Zákon

Anna Mošťková

 

Zákon – hebrejské torah je svým významem širší a méně právně zaměřené než řecké nomos, kterým je překládá septuaginta. Znamená „učení“ Boží, kterého se dostává člověku jako návodu k jednání. Označuje v první řadě celý soubor přikázání, které starozákonní tradice připisuje Mojžíšovi. Takto chápe výraz celé židovství a i Nový zákon nazývá „Zákonem“ období i systém, jehož duší je tento soubor přikázání a zákonů od doby Mojžíšovy, v protikladu ke vládě milosti, zahájené příchodem Ježíše Krista; mluví ale též o „zákonu Kristově“. Křesťané proto rozlišují mezi „starým“ a „novým“ Zákonem. Snaha vystihnout celý rozsah dějin spásy vedla Pavla k vytvoření termínu „přirozený zákon“, kterým jsou označováni ti, kdo žijí na okraji obou předchozích; tak jsou tři různé stupně v uskutečňování Božích záměrů spásy označovány tímtéž výrazem a zároveň je zdůrazněna etická stránka věci.

Výraz „přirozený zákon“ nenajdeme ve Starém zákoně, ačkoliv se o něm mluví často a různými způsoby. Prvních jedenáct kapitol 1. knihy Mojžíšovy předkládá prostřednictvím obrazů situaci člověka předtím, než se Abrahámovi a patriarchům dostalo zaslíbení a Zákona Mojžíšovým prostřednictvím. Člověk se od samého počátku musí řídit příkazy, které vyjadřují Boží vůli: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“(Gn 2,16n) V tom spočívá také zkouška v ráji, kde člověk původní Boží zákon přestoupil a tím uvedl do vlastního světa smrt. Ani později Bůh nenechal člověka bez zákonů. Existují stále etická pravidla a Bůh je připomíná například Kainovi: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout“ (Gn 4,7) Pokolení před potopou se jimi odmítá řídit a Bůh tedy uzavírá smlouvu s Noem, která obsahuje souhrn příslušných přikázání spolu s předpisy týkající se tehdejší bohoslužby.

Když Pavel mluví o dějinách spásy, nezapomíná ani na dobu od Adama po dobu Mojžíšovu: „Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam.“ (Řm 5,13n) Je to totiž situace, ve které se stále ještě nacházejí pohanské národy, které nebyly povolány spolu s Izraelem. Bůh je nechal jít jejích zvláštními cestami, jakoby poslepu v období neznalosti jeho vůle, zákon k nim promlouval prostřednictvím svědomí: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ (Řm 2,14n) Pod „zákonem“ zde Pavel rozumí hlavně předpisy etického rázu.

Lid staré smlouvy byl vyčleněn ze společenství národů a žil pod výslovně sděleným, Bohem zjeveným zákonem, kterým je Mojžíšova tóra. Mojžíšův zákon je obsažen v pěti knihách Mojžíšových. Dějiny spásy od počátku Božího záměru až do Mojžíšovy smrti se v nich střídají s texty legislativními; jejich rámec tvoří stvoření, smlouva s Noem a Abrahámem, vyjítí z Egypta, sinajská smlouva a pobyt na poušti. Takové množství zákonodárných textů je složeno z materiálů všeho druhu, protože tóra je životním pravidlem Božího lidu ve všech oblastech života. Etické předpisy, zvláště výrazné v desateru, připomínají základní požadavky lidského svědomí s přesností, jaké nedosáhli vždy a všude filozofové pohanského starověku. Několik ucelených sbírek právních předpisů se vztahuje na občanské instituce – rodinu, společnost, hospodářské vztahy a soudnictví. Liturgická nařízení popisují přesně bohoslužbu v Izraeli, se všemi existujícími obřady, hodnostmi služebníků oltáře a podmínkami jejich funkce.

V důsledku různorodosti jsou i označení Zákona dosti různá: je označován učením (tóra), svědectvím, příkazem, přikázáním, rozhodnutím, slovem, Boží vůlí nebo cestou: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě, Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, …“ (Žl 19,8,10n) Už z toho je vidět, že jde o pojem mnohem širší, než lidský zákon nebo zákoník.

Mojžíšův zákon je úzce spojen se smlouvou. Když Bůh smlouvou činí z Izraele vyvolený lid, připojuje ještě zaslíbení, jejichž postupné uskutečňování rozhodujícím způsobem ovládá celé další dějiny. Bůh si rovněž klade podmínky. Izrael musí naslouchat jeho slovu a poslouchat je – tj. zachovávat Boží přikázání, jinak je stihne Boží zlořečení. Obřad smlouvy obsahuje příslib zachovávání božského zákona, který je klíčovým prvkem náboženské existence Izraele a připravuje jej na příchod spásy: „Potom vzal (Mojžíš) Knihu smlouvy a předčítal lidu. Prohlásili: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil“ (Ex 24,7) Dokonce i jeho požadavky, které jsou na první pohled velmi tvrdé, jsou ve skutečnosti milostí, protože jejich cílem je učinit z Izraele skutečně moudrý národ a tak jej uvést do spojení s Boží vůlí: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný velký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?“ (Dt 4,7n) Je to pro „lid tvrdé šíje“ nesnadná škola svatosti, vyžadovaná samým Bohem – platí to především o přikázáních desatera, ústředním bodu tóry, ale také o náboženských a společenských předpisech, které jsou konkrétním výrazem ideálu v životě celého národa.

