Zj 7,9–17

Marie Zouharová

 

Následující neděle je čtvrtá v době velikonoční. Jako druhé čtení uslyšíme opět úryvek z knihy Zjevení svatého Jana. Tentokrát byla vybrána druhá část sedmé kapitoly. Budeme se ovšem zabývat celou sedmou kapitolou, abychom vybraným veršům lépe porozuměli.

V předchozí, šesté kapitole, byly vylíčeny jednotlivé rány, které dopadají na svět po rozlomení šesti pečetí. Neznamenají žádné konkrétní události v dějinách, které na staly nebo teprve přijdou. Rány znamenají, že přichází Boží soud. Bůh se s jistotou prosadí proti svým nepřátelům a oni se budou před ním třást. Kosmické katastrofy, které jsou zde uvedeny, nejsou důsledkem chybného lidského chování, ale symbolem neomezené Boží moci.

Po těchto katastrofách je pohled do nebe volný. Dokud byli lidé obtíženi vinami, nemohli snést pohled na Boha a Beránka. Nyní už není rozdílu mezi bohatým a chudým. Všichni, kteří se ve svém životě chovali k Bohu nepřátelsky, musí být souzeni. V této situaci je v závěru šesté kapitoly položena otázka: Kdo tedy může obstát? Na tuto otázku odpovídá Jan v sedmé kapitole, kterou se právě dnes zabýváme.

Nepřátelé již neví, kam se ukrýt – po katastrofách v předchozí kapitole vše zmizelo. Ovšem neříká se nic ani o jejich potrestání. Důležitější je odpovědět na otázku po údělu těch, kteří již nyní patří k Ježíšovu království. Ti nebrání prosazování Božího plánu v dějinách, a proto není třeba otevírat další pečeť, aby byla vylíčena jejich situace.

Potom jsem viděl na čtyřech rozích země stát čtyři anděly, držící čtyři zemské větry, aby nezadul vítr na zem, ani na moře, ani na žádný strom. Pak jsem spatřil, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce značkovadlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým byla dána moc škodit zemi i moři: “Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!”

Jan jakoby zapomněl, co napsal v předchozí kapitole. Jak může být chráněno moře, země, stromy, když na konci této kapitoly zůstal jen chaos? Toho ovšem Jan využívá ve své obrazné mluvě. Kosmické katastrofy totiž naznačují bezvýchodnou situaci Božích nepřátel (Zj 6, 12 – 14). Naopak, ochrana stvoření je nyní, v této kapitole, znamením toho, že každého, kdo je věrný Beránkovi, chrání Bůh – navzdory všemu.

Jan zde přejímá představy starověkého světa, podle kterých je země podobná čtverci. Tak se dočteme například u proroka Izaiáše: “Povznese korouhev k národům a posbírá rozehnané z Izraele a rozptýlené Judovce shromáždí ze čtyř stran země” (Iz 11, 12). Příznačné jsou také větry, které vycházejí ze čtyř světových stran: “Přivedu na Elam čtyři větry ze čtyř končin nebes… (Jer 49, 36) – varuje prorok Jeremiáš. Také úkol andělů jako strážců přírody je znám z apokalyptické literatury. Anděl přichází od východu “s pečetidlem živého Boha” (7,2). Podle První knihy Mojžíšovy ležel kdysi ráj na východě: “A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil” (Gn 2,9). U proroka Ezechiela je východ symbolem spásy: “a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele…(Ez 43, 2). V Janově Zjevení vystupuje nyní “od východu slunce jiný anděl” s pečetidlem živého Boha a volá na čtyři anděly, proč ještě nemohou škodit zemi. Jako důvod slyší: Pečetí nejsou ještě označeni služebníci našeho Boha, to znamená členové křesťanské obce.

Pečetí se označovala zvířata i otroci, aby bylo možné jednoznačně určit, komu patří. Podobně můžeme číst u proroka Ezechiela: “Hospodin… mu poručil: “Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají” (Ez 9, 4). Jestliže jsou lidé označováni Boží pečetí, znamená to, že mu patří a jsou chráněni před útoky protibožských mocností. Nemluví se zde o Beránkově pečeti, protože podle pojetí Janova Zjevení Bůh a Beránek působí vždy společně.

