Ž 75

Marie Zouharová

 

O třicáté třetí neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení jako mezizpěv několik veršů devadesátého osmého žalmu. Také tento žalm jsme však již probírali v pořadu “Bible v liturgii.” Proto se dnes zaměříme na sedmdesátý pátý žalm.

Tento žalm lze jen velmi obtížně přiřadit k některému z literárních druhů. Ani přesnou dobu jeho vzniku nedokážeme určit. Nejspíš by se dal nazvat písní židovského společenství, která vznikla jako projev víry po babylónském vyhnanství. Autor chápe židovský národ jako Hospodinovy věrné, jako pravého Izraele. I když skladba vznikla v pohanském prostředí, vyslovuje se proti malomyslnosti a pochybnostem ve víře; vyslovuje naději, že na konci věků bude Hospodin triumfovat a prosadí právo. Text nás vede skrze pozemský svět ke světu budoucímu.

Žalmista se připojuje ke skupině lidí spravedlivých a chudých. Nastupuje na místo proroků, kteří hlásali odsouzení. Předává Boží poselství, napomíná a varuje. Vzbuzuje důvěru v Boží moc, která prosadí spravedlnost. Hospodin je králem a soudcem, který řídí všechny národy. On obnoví ve světě porušený řád, zejména jednání s chudými lidmi. Bůh jako stvořitel světa ručí za své stvoření.

Po obsahové stránce je sedmdesátý pátý žalm blízký děkovné písni Samuelovy matky Anny z První knihy Samuelovy (1 S 2,1-10). V její písni však převažuje díkůvzdání, zatímco náš žalm prozrazuje také malomyslnost a pochybnosti věřících.

Zaposlouchejme se do vlastního textu žalmu. Začíná těmito slovy:

Velebíme tě, Bože, velebíme
a vzýváme tvé jméno, vypravujeme o tvých divech.

Na začátku sedmdesátého pátého žalmu nenacházíme žádné zvláštní výzvy ke chvále a poděkování. Spíš se stáváme svědky situace, v níž určité společenství oslavuje Boha.

Základem této modlitby je nouze celého Božího lidu, který je pravděpodobně shromážděn v chrámě a velmi silně prožívá Hospodinovu blízkost. Vypráví sice o dřívějších Božích činech, které vnímá jako zázraky, ale prožívá i útlak, ve kterém již dlouho čeká na Hospodinův zásah. Tito lidé nenaříkají nad svou situací, ale chválí Boha. Tak se jejich víra posiluje, mizí strach a beznaděj.

Žalm pokračuje Hospodinovým výrokem:

“Až stanovím vhodnou dobu,
já sám budu soudit spravedlivě.
I kdyby se země třásla, i všichni, kdo ji obývají,
já pevně držím její sloupy.”

Bez jakéhokoli úvodu začíná Hospodinova řeč. Předává ji kněz nebo prorok. Nebo také žalmista prorokuje budoucí Hospodinův soud. Jestliže tuto řeč pronáší sám Bůh, pak jde o něco velmi závažného. Hospodin oznamuje, že má pevně v rukou dobu, kdy vykoná soud. Všechno je závislé na jeho rozhodnutí. Lid musí poznat, že jej nemůže donutit k jednání ani opovážlivost a svévolnost nepřátel, ani pochybnosti a touha utiskovaných. Nepřátelé mohou zuřit, zemí a jejími obyvateli mohou otřásat války, ale Hospodinova moc “pevně drží její sloupy”. Narážkou na starověkou představu o světě vypovídá žalmista o Boží stvořitelské moci, tedy také o právu na svrchovaný soud, na poslední soud. Toto právo mu nemůže nikdo upřít, i kdyby o něm pochyboval.

Pochybovače Hospodin varuje:

Říkám vzdorným: “Zanechte vzdoru”,
říkám bezbožným: “Nezdvihejte pyšně hlavu.
Nezdvihejte pyšně hlavu proti Nejvyššímu,
nemluvte drze proti Bohu!”

V těchto verších přebírá autor roli varujícího proroka. Pravda ho zbavuje strachu. Posílen vírou pozvedá v kruhu zbožných svůj hlas a varuje pyšné. Protiklad mezi pyšnými a zbožnými se projevuje v celém žalmu. Žalmistovi nepřátelé klamou a vychloubají se. On však cítí, že je za ně odpovědný, přestože je od nich utiskován. Napomíná je: “Zanechte vzdoru, nezdvihejte pyšně hlavu.” Vnímá jejich odpor jako vzdor proti Bohu: “Nezdvihejte pyšně hlavu proti Nejvyššímu, nemluvte drze proti Bohu!” Pak odhaluje příčinu jejich špatných činů. Tou je jejich pýcha. Důvěřují jen své vlastní síle a moci. Ale moc si nemůže podrobit právo. Už v První knize Samuelově, v modlitbě Samuelovy matky Anny nacházíme podobná slova: “Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy” (1 S 2,3).

