád světa mezi národy a vede je jako dobrý pastýř. Tato představa navazuje na starověké úvahy o bohu slunce a králi jako jeho představiteli v politické a sociální oblasti. Formulace “soudit spravedlivě” vystihuje činnost, jejímž prostřednictvím se věci uspořádávají ve smyslu spravedlnosti jako dynamického, aktivního principu. Především v Mezopotámii byli přesvědčeni, že tento princip udržuje ve stvoření řád, a to v oblasti kosmické i politické. Neustále se vracející a pravidelně postupující slunce se jevilo obyvatelům Mezopotámie jako nejdůležitější jev dynamického řádu stvoření, který se denně obnovuje. Z toho důvodu byl bůh slunce Šamaš považován za strážce stvoření a záruku, že se pohybuje – podobně jak slunce – po správné dráze. Náš žalm připisuje tuto roli Bohu Izraele. Má se jí ujmout tím, že nepatrnému a slabému Izraeli daruje uprostřed národů požehnání a spásu – takto se ukáže jako “spravedlivý” strážce řádu ve světě. Nesmíme ovšem přehlédnout, že náš žalm nepopisuje stav, nýbrž prosí, aby se národy podřídily světové vládě Boha Izraele. Přesněji: Prosí, aby Hospodin učinil Izraele místem své milostiplné přítomnosti, takže všechny národy poznají, že On je Bohem, který dává světu řád.

Země vydala svou úrodu,
Bůh, náš Bůh nám požehnal.
Kéž nám Bůh žehná,
ať ho ctí všechny končiny země!

Třetí část žalmu nejprve uvádí, že Hospodinovo požehnání lze vždy vnímat v plodnosti země. Můžeme tomu rozumět v dvojím smyslu. Jestliže bylo vyhnanství dobou prokletí a bylo spojeno se zpustošením země, pak nyní došlo ke zvratu. Vyhnanství skončilo a země znovu vydává plody. Jestliže bychom však vycházeli z teologie stvoření, pak bychom měli rozumět tomuto textu tak, že se země nachází navzdory všem poruchám v oblasti Božího požehnání. Především u proroků najdeme texty, které považují plodnost země a mír mezi národy za znamení eschatologické doby spásy. Chrám na Siónu je místem, ze kterého se šíří Boží požehnání. Odtud poskytuje Hospodin plodnost – v ohledu politickém i kosmickém.

Závěr žalmu navazuje na prosbu o požehnání v úvodu. Částečně ji opakuje a zaměření na Boha stupňuje slovy “náš Bůh.” Tak je vyjádřen zvláštní vztah Boha k Izraeli a připraveno závěrečné rozuzlení: Požehnání, které Bůh udělil svému lidu, má přivést celý svět k úctě vůči němu, to znamená k důvěře v Boha a k zaměření na jeho vůli. To jsou základy správného vnímání světa a aktivního začlenění do jeho “spravedlivého” řádu.

Význam 67. žalmu spočívá v rozšíření árónského požehnání ze Čtvrté knihy Mojžíšovy na všechny národy a v propojení požehnání národu s plodností země jakožto Božího stvoření. Služba Bohu získává podle tohoto žalmu politické a kosmicko-ekologické rozměry.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31