Židovská svatba

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat velmi zajímavému tématu. Pohovoříme si o svatbě v Bibli.

Ke každé svatbě patřily zásnuby, které svatbě předcházely o několik dnů až měsíců. V Mojžíšově zákoně se nikde neuvádí věk snoubenců, protože byl známý ze zvykového práva. Podle rabínů stačilo, když dívka dovršila 12. rok a hoch 13. rok svého života. Obyčejně se však chlapci ženili v osmnácti letech a dívky se vdávaly ve dvanácti letech.

Podle zvykového práva se nemohla provdat mladší dcera, byla-li ještě svobodná její starší sestra. Stejné ustanovení platilo také pro chlapce. Čteme o tom v První knize Mojžíšově: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená“ (Gn 29,26). Mezi další všeobecně přijímanou zvyklost patřilo, že žena měla být stejného společenského postavení jako její muž. Tak se předcházelo zbytečným sporům ohledně původu.

Na Východě bylo obvyklé, že otec nebo rodiče hledali synovi nevěstu, případně dceři ženicha. V První knize Mojžíšově čteme: „…jeho matka mu dala ženu z egyptské země“ (Gn 21,21). A na jiném místě téže knihy: „Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka“ (Gn 24,4). Jestliže si našel syn nevěstu sám, musel požádat svého otce, aby tuto záležitost projednal s otcem nevěsty. Otec nemohl zasnoubit svou dceru bez souhlasu jejích bratří, kteří se narodili ze stejné matky, protože po smrti otce bylo povinností bratrů dbát o čest své sestry.

Již jsme si řekli, že zasnoubení vždy předcházelo vlastnímu sňatku. Byla to smlouva, kterou uzavírali rodiče obou snoubenců a rodní bratři nevěsty. Vyjednávalo se před svědky. Po nevěstě a ženichovi se vždy žádalo, aby dali svůj souhlas s výběrem partnera. Samson říká své matce: „Vezmi pro mne tuto, protože to je v mých očích ta pravá…“ (Sd 14,3). Také žena měla možnost nesouhlasit s vybraným ženichem. U Rebeky se připouští možnost: „Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat…“ (Gn 24,8).

Podívejme se podrobněji na zásnubní obřad. Otec, nebo kněz vložil pravou ruku snoubenky do pravé ruky snoubence a řekl: „Přijmi ji podle zákona; a podle ustanovení zapsaného v Mojžíšově knize ti ji dáváme za manželku. Měj ji za ženu a odveď ji ke svému otci ve zdraví. A nebeský Bůh ať vás provází svým pokojem“ (Tob 7,13) – tak čteme v knize Tobiáš. Podle jiné tradice mohl otec vyslovit následující požehnání: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův budiž s vámi, spoj vás a splň na vás své požehnání!“ Na to snoubenec odpověděl: „Od této chvíle jsi mi zasnoubena podle zákona Mojžíšova a podle práva lidu izraelského.“

Otec, nebo kněz pak naplnil pohár vínem, požehnal jej a dal napít oběma snoubencům z jednoho poháru. Podle některých pramenů navlékal ženich nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky a říkal přitom: „Budiž mi zasvěcena tímto prstenem podle zákona Mojžíšova a Izraelova.“ Prsten byl symbolem lásky, která je měla spojovat.

V pozdější době se sepisovala smlouva a stvrzovala přísahou nebo zásnubní obětí. Kniha Tobiáš nám o tom říká: „Sepsal manželskou smlouvu, že mi ji dávají za ženu podle ustanovení Mojžíšova zákona“ (Tob 7,14). Zásnubní smlouva obsahovala tři základní body:

První bodem byl vzájemný souhlas a slib manželství od obou snoubenců.

Jako druhý bod byly ve smlouvě zapsány dary, které dostala nevěsta, její rodiče a rodní bratři nevěsty. Věno dostávala nevěsta od svého otce, jak čteme na několika místech První knihy Mojžíšovy: „Potom vyňal stříbrné a zlaté předměty a látky a dal je Rebece, též jejímu bratrovi a její matce dal vzácné dary“ (Gn 24,53). Nevěsta dostávala nosní kroužek, který je dodnes normálním zásnubním darem mezi kočovníky. Ženy ho nosí v prostřední chrupavce nebo po straně nosu. Tento kroužek mohl také spínat dva díly závoje pod očima. Původně snad nebyl jen pouhou ozdobou, ale amuletem, který měl chránit dech života. Podobně jako náramky měly chránit sílu a zdraví rukou.

