Ž 76

Marie Zouharová

 

Poslední neděli v liturgickém roce slavíme svátek Krista Krále. Po prvním čtení budeme zpívat několik veršů 122. žalmu. Ten jsme však již v našem pořadu probírali, proto dnes obrátíme svou pozornost k 76. žalmu.

Tento žalm patří k takzvaným siónským písním. Oslavuje svrchovanost a moc Hospodina, který jako vítězný král světa přebývá v chrámě postaveném na hoře Siónu. Tento král nechce v boji zničit nepřátelská knížata, krále a pohanské národy. Chce je přivést k Bohu, aby ho uznali jako vládce světa. Současně je Bůh ochráncem a zachráncem Božího města – tedy také člověka, který v Božím městě hledá své útočiště. Božím příbytkem a místem jeho zjevení je Sión. Sem lidé přicházejí, aby Hospodinu vzdali úctu a podrobili se mu jako svému Králi.

Ve zpětném pohledu na dějiny oslavuje autor Boha jako zachránce. Připomíná skutky, který Bůh vykonal pro záchranu svého lidu.

Řecký a latinský překlad (Septuaginta a Vulgáta) chápou žalm jako oslavnou píseň po vítězství nad asyrským králem Sancheribem roku 701 před Kristem. Naznačeno však může být i vítězství dřívější, např. Davidovo nad Filišťany (2 S 5,17nn), nebo pozdější, např. některé z doby makabejské. Nacházíme však i narážky na událost, která má v izraelské tradici zcela jedinečné a neopakovatelné místo: zkáza faraónova vojska v Rákosovém moři, popisovaná v Druhé knize Mojžíšově (Ex 14n).

Žalmem oslavované Hospodinovo vítězství nemůžeme vztáhnout jen na jednu událost. Žalm je především bohoslužebnou písní, kterou národ vyznával svou víru a oslavoval Hospodina. Proto zde zaznívají vzpomínky na jeho dávné činy, ale ke slovu přichází také výhled do budoucna, očekávání Hospodinova definitivního vítězství.

Když se žalm modlíme, měli bychom pocítit Hospodinovu moc. Píseň vykresluje obraz o Bohu, který hlásali proroci. Na pozadí historických událostí jsou v žalmu spojeny staré, předizraelské tradice s výroky proroků. Výsledkem je velkolepý obraz o Bohu jako Pánu a soudci celého světa. Jeho dnešní podoba ukazuje na dobu po exilu.

Z hlediska uspořádání žaltáře si můžeme všimnout několika myšlenek, které spojují 76. žalm s oběma předcházejícími žalmy (74. a 75.). Především je zdůrazněn význam Božího jména; dále je Bůh vylíčen jako soudce celého světa, který zasahuje ve prospěch chudých; výrazný je vztah k Siónu a nápadný titul “Bůh Jakubův.” Ten, kdo sestavoval sbírku žalmů, zamýšlel následující postup: 74. žalm 74 bude nářkem nad velkým chaosem, který ohrožuje Sión a hrozí mu zničením. Odpovědí na tento nářek bude 75. žalm, v němž Hospodin vyhlašuje svůj soud. 76. žalm má pak být závěrečným obrazem o Hospodinu jako vítězi v boji proti chaosu a soudci světa.

76. žalm začíná vyznáním:

Slavný je Bůh v Judsku,
v Izraeli má veliké jméno.
Jeho stánek je v Salemu,
jeho příbytek na Siónu.
Tam zlomil blesky luku,
štít, meč a válečné zbraně.

