Žd 11,1.8-19

Marie Zouharová

 

Tuto neděli uslyšíme jako druhé čtení úryvek z 11. kapitoly listu Židům. Zopakujme si nejprve základní údaje o tomto listu.
O charakteru listu se dozvídáme v jeho závěru. Ve 13. kapitole čteme: “Velmi vás prosím, bratři: dobře ode mne přijměte tato povzbudivá slova” (Žd 13,22). List tedy chápeme spíše jako “povzbuzení”. Nejde totiž o dopis ve vlastním smyslu na způsob Pavlových listů. Ani jeho určení “Židům” není historicky přesné. Kolem r. 150 bylo třeba sebrat a seřadit vznikající křesťanskou literaturu jako závaznou pro křesťanskou víru. Tehdy se již nevědělo, jak list vznikl, a proto bylo toto určení připojeno. Protože se v tomto listu často připomíná Starý zákon, byl považován za psaní křesťanům ze židovství, kteří byli v Novém zákoně označováni jako Hebreové. V Pavlově Druhém listu Korinťanům čteme například: “Jsou oni Hebreové? Já taky!” (2 K 11,22).
Nevíme, kdo list napsal. Závěr se totiž o něm nezmiňuje. Musíme se spokojit s výpovědí velkého biblisty a teologa Origena (185-254): “Kdo je pisatelem tohoto listu, ví ve skutečnosti jen Bůh.” Autor byl s jistotou člověk filozoficky vzdělaný a velmi dobře znal Písmo. Řečtinu ovládal nejlépe ze všech autorů Nového zákona.
Navzdory svému určení Židům byl napsán pro křesťany z pohanství. V 6. kapitole totiž čteme: “A tak tedy necháme stranou počáteční učení o Kristu a přistoupíme k nauce pro pokročilé. Nebudeme se přece zase vracet k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, k učení o omýváních a vkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o odplatě na věčnosti” (6,1b-2). Je jasné, že do základního obsahu nauky nebylo třeba uvádět Žida, který přestoupil ke křesťanství. Pro něho byly základy samozřejmostí, nikoli však pro pohana.
Tento se ovšem nedrží formální stránky antických dopisů. Chybí mu úvod se jménem odesilatele a příjemců a úvodní pozdrav v podobě přání pokoje nebo požehnání. Závěr odpovídá antickým dopisům: prosbou o modlitbu, posledním napomenutím a krátkou informací. To však nic nemění na celkovém charakteru. Proto je list Židům považován za napsané kázání.
Proč autor napsal tento list, poznáme z napomenutí. Obrací se na adresáty, kterým hrozí krize víry. Autor chce vyložit tradované vyznání o Kristu. Chce adresáty pobídnout, “aby dodali nové síly ochablým rukám a klesajícím kolenům” (12,12).
Kdy byl tento list napsán, lze odvodit ze skutečnosti, že o něm ví list papeže Klementa, napsaný kolem roku 95. Dobu sepsání lze tedy přibližně klást mezi rok 80 a 90.
Téma víry má v listu Židům zvláštní význam. Kdo víru ztratí, nedosáhne cíle. Jako věřící jsme na cestě k dovršení života. Na konci desáté kapitoly, která předchází dnešnímu úryvku, čteme: “My přece nepatříme k těm, kteří se  vzdalují a jdou tak k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život” (Žd 10,39).
Dnešní úryvek z 11. kapitoly listu Židům začíná výpovědí o víře. Nejde však o vyčerpávající popis víry. Autor spíš objasňuje, co se mu jeví s ohledem na adresáty jako nejvýznamnější.

Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.