Za třetí obsahovala každá smlouva cenu, kterou měl zaplatit ženich otci nevěsty. Zde se nabízí otázka, jestli si Židé manželku kupovali, či nikoli?! Někteří bibličtí badatelé se domnívají, že se žena kupovala za takzvaný mohar neboli kupní cenu, kterou zaplatil ženich otci své nevěsty. Zaplacení moharu mohlo být nahrazeno prací. Nevíme dnes přesně, jak velká suma to byla. Její výše byla smluvena při zásnubách. Z ustanovení v Páté knize Mojžíšově, kde čteme – „…dá otci té dívky 50 šekelů stříbra…“ – se dá odhadnout 50 stříbrných. Jeden šekel představuje 11,5 gramů stříbra. Podle jiných pramenů byla velikost moharu za dívku mladší než dvacet let většinou jen + šekelů. Pro zajímavost řekněme, že otrok stál v té době přibližně třicet šekelů.

Došlo-li ke zrušení zásnub ze strany rodičů, pak museli vrátit dvojnásobek přijatých darů. Stejně tak, zemřela-li žena bezdětná, dostal muž „mohar“ nazpět, protože nebylo dosaženo účelu manželství. V případě dědictví, nebo když zemřel muž, připadl mohar dceři (Gn 31,15).

Podívejme se ještě na vztah mezi snoubenci. Židovské zásnuby dávaly manželům všechna práva, ale také manželské povinnosti, i když spolu ještě nežili. Proto se snoubenec nazýval manželem a snoubenka manželkou (Mt 1,19n). Jestliže chtěl muž svou ženu v této době propustit, musel jí dát takzvaný „Zápudný lístek“. Kdyby se snoubenka provinila s jiným mužem, byla pokládána za cizoložnici a oba byli potrestáni (Dt 22,23n). Podle zvykového práva zůstali oba snoubenci ještě nějakou dobu u svých rodičů. Nevěsta měla právo zůstat několik dní v otcovském domě, než se s ním rozloučí. Délka této doby není pevně stanovena. Podle Mišny měla nevěsta jako mladá dívka možnost připravovat se na sňatek 12 měsíců. U vdovy to býval měsíc – a podle První knihy Mojžíšovy „aspoň deset dní“ (Gn 24,55).

Zásnuby byly pro vztah dvou mladých lidí velmi důležité. Byla to smlouva mezi dvěma lidmi, dvěma domy, dvěmi rodinami. Je třeba si uvědomit: přestože zásnuby organizovali rodiče, ptali se snoubenců na vzájemný souhlas. Žena se tak sice stávala v jistém smyslu majetkem svého muže, ale získávala i mnohá práva. Ve svém muži našla ochranu a jistotu.

Svatba se konala za nějakou dobu po zasnoubení. Sloužila především k veřejnému vyhlášení nově uzavřeného manželství. Termín svatby se měnil podle místa a historické doby. Mnohé z nás by možná zajímalo, zda se Židé brali v sobotu – jako je to nyní obvyklé u křesťanů. Jejich vlastní svatební obřad se konal většinou v úterý. Proč? V První knize Mojžíšově čteme o stvoření (Gn 1,10-12). Každý den je hodnocen slovy: „Bůh viděl, že je to dobré“. V závěru třetího dne je tato věta řečena dvakrát. Snad proto se Židé žení a vdávají právě v úterý. Ovšem není to stejné na celém světě. Na některých územích probíhá svatba ve čtvrtek. Svatba se nesměla uskutečnit v žádném případě ve sváteční nebo smuteční den. Chybí nám však jasné biblické prameny, podle kterých bychom mohli stanovit, v který den se má svatba konat. Také v Talmudu není žádné jasné a přesné určení konkrétního dne.

