Ž 90

Marie Zouharová

 

Příští neděle bude už osmnáctá v liturgickém mezidobí. Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 90. žalmu. V biblické knize žalmů začíná tímto žalmem čtvrtá kniha celé sbírky. Patří do ní žalmy 90 – 106. Od předcházejících se liší po stránce jazykové i obsahové. Jejich zvěst je blízká poselství takzvaného Druhého Izaiáše (Iz 40 – 55). Jejich vznik můžeme tedy předpokládat v období před obnovou jeruzalémského chrámu po babylónském vyhnanství roku 515 př. Kristem. Poselství Druhého Izaiáše v babylónském zajetí hlásá Hospodina jako jediného Boha, přestože vítězní Babyloňané zničili chrám a mnoho Židů zavlekli do pohanské ciziny (2 Kr 25). Hospodin zůstal Bohem, i když národ zdánlivě všechno ztratil. Hospodin opět shromáždí rozptýlené, aby obnovili chrám i bohoslužbu, zatímco babylónský bůh Madruk upadne po vítězství Peršanů r. 539 navždy v zapomenutí.

Žalmy čtvrté knihy jsou většinou radostné chvalozpěvy. Na rozdíl od první knihy žalmů (1 – 41) nevystupuje zde král v postavení prostředníka. Po vyhnanství už Judsko krále nemělo. Jeho Králem je Hospodin.

90. žalm je příkladem poexilmí moudrosti. Jsou různé názory ohledně jeho literárního druhu. Někteří v něm vidí kolektivní nářek, jiní hymnus důvěry, jiní lidovou píseň. Obsahuje totiž prvky všech tří druhů. Začíná nářkem nad lidskou pomíjivostí a končí prosbou k Hospodinu.

Jedině tento žalm je označen nadpisem “modlitba Mojžíše, Božího muže”. Připisování žalmu Mojžíšovi vychází z myšlenkové blízkosti vyprávěním o Mojžíšovi v pěti knihách Mojžíšových.

Mojžíš zakusil ve svém životě Boží hněv pro své osobní provinění i kvůli hříchům národa. V Páté knize Mojžíšově čteme opakovaně: “Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mne” (Dt 1, 37; srov. Dt 4, 21).

Jiné vyprávění zná Mojžíše jako Božího přítele: “Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem” (Ex 33, 11). Bylo také jasné, že Mojžíš musel své nedokončené dílo vložit do rukou Božích a svého následovníka Jozua.

Žalmista začíná svou modlitbu vyznáním důvěry v Hospodina, který je věčný a který se stal útočištěm jemu i vyvolenému národu. To je základním téma jeho výpovědi.

Pane, tys nám býval útočištěm
od pokolení, do pokolení!

Zpětným pohledem do minulosti chce žalmista vyjádřit, co ví od předcházejících generací: Národ vždy nalezl oporu v Hospodinu navzdory opakovanému útlaku od nepřátel i navzdory svému špatnému chování. Hospodin je podle žalmisty středem života i budoucností národa.

Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět,
od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!

V některých bájích se zpodobuje vznik země jako její zrození. Na tento motiv žalmista navazuje slovy “dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, jsi ty. Bože.” Počátek světa vidí tedy v Bohu. On existuje od počátku, jeho bytí není stvořeno. Nachází se mimo čas, který spolu s vesmírem stvořil. Zdá se, že zde působí vyznání víry z první zprávy o stvoření “Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi” (Gn 1,1). Tato věta chce říci, že Bůh učinil viditelný i neviditelný svět. Stvoření kosmu věčným Bohem znázorňuje žalmista obrazem zrození hor, které měly přijít na svět podobně jako člověk. S podobnou, bájnou představou se setkáváme v knize Job. Hospodin odpovídá Jobovi slovy: “ …Kde jsi byl když jsem zakládal zemi? … Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak … (Jb 38, 4-9). Touto základní výpovědí začíná žalmista svůj rozhovor s Bohem. V meditativní modlitbě se zabývá nejdříve věčným Bohem – a potom také pomíjivostí člověka.

Rozkazem vracíš člověka v prach
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích
jako včerejší den, který minul,
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je: jsou jako ranní sen,
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují,
večer je skosena a vadne.

Co je člověk vzhledem k věčnému Bohu? Ten, který byl povolán k životu Bohem, je neúprosně podroben smrti. Nářek upozorňuje na krátkost a pomíjivost lidského života. Tu si člověk uvědomuje jako svůj životní úděl už v První knize Mojžíšově: “V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš” (Gn 3, 19).

