Ž 9 a 10

Marie Zouharová

 

Dnes zaměříme svou pozornost na dosud neprobíraný text 9. a 10. žalmu. Zdá se, že obě části pocházejí od téhož autora. Je velmi pravděpodobné, že oba žalmy byly původně jednou skladbou. V hebrejském textu byla tato skladba později rozdělena na dvě části, zřejmě pod vlivem odlišného obsahu. První část, tedy dnešní 9. žalm, mluví o vnějších nepřátelích; druhá, současný 10. žalm o nepřátelích ve vlastní národě. Devátý žalm je chvalozpěvem, kdežto desátý spíš nářkem.

O původní jednotě obou žalmů svědčí abecední uspořádání začátků veršů. Znamená to, že každé dvojverší začíná vždy dalším písmenem hebrejské abecedy. Nevíme přesně, proč byl text takto upraven. V žaltáři známe ještě dalších osm žalmů abecedních žalmů (10, 25, 34, 37, 111, 112, 119 a 145). Tato básnická forma byla zřejmě oblíbená. Z praktického hlediska posloužila zároveň vzdělávání a zbožnosti. Člověk, který si vštípil do paměti celou skladbu, se naučil abecedu a navíc znal krásnou modlitbu.

Pozoruhodné může být, že v 9. žalmu schází dvojverší, začínající hebrejským písmenem „dalet“. V druhé polovině abecedy – v 10. žalmu – chybí dokonce 4 písmena abecedy a příslušná dvojverší. Je také možné, že v době vzniku žalmu nebyla ještě ustálena hebrejská abeceda.

Devátý a desátý žalm má mnoho společného s jinými biblickými texty. Využívají různých literárních druhů, např. poděkování, chvály, prosby a nářku jednotlivce.

Historickým pozadím pro vznik textu může být doba po babylónském vyhnanství, kdy vládli Peršané nebo Řekové. Žalmista trpí spolu s celým národem pod pohanskou okupační mocí. Trápí ho i Židé, kteří se stali pod vlivem okupantů bezbožníky. Autor textu zastupuje věrnou Hospodinovu obec, která je ponížená a utlačovaná.

V 9. a 10. žalmu jsou propojeny čtyři tématické okruhy: 1. Boží královská a soudcovská vláda nad národy; 2. záchrana utlačovaného z rukou nepřátel; 3. domýšlivý bezbožník; 4. pochybnosti o víře ze strany Hospodinových věrných.

Věnujme se nyní však samotnému textu:

Hospodine, chci tě oslavovat z celého svého srdce,
chci vyprávět o všech tvých podivuhodných skutcích.
V tobě se chci radovat a jásat,
opěvovat jméno tvé, Svrchovaný,

Žalm začíná děkovnou modlitbou. Autor chce svůj dík vyjádřit celým svým srdcem. Slova, která volí, jsou charakteristická pro děkovnou modlitbu. Vzdává Bohu dík za podivuhodnou záchranu. Nazývá Boha Svrchovaným. Je možné, že tento titul pochází ze starého kananejského dědictví. S jistotou však náleželo takové označení suverénnímu králi a soudci celého světa.

Svou radost vyjadřuje žalmista typickými obraty: “chci se radovat a jásat, chci opěvovat tvé jméno”.

Další text žalmu uvádí důvody radosti:

protože se moji nepřátelé stáhli,
zhroutili se a zanikli před tvou tváří.
Zjednal jsi mi právo a spravedlnost,
zasedl jsi na stolec jako spravedlivý soudce,

Vše, o čem se v žalmu zpívá, zpřítomňovali recitací tohoto textu účastníci bohoslužebných slavností v jeruzalémském chrámě. Po babylonském zajetí se změnil ráz slavností. Především proto, že již nebylo krále. Žalm se tedy začal chápat ve vztahu k poslední době. Hospodinův soud se odsunul ze současnosti na konec všech dob.

Modlící se člověk vyjmenovává “podivuhodné skutky”, které ho vedou k chvalozpěvu. Jeho nepřátelé, zároveň Boží nepřátelé, jsou pokořeni. Žalmista cítí, jak mu Hospodin právě v tom pomohl. Představa o Bohu, který zjednává právo a soudí jako spravedlivý soudce, prostupuje 9. a 10. žalm. Tato představa se však neobjevuje pouze v těchto žalmech, je typická pro celý Starý zákon.

Výčet podivuhodných Hospodinových skutků pokračuje:

obořil ses na pohany, bezbožníka jsi potřel,
navždy jsi vyhladil jejich jméno.

Na trůn dosedl Hospodin, aby jako svrchovaný soudce soudil národy. Perspektiva se rozšiřuje, nejde pouze o jednotlivce. Všeobecný a spravedlivý Boží soud se týká celé země. Pozoruhodné slovní spojení “obořil ses na pohany, bezbožníka si potřel” znázorňuje lidi mimo Boží smlouvu a zákon. Podle starobylé představy je označení národa a jméno člověka nezbytnou součástí jeho existence. Kdo neměl jméno, neexistoval. V První knize Mojžíšově čteme: “Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve (Gn 2,19)”. Teprve pojmenování živých bytostí činí svět skutečně lidským. “Vyhladit jméno někoho” znamenalo pak návrat před stvoření – neexistenci.

