Za 12,10-11

Anna Mošťková

 

Pro první čtení následující, 12. neděle v mezidobí jsou vybrány verše z knihy proroka Zachariáše. Tato kniha patří co do rozsahu mezi kratší spisy Starého zákona, ale jak uslyšíme, její poselství je aktuální dodnes – po více než dvou a půl tisíci letech.

Prorok Zachariáš patří spolu s Ageem a Malachiášem ke třem poexilním prorokům. Pro uvedení do doby, ve které vystupuje prorok Zachariáš si připomeňme klíčové události, které jí předcházely. Na Izrael a Judsko dopadl dřívějšími proroky ohlášený soud: v r. 722 př. Kr. dobyla Asýrie severní království – Izrael – a obyvatele odvedla do vyhnanství. O 140 let později potkal podobný osud i království jižní – Judsko. Babyloňané je napadli Judsko a v r. 587 př. Kr. dobyl babylonský král Nebukadnezar Jeruzalém, zničil chrám i hradby a většinu obyvatel odvedl do vyhnanství.

Obrat nastal v r. 539 př. Kr., kdy perský král Kýros dobyl Babylón. V r. 538 vydal edikt, který dovoloval Židům návrat: „Kdokoli z vás, ze všeho jeho lidu – Bůh buď s ním – se může vydat na cestu do Jeruzaléma, který je v Judsku, a stavět dům Hospodina, Boha Izraele, toho Boha, který je v Jeruzalémě“ (Ezd 1,3). Přikázal vystavět jeruzalémský chrám z královské pokladnice a vrátil„zlaté a stříbrné nádoby z Božího domu, které odnesl Nebukadnezar z jeruzalémského chrámu a donesl do Babylónu“ (Ezd 6,5).

První zajatci se začali vracet do Judska hned po r. 538 př. Kr. pod vedením Šešbasara, potomka Davidova, který není nazýván králem, ale „místodržitelem“. Šešbasar však rychle mizí ze scény a je vystřídán Zerubábelem, který přivedl zpět do Judska další vlnu zajatců v r. 521 př. Kristem. Když se v Jeruzalémě poněkud zařídili, začali se stavbou chrámu – to bylo přibližně 2 roky po návratu. Ale lidé, které se usadili v zemi v době zajetí Judejců, bránili ve výstavbě chrámu a práce byly neustále přerušovány. Lid byl unavený a zklamaný, malomyslněl a váhal. Do této doby a k lidem v této situaci byl poslán prorok Zachariáš.

Jméno Zachariáš znamená v hebrejštině „Hospodin se rozpomenul.“ Pocházel z kněžského rodu, narodil se v Babylónu a jako chlapec se vrátil s judským knížetem, pozdějším jeruzalémským místodržitelem Zerubábelem a veleknězem Jóšuou do Jeruzaléma. Byl ještě chlapec, když mě první vidění. Byl současníkem proroka Agea, svou prorockou činnost zahájil 2 měsíce po prvním Ageově vystoupení. Podobně jako Ageus chce i Zachariáš potěšit Judejce žijící v hospodářsky nuzných poměrech, povzbudit je k dostavění chrámu a posílit je v naději, že slibovaná doba spásy je přede dveřmi. Zachariáš vidí smutnou přítomnost a jeho pohled prochází dějinami až k veliké a slavné budoucnosti Izraele i národů.

Co do rozsahu knihy se Zachariáš se svými 14 kapitolami řadí mezi malé proroky. Knihu můžeme rozdělit do dvou naprosto rozdílných části: první část tvoří 1. – 8. kapitola a druhou 9. – 14. kapitola.

První část je přesně datovaná – od listopadu 520 do listopadu 518 př. Kr. – a můžeme ji označit jako vidění. Hned v úvodu této části zaznívá výzva k obrácení: „Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám, praví Hospodin zástupů“ (Zach 1,3).

V dalších kapitolách líčí Zachariáš osm nočních vizí, jsou to vidění jediné noci. Vidění nejsou snadno srozumitelná a jsou vykládána andělem. Hospodin v nich ukazuje Zachariášovi dějiny svého lidu. Osm vidění zahrnuje dobu od návratu z babylonského zajetí až k zřízení Mesiášova království. I když jsou tato líčení časově podmíněná, vrcholí v trvale platných Božích zaslíbeních lidu, která jsou přeložitelná i do dnešních dnů: „Horlím pro Jeruzalém a Sión velkou horlivostí … Obrátím se k Jeruzalému s hojným slitováním … Má města budou znovu oplývat dobrem …(Zach 1,14.16)„Jeruzalém bude městem nehrazeným … Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou uprostřed něho“ (Zach 2,8n). Ale národům, které Judejce vyplenily, platí Boží slovo: „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka“ (2,12).

Svazek lásky Hospodina s Izraelem se jednou rozšíří na všechny národy:„Plesej a raduj se, siónská dcero, neboť už přicházím a budu bydlet uprostřed tebe …V onen den se mnoho národů přidruží k Hospodinu. Stanou se mým lidem a já budu bydlet uprostřed tebe … Pak se Hospodin ujme Judy jako svého dědičného podílu ve svaté zemi a znovu vyvolí Jeruzalém. Ztiš se před Hospodinem, veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze svého svatého příbytku“(2,14-17).