Tisíce let lidských dějin vidí autor textu jako skutečné historické údaje. Ovšem ani sebedelší lidský život neznamená nic ve srovnání s tisíciletím, jež Bohu připadá jako jediný den. Žalmista staví do vzájemného protikladu Boží věčnost a lidskou pomíjivost. Přicházející a odcházející pokolení se “podobají pučící trávě, která zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.” Žalmista mohl znát Izaiášova slova: “Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí” (Iz 40, 6).

Hyneme vskutku pro tvůj hněv,
děsíme se pro tvé rozhořčení.

Boží hněv, který má národ zakusit. předpovídá prorok Ezechiel: “… poněvadž jsi poskvrnil mou svatyni, … třetina v tobě zemře morem a zajde uprostřed tebe hladem, třetina padne okolo tebe mečem a třetinu rozvěji do všech větrů s taseným mečem jim budu v zádech” (Ez 5, 11). Takto odpovídá Ezechiel na otázku po důvodech babylónského vyhnanství. Žalmista se rovněž zamýšlí nad důvody Božího jednání. Jasně rozpoznává protiklad: na jedné straně Bůh a na druhé straně izraelský národ. Žalmista patří k národu, stává se jeho mluvčím, přitom mu však mluví do svědomí. Jako příslušník vyvoleného národa je přesvědčen, že smrt člověka nějak souvisí s Božím hněvem. Jeho původcem je ovšem hřích člověka. Hřích v podobě snahy “být jako Bůh – znát dobré i zlé” (Gn 3,5) je v První knize Mojžíšově příčinou smrtelnosti člověka: “V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat” (Gn 3,5.19). Toto teologické zdůvodnění smrti zůstává nezvratné. V Pavlově listu Římanům čteme: “Jak ubohý jsem to člověk? Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!” (Ř 7,24n).

Položils před sebe naše viny,
naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.
Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu,
jako vzdech jsme dokončili svá léta.
Našich let bývá úhrnem sedmdesát,
u toho, kdo je při síle, osmdesát.
Většina jich je lopota a trýzeň,
neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.

Podle názoru autora textu zakoušíme Boží hněv nejen ve smrti, ale během celého života. Pro žalmistu je celý život “jako vzdech”. Dny a roky ubíhají a konec se rychle přibližuje. Časové vymezení života poukazuje na omezenost lidské existence. Život se rozplývá mezi prsty, nelze jej zadržet.

Kdo uváží sílu tvého hněvu
a kdo se bojí tvé nevole?

Žalmista se znovu zabývá problémem Božího hněvu. Odvolává se přitom na Hospodina jako na učitele života:

Nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.

Neprosí o záchranu před smrtí nebo nesmrtelnost, ale o moudrost srdce. V napětí mezi lidskou vinou a Božím hněvem není žalmista pesimistou. Prosí o Boží milosrdenství.

Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat?
Slituj se nad svými služebníky!
Nasyť nás brzy svou slitovností,
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil,
za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo,
tvá sláva jejich synům.
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha,
dej zdar práci našich rukou,
dej zdar práci našich rukou!

Na konci písně se autor přiznává, že je slabý člověk. Vlastní mocí nezmění svůj život. Potřebuje k tomu pomoc a milost od Boha. Uvědomuje si, že každý den svého života přijímá z Boží ruky. Jeho víru a naději posiluje Písmo svaté. Proroci mluví o Bohu, který se slitovává nad hříšníkem, jenž se obrací od svého hříchu. V knize proroka Jeremiáše čteme: “Jednou promluvím proti národu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen národ od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého” (Jr 18, 7n). Podobně hovoří prorok Ozeáš: “Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže” (Oz 6,1). Žít s Bohem neznamená mít strach, ale žít díky darovanému odpuštění.

Věty – “potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé” – nemůžeme chápat jako nějaký požadavek na odškodnění. Jsou spíš prosbou o Boží milost, která může neustále obnovovat, uzdravovat a napomáhat k životu ve společenství s Bohem – hříšníkovi, který je ochotný obrátit se. Tuto skutečnost dokazuje Hospodin skutky ve prospěch žalmisty a následujících pokolení.

Boží výzva k obrácení se obrací na člověka od počátku tohoto světa. Bůh chce zachránit hříšníka, ten však musí být pokorný a připravený uznat svou vinu. Jedině takto může jít cestou obrácení. V Novém zákoně o tom čteme v Markově i Matoušově evangeliu: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu” (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). Obtížnost života se však nemění. Narození a smrt jsou a zůstanou mezníky pozemského života, který se ovšem naplňuje v Bohu. Ujišťuje nás o tom apoštol Pavel v listu Římanům: “Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu” (Ř 6,22n).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6