V prvních větách poukazuje autor na dvě hlediska.
Za prvé: věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme. Pojem podstata je překladem řeckého slova “hypostasis.” Toto slovo lze ovšem přeložit také jako skutečnost, důvěra, spolehnutí se. Jde tedy o skutečnost, k níž směřuje naděje. Nejvýstižnější překlad by mohl znít: “Víra je uskutečněním toho, v co doufáme”. Díky víře se stává skutečností to, v co doufáme. V Novém zákoně je Boží příslib spásy postaven na Ježíšovi. Už na začátku listu Židům čteme: “Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k našim předkům skrze lidi shůry osvícené. V této však, to je poslední době, promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědičným pánem všeho a skrze něj také stvořil svět” (Žd 1,1n). Člověk tedy může skrze víru vnímat zaslíbení jako skutečnost. Božímu zaslíbení musíme však věřit. Jinak by o nás platilo totéž, co o předcích: “pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra” (Žd 4,2).
Za druhé je víra “přesvědčení o věcech, které nevidíme”. Vírou tedy neoznačujeme jen to, co očekáváme v budoucnosti, ale také skutečnost, která je za tímto viditelným světem. Řecké slovo elenchos je zde přeloženo jako “přesvědčení.” Má však ještě další významy: důkaz, záruka, ručení. Mohli bychom tedy přeložit: “Víra je …důkazem o tom, co nevidíme”. V celkové souvislosti listu Židům znamenají tyto věty, že budoucí spása, bezpečně zaručená Ježíšovým spásným činem, je neviditelným faktem. Této víry si autor všímá u biblických postav, které v dalším textu představuje. Jejich víra působí v rozhodujících dějinných nebo životních situacích. Adresáti listu se mají zařadit do dlouhé řady věřících. Skrze Ježíše mohou bezpečně dosáhnout cíle vírou.
Co nám říká list Židům, je velmi teoretická a racionální úvaha o podstatě víry. Vznikla v rámci určitého nábožensko-filozofického názoru na svět.
Další část listu v neděli neuslyšíme. Autor v ní popisuje víru Ábela, Henocha, Noema, Sáry, Mojžíše a Izáka. O Abrahamově víře pojednává další část úryvku, vybraného pro liturgii:

Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.

Abrahamově víře věnuje autor listu zvláštní pozornost. Praotec vyvoleného národa je člověk, jehož jednání je odpovědí na přikazující a slibující slovo Boží. Jeho jistotou je Boží zaslíbení, jemu se svěřuje a jde do neznáma. Něco takového může být lidským údělem v každé době.
Víra nutí Abrahama vydat se na cestu, když zaslechne Hospodinův hlas: “Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu”…A Abraham se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. …” (Gn 12, 1.4.). Abraham se vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. Vydal se na ni na základě víry. Ukazuje se jako věřící. Vydává se k cíli, který nezná, který je však zaručen Božím slovem. Ani po příchodu do Zaslíbené země není u cíle své cesty: “usadil se v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu” – navzdory tomu, že “čekal město s pevnými základy.” Šlo tedy o další zkoušku na jeho cestě víry.

I neplodná Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal.

Na tomto místě odporuje autor listu tomu, co známe z První knihy Mojžíšovy o Sáře (Gn 18, 10-15). Sára přijímá zaslíbení mužského potomka s nedůvěřivým smíchem: “Zasmála se v duchu a řekla si: Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec” (Gn 18, 12). Hospodinovo zaslíbení se však naplnilo: “Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl” (Gn 21,1n). Proto se list zmiňuje také o Sářině víře: “spolehla se na toho, který ten slib dal.”

A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.

Také na tomto místě je zdůrazněn div, který může v životě způsobit víra.
Za tímto veršem přerušuje autor řadu vzorů víry a naznačuje, co je podle jeho názoru obsahem a cílem Božího zaslíbení, kam putování ve víře směřuje. Navazuje přitom na slova: “Abraham čekal na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.”

Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.

V této části si můžeme všimnout, jak čte autor tohoto listu Starý zákon a jak jej vykládá. Starý zákon zůstává při uvádění vzorů víry v tomto světě: v jeho rozměrech a čase. V listu Židům je obsahem zaslíbení budoucí spása. Praotci odpovídají na Boží slovo tím, že ve víře putují k tomuto cíli jako “cizinci a přistěhovalci.” Nehledali pozemskou vlast, ale nebeskou. Proto se k nim Bůh přiznává tím, že se nechá nazývat Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým (Ex 3,15). Věta – “připravil jim město” – znamená budoucí spásu.
Další příklady víry jsou charakteristické tím, že uvedení lidé nepřestávají Bohu věřit navzdory tomu, že jejich víra je zkoušena až do krajnosti.

Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: Od Izáka budeš mít potomky. On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třeba i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.

Izák je pro Abrahama nositelem Božího zaslíbení. Abraham byl však ochoten vzdát se svého jediného syna, který měl být zárukou velkého potomstva. Abraham věří i zde Bohu, spoléhá na to, že Bůh nebere své sliby zpět a že může Izáka opět vzkřísit k životu. Boží zaslíbení je vždy jisté, i když se zdá lidsky neuskutečnitelné.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1