Každá svatební hostina trvala nejméně jeden, většinou však několik dní. Záleželo na zámožnosti ženicha. Byla-li nevěsta současně dědičkou – tedy v případě, že neměla žádné bratry -, mohla svatba trvat tři nebo i sedm dní. V První knize Mojžíšově čteme radu: „Zůstaň u ní po celý svatební týden …“ (Gn 29,27). O týdnu oslav svědčí také Kniha soudců, ve které čteme o: „…sedmi dnech hostiny…“ (Sd14,12).

Ženich a nevěsta vystupovali ve svatebních dnech jako „královský pár“. Nevěsta měla o své svatbě vypadat jako krásně vystrojená královna, okrášlená šperky, která očekává svého krále. Večer před svatbou nebo ráno v den svatby se nevěsta vykoupala. Podle některých pramenů se jednalo o rituální koupel. Ve stanovený den se ustrojila. V knize Ezechiel čteme, jak bývala oblečena: „Pak jsem tě oblékl do pestrého šatu, obul ti opánky z tachaší kůže, ovinul ti pás z jemného plátna a zahalil tě hedvábím“(Ez 16,10). Prorok Ezechiel zde sice mluví o symbolické nevěstě, kterou má představovat izraelský národ. Hospodin vystupuje v tomto obraze jako ženich.

Nevěsta bývala zahalena do závoje. Původně snad na ochranu proti „zlému pohledu“. Na znamení ochrany mohl muž nad nevěstou rozprostřít cíp svého pláště. V První knize Mojžíšově čteme: „Vzala tedy roušku a zahalila se“ (Gn 24,65). Také v knize Rút čteme Rútinu prosbu: „Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi její zastánce“ (Rt 3,9).

Každá nevěsta chce být krásná. Dnes i dříve. Proto byla ozdobena šperky. Izaiáš píše: „ozdobíš se šperky jako nevěsta“ (Iz 49,18). Žalmista používá často ve svých modlitbách obrazů z běžného života. Proto také o nevěstě ozdobené šperky čteme:

„Slyš dcero, pohleď, nakloň své ucho,
zapomeň na svůj lid, na otcův dům,
neboť král zatouží po tvé kráse,
je to tvůj pán a jemu se klaň.
I dcera Týru svůj dar ti nese,
naklonit si tě chtějí boháči z lidu.
Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř,
svůj šat má protkaný zlatem“
 (Ž 45,11-14).

Nejoblíbenějším šperkem bývaly předměty ze zlata a drahokamů, ale obyčejní lidé nosili ozdoby z bronzu a polodrahokamů. Čelenky měli podobu půlměsíců nebo věnců, které byly umělecky tepané. Náhrdelníky bývaly z lasturek nebo umělých perel. Nejoblíbenější svatební barvou byla modrá, které se přisuzovala zvláštní moc. Šperky měly zvětšovat radost. V knize proroka Jeremiáše čteme: „Může panna zapomenout na své šperky, nevěsta na svůj svatební pás?“ (Jr 2,32). Prorok Izaiáš píše: „…a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky, jako ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere…“ (Iz 61,10).

Také ženich musel být krásně vystrojen. Ženich vystupoval při svatebních obřadech jako král, proto také měl šperky jako král – například půlkruhovou nebo kruhovou čelenku. Muži mívali v Izraeli delší vlasy a vousy, které si pravidelně zastřihávali. Ve Písni písní čteme o „… koruně, jíž ho korunovala jeho matka v den jeho svatby…“ (Pís 3,11).

Uzavření manželství bývalo nejdříve domácím úkonem a neexistovaly pro ně žádné zvláštní náboženské obřady. Slavnostní hostina se konala jen s první manželkou. Připomeňme si, že Židé mohli mít více manželek. První mívala výsadní postavení a její syn býval většinou dědicem, protože byl nejstarší ze všech otcových potomků.