Sedmdesátý pátý žalm pak připomíná Boha jako jediného soudce:

Spravedlnost nepřijde od východu ani od západu,
z pustiny ani z hor,
ale Bůh je soudce,
jednoho ponižuje, druhého povyšuje.

Tento sedmý verš je velmi obtížný. Snad se vztahuje na vyzývavé řeči, které popírají Hospodinovu soudcovskou vládu v dějinách. Na zemi není nikoho, kdo by mohl vládnout jen “vlastní spravedlností.” Něco takového dokáže jedině Bůh. Proto je zbytečné vyhlížet lidskou pomoc – ať už by měla přijít z kterékoli světové strany.

Hospodin jako soudce rozhoduje o povýšení a ponížení. Umí obrátit v opak to, co je, aby se nikdo nemohl chlubit a aby měl naději i každý ubožák, který nemá nic a nikoho než samotného Boha. V tomto smyslu se opět vyjadřuje Anna v První knize Samuelově: “Hospodin chudobným i bohatým činí, ponižuje a též povyšuje” (1 S 2,7).

Následující text vychází z takzvaného zákona odplaty:

Neboť Hospodin má v ruce číši,
v ní šumí víno silně kořeněné.
Dává z ní napít: vylokají je až po kvasnice,
pít musí všichni bezbožníci země!”

Obraz Hospodina, který opájí lid, je vykreslen i v šedesátém žalmu: “Dal jsi zakusit svému lidu tvrdý úděl, napojil jsi nás vínem, až se potácíme” (Ž 60,5). Omamný nápoj je i na jiných místech Písma svatého obrazem hlubokého hoře a zahanbení. Například u proroka Jeremiáše: “Toto mi řekl Hospodin, Bůh Izraele: “Vezmi z mé ruky tuto číši vína rozhořčení a napoj jím všechny národy, k nimž tě posílám” (Jr 25,15). Podobný obraz nacházíme u proroka Izaiáše: “Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna” (Iz 51,17). Úděl národa se podobal závrati po požití opojného nebo omamného nápoje. Kdo se jej napije, nemůže ustat a musí vypít i odpornou sedlinu. Co bylo na počátku příjemné a opojné – moc, síla a bohatství – se nakonec projeví jako nástroj Božího soudu.

Představa číše s vínem navazuje snad také na starý obyčej takzvaného Božího soudu. Po vypití nápoje se měla prokázat vina nebo nevina, jak dopodrobna popisuje pátá kapitola Čtvrté knihy Mojžíšovy (srov. Nu 5,11-31).

Žalmista chce tímto obrazem názorně vysvětlit, že na zemi je nejvyšším soudcem Bůh. Jeho pohár hněvu znamená smrt, ale pohár spásy je obrazem života pro jeho přátele. V jiných žalmech čteme: “Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo” (Ž 116,13); “Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká” (Ž 23,5).

Jaká je žalmistova reakce na Hospodinův zásah?

Já však budu navždy jásat,
zpívat Jakubovu Bohu.
Rozdrtím úplně pýchu bezbožníků,
vynikne moc spravedlivých.

Kdo je ve spojení s Bohem, může jásat a zpívat. Žalmista má jako věřící člověk důvod k radosti a jásotu. Někdy sice může upadnout do beznaděje a zoufalství, ale Bůh neponechá svět ani člověka jeho osudu. Moc bezbožníků bude rozdrcena.

Sedmdesátý pátý žalm se můžeme modlit jako vyznání důvěry v jakékoli těžkosti. Velmi často býváme netrpěliví. Ovšem takoví byli již první křesťané, jak nepřímo dosvědčuje list apoštola Jakuba: “I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko” (Jk 4,4).

Sedmdesátý pátý žalm nás napomíná, abychom mysleli na poslední věci člověka, na smrt a soud; abychom zůstali pokorní před Bohem, protože “prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil” (L 1,51n).

Podobný pohled na dějiny je vylíčen v Janově Zjevení slovy: “ …Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem” (Zj 14,9n). V Janově zjevení je také předpověděno Kristovo vítězství nade všemi mocnostmi na konci času: “…šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly” (Zj 19,20n).

V roli Bohem ustanoveného soudce vystupuje Ježíš ve Skutcích apoštolů. Petr o něm vyznává: “A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých” (Sk 10,42).

V Denní modlitbě církve, breviáři, má sedmdesátý pátý žalm své pevné místo v “modlitbě během dne”, a to ve středu třetího týdne. Jeho obsah je stručně shrnut v nadpise: “Bůh je spravedlivý soudce.” Novozákonní myšlenka cituje Mariin chvalozpěv z Lukášova evangelia, který se nápadně podobá několikrát zmíněné písni Samuelovy matky Anny: “Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil” (L 1,52).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2