Podle žalmisty je prvním a základním projevem Boží moci a slávy, že Hospodin zjevil své jméno vyvolenému národu a zvolil si svůj příbytek v jeho středu. Tento obraz o Bohu je východiskem. Navazuje na dávné skutečnosti. V Druhé knize Mojžíšově čteme, jak Hospodin zjevil Mojžíšovi své jméno: “Jsem, který jsem” (Ex 3, 14). Později si zřídil sídlo v Jeruzalémě. V 76. žalmu se objevuje označení “Salem”, které připomíná hebrejské slovo “šálóm” – “mír, požehnání, spása.” Jeruzalém je jako Hospodinovo sídlo městem míru a chrám je místem spásy. O této představě svědčí kniha proroka Izaiáše: “Pohleď na Sión, město našich slavností! Tvé oči spatří Jeruzalém, nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy a z jehož provazů se žádný nepřetrhne” (Iz 33, 20). Bezpečí Jeruzaléma nevyplývá však ze samotného města nebo jeho obyvatel, ale z Hospodinovy blízkosti. Jeruzalému chyběla přirozená ochrana v podobě velkých říčních toků, jakou mělo např. Ninive nebo Babylón. Avšak Hospodin tuto přirozenou ochranu nahrazuje, sám je mocnou ochranou, kterou nedokážou překonat ani takové lidské prostředky, které přemohly obranu Ninive nebo Babylónu.

Označení chrámu slovem “stánek” vychází ze starobylých vyprávění o stanu, který připravil král David na Siónu pro Hospodinovu schránu. Zprávu zachycuje Druhá kniha Samuelova: “Hospodinovu schránu přinesli a umístili ji na příslušném místě uprostřed stanu, který pro ni David postavil…” (2 S 6,17). Pojem stan připomíná také “stan setkávání”, známý z Druhé knihy Mojžíšovy: “Hospodin promluvil k Mojžíšovi: “Prvního dne prvního měsíce postavíš příbytek stanu setkávání. Tam umístíš schránu svědectví…” (Ex 40,1-3). Chrám nebyl jen místem zvláštního setkávání Hospodina s lidmi, ale také prostorem, kde se zjevuje Hospodinova moc, zpřítomňuje jeho vítězství a záchrana před nepřítelem. Tak se stala hora Sión středem veškerého spásného jednání. Z ní vládne Hospodin nad národy, přemáhá je a odzbrojuje. Nepřáteli nejsou jen političtí odpůrci, ale všechny mocnosti zla, které se pozvedají proti Hospodinu. Slovní spojení “blesky luku”, tedy ohnivé šípy, označuje nejen zápalné šípy nepřátel, které mohou způsobit požár v obléhaném městě, ale pomýšlí se zároveň na zbraně Zlého s velkým “Z”. V tomto smyslu čteme v listu Efezanům: “Stůjte tedy…. vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého” (Ef 6,14). Myšleny jsou tedy všechny nepřátelské síly.

Žalm pokračuje popisem Božího zjevení:

Přišels, Přemocný, v záři světla
z odvěkých hor.
Odvážní byli oloupeni,
spí svým spánkem,
zemdlely ruce všem rekům.
Na tvou hrozbu, Jakubův Bože,
ztrnuly vozy i koně.

Žalmista se pokouší vylíčit Hospodinovu moc. Nepopisuje boj, protože Hospodin nemusí užívat stejných zbraní jako jeho nepřátelé. Lid má poznat, že jej Bůh zachrání před mocnými a dobře vyzbrojenými nepřáteli, aniž by použil zbraní. Upadnou do spánku jako Saulovo vojsko při pronásledování Davida: “Tak vnikl David s Abišajem v noci mezi lid, a hle, Saul leží, spí v ležení a jeho kopí je zabodnuto do země v hlavách lože; Abner a lid leželi kolem něho… Padla na ně mrákota od Hospodina” (1 S 26,7.12). Saulův stan byl jistě uprostřed ležení a byl chráněn strážemi. Lidská opatření jsou ovšem bezmocná proti záměrům Hospodinovým. Bůh uvede jakoby do narkózy všechen lid, takže nic nevnímají. Davidův hrdinský čin by nebyl možný bez Boží pomoci.

Spánek a zemdlené ruce jsou také předznamenáním Božího soudu. Při něm se nikdo nemůže postavit Hospodinu na odpor a změnit jeho plány.