Nikde v Bibli nenajdeme přesný návod, podle kterého by postupovala svatba. Proto se pokusme ji alespoň naznačit. Zvláštní roli hrál nejlepší přítel ženicha, který měl funkci průvodce, družby. Ženich šel se svými přáteli do domu nevěsty: „Ženich a jeho přátelé a bratři šli naproti nim s bubínky a mnohými hudebními nástroji“… (1 Mak 9,39), jak čteme v První knize Makabejské. Zde jim – jako v případě Rebeky – požehnal otec a také ostatní jim přáli štěstí. První kniha Mojžíšova říká: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí“ (Gn 24,60).

Svatba začínala večer, kdy si ženich za doprovodu svých přátel a bratrů šel pro nevěstu, aby ji odvedl do svého domu. V ženichově domě bývala hostina, která pak trvala dlouho do noci. Osvětlení zajišťovaly olejové lampy nebo pochodně. Pětačtyřicátý žalm nám zvěstuje:

„Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř,
svůj šat má protkaný zlatem.
V zářivém oděvu ji vedou králi.
A za ní její panenské družky,
k tobě je uvádějí.
Průvod se ubírá v radostném jásotu,
vstupuje v královský palác“
 (Ž 45,14-16).

Možná si vybavíme podobenství o deseti družičkách, které očekávaly ženicha. „Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Všechny družičky procitly a dávaly si do pořádku své lampy“ (Mt 25,5-7). Ježíš používá obrazu svatby, aby poukázal na příchod Božího království.

Svatební hostina se zahajovala modlitbou. Během svatby panovalo všude veselí, jedlo se mnoho vybraných jídel, pilo se převážně víno. Všechno doprovázel zpěv, tanec a mnoho svatebních zvyků, které se lišily podle místa a doby. Mezi zvyky patřilo i společné pití novomanželů z jednoho poháru vína, který pak ženich rozbil. Střepy mají připomínat, že i při šťastných chvílích nemá člověk zapomínat na vážnost a závaznost tohoto obřadu. Později se k tomuto výkladu přidala ještě připomínka zničeného jeruzalémského chrámu

Svatební hostina mohla být také v domě nevěsty, pokud nevěsta byla dědičkou nebo dům jejího otce byl příliš vzdálen od domu ženichova. Po večeři zavedla matka svou dceru do pokojíku, aby očekávala svého muže. Pak odvedli přátelé ženicha do pokoje nevěsty, která už na něj čekala: „…mladíka Tobiáše odvedli a dovedli ho do pokojíka Sáry (Tob 8,1).

Novomanželé měli po jeden rok řadu výhod. Novomanžel nemusel táhnout do války. Nejdřív měl mít děti, aby byla zajištěna jeho budoucnost. Podle židovského myšlení žil člověk dál ve svých potomcích. Problém nastal, pokud děti neměl. Proto také podobná úleva platila ještě rok po svatbě, aby v případě zahynutí ve válce zůstal muži nějaký potomek: „Ten, kdo se zasnoubil se ženou a ještě si ji nevzal, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nevzal si ji někdo jiný“ (Dt 20,7). V Páté knize Mojžíšově také čteme: „Když se muž právě oženil, nebude vycházet do boje …. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal“ (Dt 24,5).

Muž byl sice pánem ženy, ale nebyl otrokářem. Odvážná a šikovná žena mohla dosáhnout velkého vlivu na muže. Co si žena do manželství přinesla, zůstávalo jejím vlastním majetkem, nad kterým muž neměl pravomoc. Povinností muže bylo starat se o stravu a oděv všech jeho žen i dětí. Vedlejší manželky nesměl přitom zanedbávat ani s nimi tvrdě nakládat. Nejzákladnější povinností pro muže i ženu byla věrnost. Za cizoložství byl většinou trest smrti.

Na závěr se pokusme, milí posluchači, o krátké shrnutí. Dva mladí lidé, kteří chtěli vstoupit do manželství, se nejdříve zasnoubili a pak teprve uzavřeli manželství. Zásnuby byly pro jejich vztah velmi důležité. Manželství je v celé Bibli velmi ceněno a chráněno. Slouží také jako obraz pro vyjádření vztahu mezi Bohem a Izraelem. Bůh je ženichem a Izrael nevěstou. Tohoto obrazu často používají proroci. Podrobněji se jím budeme zabývat v některém z dalších pořadů Bible v liturgii.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4