Nepřátelům došly síly, jsou natrvalo zhroucení,
rozbořil jsi města, zanikla jejich památka.

Proti Hospodinovu pomazanému vystoupil protivník. Může však působit jen tak dlouho, dokud mu to Hospodin dovolí. V různých obměnách se zdůrazňuje, že nepřátelé jsou “natrvalo zhroucení”, že “zanikla jejich památka” nebo jim “došly síly”. Veškerou sílu ztratí a jejich dílo se zhroutí.

Hospodin však trůní věčně,
stolec svůj postavil k soudu.
Podle práva bude svět soudit,
podle spravedlnosti vyřkne rozsudek nad národy.

V jeruzalémském chrámě prožívali účastníci bohoslužebných slavností vše, o čem se v žalmu zpívá. Spravedlivé Hospodinovo jednání v minulosti spojuje žalmista s Božím jednáním v jeho době. Tato jistota víry je velikou oporou pro ohrožené. Obraz pozemského kralování se rozšiřuje ve všeobecné Hospodinovo panování na konci času.

Hospodin bude utlačovanému útočištěm,
příhodným útulkem v dobách tísně.
Budou v tebe důvěřovat, kdo se znají k tvému jménu,
protože neopouštíš, Hospodine, ty, kteří tě hledají!

Zkušenost víry se stává i pro ostatní velkým, mocným svědectvím, které je vede k tomu, aby také hledali Boha a spoléhali na něho. On se totiž nechává nalézt těmi, kdo po něm touží, a neopustí je ani v různých krizích.

Zpívejte Hospodinu, který sídlí na Siónu,
rozhlašujte jeho činy mezi národy,
 
vždyť si na ně vzpomněl jako krevní mstitel,
nezapomněl na výkřiky ubožáků.

Hospodinovi věrní nezapomínají na to, co všechno Hospodin dokázal, jak svůj lid vytrhoval z nebezpečí a šťastně vedl navzdory všem nástrahám a pokušení. I když ani přítomná chvíle není bez potíží, je stále důvod ke chvále a poděkování.

V žalmovém textu následuje výzva “rozhlašujte jeho činy mezi národy”. Český výraz národy nevystihuje přesně, co je míněno v hebrejském jazyce. Tímto výrazem se označují různá společenství, stmelená společnou vírou, nejen hospodářskými nebo společenskými zájmy. Žalm pokračuje slovy: “vždyť si na ně vzpomněl jako krevní mstitel”. Na žádném jiném místě ve Starém zákoně není Bůh označován jako “krevní mstitel”. Pojem “krevní mstitel” patří do oblasti příbuzenského práva. Bůh totiž nehodlá nečinně přihlížet, když se prolévá krev jeho věrných. Volá bratrovraha Kaina k odpovědnosti: “Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země” (Gn 4,10). Na tuto Hospodinovu pečlivost se mohou jeho věrní spolehnout, touto skutečností se mohou utěšovat i v dobách pokoření.

Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď na mé soužení,
které snáším od svých nepřátel,
vysvoboď mě z bran smrti,
abych hlásal všechnu tvou chválu u bran siónské dcery,
ať se rozjásám nad tvou pomocí!

Nyní se scéna změnila. Je zde opět prosebník, který se nachází v nebezpečí. Prosí o vysvobození, aby mohl “hlásat všechnu Hospodinovu chválu u bran siónské dcery”. Prosící člověk již zakusil Boží uzdravující zásah a hovoří teď o své osobní nouzi. Je obklopen nepřáteli, blízko smrti, prosí tedy Hospodina o smilování. Nepochybuje, že Bůh dokáže souženého člověka vysvobodit – doslova – “z bran smrti”. Užívá se zde starozákonní představy o podsvětí, do kterého vedou všech lidské cesty.

Pohané zapadli do jámy, kterou vykopali,
noha jim uvázla v léčce, kterou záludně nastražili.
Hospodin se dal poznat, vykonal soud,
do díla svých rukou se chytil hříšník.

Oba verše vycházejí ze souvislosti mezi činy a jejich důsledky. Tuto souvislost, podle které dobré činy přinášejí dobré důsledky a zlé činy důsledky zlé, spojují s Hospodinovým soudem. Obrazy o jámě, do které padne, kdo ji kopá, a léčce, v níž se chytí, kdo ji nastražil, jsou typické pro uvažování moudrých lidí. Žalmista ví, že se Hospodin už projevil jako soudce. Další obraz hříšníka, který uloví sám sebe, znovu navazuje na zmíněnou souvislosti mezi tím, co člověk dělá, a důsledky jeho činů.

Ať se hříšní stáhnou do podsvětí,
všichni pohané, kteří nedbají o Boha,
neboť nebude na věky zapomenut chudák,
naděje ubohých nezajde navždy!