Zmínka o válečných vozech a koních je narážkou na záhubu egyptského vojska v moři, když pronásledovalo Izraelity při odchodu z Egypta (Ex 14, 26-28). Označení Hospodina jako Jakubova Boha má připomenout pradávné svědectví o Hospodinově záchraně praotce Jakuba a jeho potomků (Dt 26, 5-9).

76. žalm pokračuje slovy:

Tys hrozný. Kdo může před tebou obstát,
když vzplane tvůj hněv?
Z nebe jsi vynesl rozsudek:
země se zděsila a zmlkla,
když Bůh povstal k soudu,
aby pomohl všem poníženým v zemi.
Vždyť zuřivé Edomsko bude tě chválit,
kdo zbyli v Ematu, budou tě slavit.

Žalmista se sice nezmiňuje o své osobní situaci. Vzpomíná však na to, jak “Bůh povstal k soudu, aby pomohl všem poníženým v zemi.” Jeho nadějí je tedy Hospodin. Protože byl vyvolený lid často v dějinách bezmocný, ukazoval Bůh svou zachraňující moc. Vyjádřeno básnickými slovy žalmu: jeho hněv vzplál proti nepřátelům. Bůh se prosadil vůči nepřátelským mocnostem. Před ním nikdo neobstojí. Reakcí země na Boží příchod k soudu je zděšení a zmlknutí. Podobně se o Hospodinově soudu zmiňují proroci, např. Izaiáš: “Kvilte, blízko je den Hospodinův, přijde od Všemocného jako zhouba” (Iz 13,6).

Čiňte sliby a plňte je Hospodinu, svému Bohu,
všichni, kdo jste kolem něho, přineste dary Hroznému!
On krotí pýchu knížat
a děsí pozemské krále.

Žalmistova výzva – “čiňte sliby a plňte je Hospodinu, svému Bohu” – se obrací nejen k vyvolenému národu, ale ke všem národům na zemi, protože Hospodin, Bůh Izraele, je jediným pravým Bohem.

Největší hrůzu pociťuje člověk před Hospodinovým hněvem. Tato hrůza však není jen něčím negativním. Může sice vyděsit, ale na druhé straně také přinutit ty, kteří jsou jí zasaženi, aby mírnili svou zlobu a pýchu. Bůh je zde vykreslen jako hrozný, ale zároveň milosrdný. Co se některým jeví jako hrozné, ukazuje se pokorným jako podivuhodná záchrana. Musíme si uvědomit, že posledním cílem Božích soudů je záchrana člověka.

Mezi pohany je běžná představa, že božstvo vzbuzuje hrůzu. Zbožnost je pak ztotožňována s pocitem hrůzy z neznámého božstva. Někdy se i Hospodin se může jevit jako “hrozný” – právě když koná své soudy. Jeho věrní se však mohou radovat, i kdyby se ve zbožné hrůze chvěli. Tak o tom čteme v druhém žalmu: “V bázni se podrobte Hospodinu, s chvěním ho poslouchejte” (Ž 2,11).

Závěrečný verš se obrací na mocné světa. Také oni by měli uznat, že je třeba sklonit se před Božím majestátem. Hospodinovi věrní se však mohou radovat z jistoty, že Bůh je jejich obhájcem a vůdcem.

76. žalm shrnuje uvažuje z hlediska víry o minulosti, přítomnosti a poslední době. Může mám připomenout, že církev putuje časem navzdory mnoha obtížím. Posouzení či případné odsouzení můžeme přenechat Bohu s vírou v jeho moc. Svou slávu bychom pak měli vidět v tom, že “smíme být kolem něho.”

Není divu, že v Denní modlitbě církve má tento žalm nadpis “poděkování za vítězství.” Je zařazen do “modlitby uprostřed dne” v neděli 2. a 4. týdne. Novozákonní myšlenka vztahuje představu o vítězi na Ježíše Krista, přicházejícího ve slávě na konci světa: “Uvidí Syna člověka přicházet na nebeských oblacích” (Mt 24,30).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6