V často citované smluvní formuli – budou mým lidem a já jim budu Bohem“(8,8) je přislíbena intimní sounáležitost s Bohem i „mnohým národům“, které se obrátí k Hospodinu.

V jednom vidění pozoruje Zachariáš, jak musí kněz Jóšua odložit svůj špinavý oděv a obléci se do slavnostního roucha: čas pokání pominul, vina je prominuta. Jóšua později převezme správu chrámu. Ale jak výstavba chrámu, tak i šťastná budoucnost nového společenství jsou nakonec darem Božího ducha: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“ (4,6). V dalším vidění symbolizují dvě olivy oba pomazané: velekněze Jóšuu a Davidova potomka Zerubábela, který je podle všeho slíbeným Mesiášem.

Druhou část knihy proroka Zachariáše (9. – 14. kapitolu) můžeme označit jako proroctví. Od první části se výrazně liší obsahem i formou a převládají názory, že není dílem proroka Zachariáše, ale anonymního proroka tzv. Druhého Zachariáše – a k první části byla připojena později. Druhý Zachariáš psal krátce před řeckým dobytím Persie, pravděpodobně v r. 325 př. Kristem. Tato druhá část obsahuje krásná mesiánská proroctví o králi pokoje: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“ (9,9). Další proroctví nalézáme ve 12. kapitole a právě tyto verše jsou vybrány pro 1. čtení následující, 12. neděle v mezidobí:

„Toto praví Hospodin: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem. V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megidské pláni“ (12,10-11).

V den Božího soudu stihne nepřátele obkličující Jeruzalém naprosté vyhlazení. Přišli zničit Boží lid, a shromáždili se přitom k vlastní zkáze. Boží lid smí doufat, i když se zdá, že jeho dny jsou sečteny. Na dům Davidův vylije Hospodin „ducha milosti a prosby o slitování“. Boží vítězství nad nepřáteli nesmí být judskému lidu důvodem k sebeuspokojení, ale výzvou k pokání. Představa o vylití Ducha je úzce spjata s eschatologickými nadějemi, jak čteme u proroka Izaiáše: „Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou“ (Iz 44,3); nebo u proroka Ezechiela: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“ (Ez 36,26).

Zvláštní je zmínka o „probodeném“ – v Českém ekumenickém překladu Písma svatého čteme: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli“ – říká Hospodin, ale hned nato se mluví o probodeném“ ve 3. osobě: „Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným“ (12,10). Mezi ním a Hospodinem je třeba předpokládat tak těsný vztah, že se Hospodin sám cítí raněn. Dá se soudit, že Jeruzalém nebude zachráněn z obležení pro svou kajícnost, nýbrž pro smrt tohoto nejmenovaného člověka.

Obdobu nacházíme v oběti trpícího Hospodinova služebníka v knize proroka Izaiáše: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili (Iz 53,3). „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni“ (Iz 53,5).

V případě Izaiáše, ani v případě Zachariáše nelze najít v dějinách člověka, který by odpovídal obsahu textu. Text nás vede na konec dnů. Jde o události, jenž nazýváme eschatologické. Obrazem pláče nad smrtí jediného syna předvádí prorok zoufalé postavení, v němž je lid bez Boha: „Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem.“ Pohané tu mohou být příkladem, jak pro své božstvo truchlí a jak je hledají. Je to ovšem jen obraz: Hospodin nezemřel, ale trpí ve vyvoleném zachránci, který nese spásu světu a kterého lid nepřijímá. Pro křesťana ukazuje Starý zákon k Novému. Vyvrcholením zástupného utrpení Božích vyvolených je oběť Ježíše Krista.

Boží lid musí činit opravdové pokání a projevit upřímnou lítost. Srovnání s nářkem pro přírodní božstvo Hadad – Rimóna ukazuje, že se pohybujeme v okruhu prastarých představ o umírání a znovuožívání božstva. Město Megido bylo proslulé bitvami, které byly v jeho blízkosti vybojovány. Snad proto, že tam v minulosti teklo tolik krve, bylo památným místem a konaly se tam veliké pohanské slavnosti, při nichž se oplakávala smrt božstva, reprezentovaného na zemi králem.

Podle proroka Zachariáše bude s Jeruzalémem lkát nad „probodeným“celá země, její nářek bude větší než nářek pohanů u Megida. Hospodin probudí svým Duchem lid k poznání, že v probodeném, odmítnutém a zavrženém je jediná pomoc a spása. Nářek všeho lidu je tedy projevem hlubokého smutku a živého vyznání vin.

Na závěr se zaměřme na poselství ze závěru první části knihy proroka Zachariáše: „Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z národů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: „Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh“ (8,23). Kéž by i z naší církve vyzařovala tak veliká misijní přitažlivost, že by za každým členem křesťanské církve běželo deset nekřesťanů a prosili by: Vezmi mne k svému Bohu!

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1