Přání zničit nepřátele znovu spojuje budoucí osud protivníků zvnějšku, tedy “pohanů”, a protivníků vnitřních, tedy hříšných lidí. Protikladem zániku hříšníků a pohanů je šťastná budoucnost chudých a ubohých. Setkáváme se s černobílým viděním, podobným představě o dvou cestách.

Hospodine, povstaň, ať nezbujní člověk,
pohané budou souzeni před tvou tváří!
Hospodine, nažeň jim strachu,
ať si pohané uvědomí, že jsou jen lidé!

Žalmista nyní hovoří o slabém a hříšném člověku. Takoví jsou podle něho všichni nepřátelé. Pohané budou souzeni Bohem. Už nyní mají mít bázeň před Bohem, který zastrašoval nepřátele, kdykoli se v dějinách zastával svého lidu.

Hospodine, proč jsi tak vzdálen,
proč se skrýváš v dobách tísně?

Obžaloba v podobě otázky charakterizuje následující text. Hospodinova nepřítomnost uvolňuje prostor působení nepřátel. Bůh připadá žalmistovi vzdálený a skrytý.

Bezbožník zpupně pronásleduje ubožáka,
chytí ho do nástrah, kteréTento verš popisuje střet bezbožníka s ubožákem. Je jakoby nadpisem nejpodrobnější charakteristiky nepřátel v žaltáři.

Vždyť hříšník se chlubí svou náruživostí,
rouhá se chamtivec, pohrdá Hospodinem.

Nejprve je uvedena hříšníkova pýcha. Pak je naznačen útlak, který vede k nečistému zisku.

Namlouvá si bezbožník ve své opovážlivosti: si bezbožník ve své opovážlivosti:

“On nepotrestá! Bůh není!” To je celé Proviněním po stránce náboženské je rouhání, pohrdání Bohem. Pýcha je znovu doložena bezbožníkovým přesvědčením, že Bůh nepotrestá.

Po celý čas se mu vše daří,
je daleko od myšlenky na tvůj soud,
na všechny své odpůrce hledí s výsměchem.

Podobně jako kniha Job zpochybňuje tento verš platnost souvislosti mezi lidskými činy a jejich důsledky.

Říká si pro sebe: “Nic mnou nehne,
z pokolení do pokolení mě neštěstí nepotká.”

Opět výraz pýchy. Bezbožník si připisuje vlastnost, která náleží výhradně Bohu: “Nic mnou nehne.”

Jeho ústa jsou plná kletby, lsti a úkladu,
pod jeho jazykem jen útrapa a hoře.

Tento verš se zaměřuje na nebezpečné řeči bezbožníka.

Sedí na číhané poblíž osad,
zabíjí nevinného ve skrytu,
jeho oči slídí po chudákovi.
Číhá v úkrytu jako lev ve svém doupěti,
číhá, aby lapil ubožáka,
lapí ho a vtáhne do své sítě.
Přikrčí se, po zemi se plazí,
chudáci klesají v jeho drápech.
Myslí si v srdci: “Bůh zapomněl,
odvrátil svou tvář, vůbec se nedívá!”

Potřetí se v žalmu objevuje bezbožníkovo smýšlení. Podobá se číhajícímu lvovi. Domnívá se, že se Bůh nestará o chudé, že na ně zapomněl.

Povstaň, Hospodine, Bože, zdvihni ruku,
nezapomínej na chudáky!
Jak to, že bezbožník pohrdá Bohem
a říká si v srdci: “Nepotrestá!”?
Ty však vidíš; ty sleduješ útrapy i žal,
abys je vzal do svých rukou.
Na Tebe se spoléhá ubožák,
sirotkovi tys pomocníkem.
Zlom rámě bezbožného bídáka,
ztrestej jeho nepravost a nebude ho.

Naléhavé prosby vyjmenovávají, proč by měl Hospodin zasáhnout. Chápou jej jako válečníka, kritizují jeho zdlouhavost v jednání s bezbožníkem. Vyjadřují však také důvěru v Hospodinovu odplatu.

Hospodin je králem na věčné časy,
vyhynuli pohané z jeho země.
Přání ubohých jsi vyslyšel, Hospodine,
vzpružil jsi jim srdce, popřáls jim sluchu,
abys právo zjednal slabému a sirotku,
aby člověk, vzešlý ze země, už nenaháněl strachu.

Po nářcích a prosbách se žalmista na závěr vrací k chvále. Znovu oslavuje Hospodina jako krále. Neomezená Hospodinova vláda vypudí pohany a nepřátele. Hospodin posílí chudé a bude jim naslouchat.

V 9. a 10. žalmu se pojí chvála s nářkem. Boží vládu lze už vnímat, může se však také zdát nepochopitelně vzdálená. Očekávání spásy nesmí vést k zoufání. Objasnění všech nerozřešených dohadů spočívá v Hospodinu. Už ve Starém zákoně můžeme sledovat vztah člověka k věčným skutečnostem, které jsou už nyní oporou jeho víry. jsou už nyní oporou jeho víry.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1