Propojení mezi Zákonem a smlouvou vysvětluje, proč v Izraeli neexistuje jiný Zákon než Mojžíšův. Mojžíš je prostředníkem smlouvy, na níž spočívá celý starozákonní systém a proto je také prostředníkem, skrze kterého Bůh oznamuje svému lidu požadavky, které ze smlouvy plynou: „(Hospodin) Dal poznat své cesty Mojžíšovy, synům Izraele svoje skutky.“ (Žl 103,7) Žádný lidský zákonodárce, včetně doby Davidovy nebo Šalomounovy, už nic nepřipojil k zákonům tvůrce národa, ani v nich nic nenahradil něčím novým. Všechny zákonodárné texty pronáší Mojžíš sám v rámci vyprávění o pobytu u paty hory Sinaj. To ale neznamená, že by tóra neprošla nikdy žádným dalším vývojem v průběhu času. Textová kritika v ní rozlišuje literární útvary různých forem a určení. Je to důkaz toho, že Mojžíšovo dědictví bylo předáváno z generace na generaci různými cestami, v souladu se zdroji celého pentetauchu. Ten byl několikrát přepracován a přizpůsobován potřebám doby, v některých podrobnostech i doplňován. Desatero i ustanovení smlouvy jsou například znovu opakovány v 5. knize Mojžíšově, které ukazuje, jak je prvním přikázáním láska k Hospodinu, ve které jsou obsažena všechna ostatní: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.“(Dt 6,4-6)

Už Starý zákon dosvědčuje, že na konci světa přijde s novou smlouvou také hluboká proměna Zákona. Izraelův Bůh už nepovede na své svaté hoře všechny k zachovávání tóry. Náboženská hodnota Zákona, který přinese na zem Hospodinův služebník, bude vyšší, než hodnota Zákona Mojžíšova. Zákon už nebude jen vnějším souborem přikázání, předaných člověku na kamenných deskách, ale: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jer 31,33) Srdce tím budou proměněna a lidé budou zachovávat nový zákon pod vnuknutím Božího Ducha. Bude to Zákon, který přinesl světu Kristus.

Ježíšův přístup ke Starému zákonu je jasný, ale odstupňovaný. Rozhodně se staví proti tradicím předků, jejímiž obhájci byli hlavně zákoníci a farizeové, někdy i za použití násilí. Zcela jiný je ale jeho postoj k Zákonu samotnému; tradici předků odmítá právě proto, že vede k zanedbávání Zákona a opomíjení Božího Slova. Zákon nemá být v Božím království zrušen: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Mt 5,17) Ježíš sám jej zachovává a doporučuje uznávat autoritu zákoníků, pokud se Zákona přidržují, i když upozorňuje, že sami nejednají v souladu s ním: „…ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ (Mt 23,3) Přesto ale Ježíš hlásá svým evangeliem o království něco zcela nového: Zákon a proroci trvali až do Jana Křtitele, víno evangelia ale nemůže být naléváno do starých měchů sinajské smlouvy:„Nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víny i měchy přijdou nazmarNové víno do nových měchů!“ (Mk 2,21n)

V čem spočívá naplnění Zákona, které Ježíš přináší? Předně jde o správné ohodnocení jednotlivých přikázání Zákona, které zákoníci seřadili bez ohledu na jejich závažnost, takže vyzvedli druhotné věci na úkor hlavních:„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a víra.“(Mt 23,23) Dále jde o upřesnění Zákona tam, kde „tvrdost srdce“ ovlivnila zákonodárství; v království má být pravidlem jednání dokonalost: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Je to jistě neuskutečnitelný ideál, poměřujeme-li jej situací, ve které se nachází člověk. Ježíš přináší nejen nový Zákon, ale také strhující příklad a později dá svým věrným také vnitřní sílu, která zachovávání daných přikázání umožňuje – sílu Ducha. Celý Zákon lze shrnout do dvojího přikázání lásky k Bohu a bližnímu: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Mk 12,30n), které je také shrnutím zákona království. Na něm je vybudováno všechno ostatní a z něj všechno také vyplývá. Toto zlaté pravidlo lásky obsahuje celý Zákon i proroky: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“(Mt 7,12).

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5