Podle prvních křesťanů je každý člověk odevzdán Kristu při křtu. Člověka už neovládají mocnosti starého věku, ale od křtu je jeho Pánem Kristus. Křest je také někdy označován jako pečeť. Tak o něm hovoří např. apoštol Pavel v Druhém listu Korinťanům: “Sám Bůh … posvětil nás k svatému úkolu, a tím nám vtiskl svou pečeť a vložil nám do srdce Ducha jako záruku” (2 K 1, 21n). Slovu pečeť se však prorok vyhýbá, když mluví o těch, kteří jsou ve vlastnictví šelmy: “Nutí také všechny, malé i velké, bohaté i chudé… aby si nechali udělat na pravou ruku nebo na čelo znamení, takže nemůže nic koupit nebo prodat, kdo nemá jako znamení jméno té šelmy …”(Zj 13, 16n).

A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: stočtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu…

Potom se podívám – a hle: viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: “Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!”

Dozvídáme se o počtu zachráněných. Toto číslo vyvolává velmi často dohady. Je třeba si uvědomit, že i toto číslo je symbolické. Číslovka tisíc je číslem plnosti. Všech izraelských kmenů je dvanáct, a proto v každém kmeni se předpokládá dvanáct tisíc označených – tak vzniká číslo 144 000. Vyjadřuje plnost vykoupeného Božího lidu a současně jeho nepřehlednou velikost. V dalších verších mluví Jan o velkém zástupu, který by nikdo nespočítal. Pro křesťany je útěchou a nadějí, že Bůh zná nekonečné množství zachráněných.

Všichni andělé okolo trůnu, starci a čtyři bytosti padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: “Amen. Chvála, sláva, moudrost, děkování, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen.”

Nyní Jan objasňuje smysl útrap. Spása, která byla přislíbena, se má v budoucnosti naplnit. Zachránění stojí před trůnem a před Beránkem. Jejich roucha jsou bílá. Je tím míněna spása, která jim byla darována při křtu. Křesťané si ji uchovali i při pronásledování. Znamením jejich vítězství jsou palmové ratolesti. Svým voláním vyznávají: “Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!” Andělé, kteří jsou v nebeském sále, potvrzují vše voláním “amen”.

Tu na mne promluvil jeden ze starců a ptal se mě: “Kdo jsou tihle lidé v bílém rouchu a odkud přišli?” Odpověděl jsem mu: “Můj pane, to víš ty”. Řekl mi: “To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení: roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.

Prorokovi jde ve vidění o maloasijské křesťany. Přicházejí z velkého soužení. Obstáli ve velké zkoušce na konci času. Ke zkoušce patří pronásledování. Nyní následují slova útěchy, která Jan ve Zjevení několikrát opakuje: “A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet”. Jejich odměnou je tedy sám Bůh, který s nimi bude v úzkém společenství – podobně jako byl kdysi s lidem, který putoval pouští. Nejprve dojde k vysvobození z nedostatků, které ohrožují pozemský život, k ochraně před přírodními katastrofami: “Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoliv jiný žár. Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody” – povede je jako dobrý pastýř ke skutečně životodárným pramenům.

Všechny tyto výpovědi povzbuzují křesťany v těžkých dobách, protože jen s Kristem mohou zvítězit.

V neděli bude po druhém čtení následovat úryvek z desáté kapitoly Janova evangelia. V něm se Ježíš představuje jako pastýř. Říká: “Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jsou za mnou. Jí jim dávám věčný život” V závěru probíraného úryvku z Janova Zjevení jsme slyšeli o Beránkově vztahu k lidem, oblečeným do bílého roucha: bude je pást a vodit k pramenům živé vody.

Janovo evangelium ztotožňuje Ježíšovu činnost s působením Boha Otce. Ježíš říká o svých chráněncích: “nikdo mi je nevyrve z rukou” – a hned dodává: “z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo.” Podobně se vyjadřuje Janovo Zjevení: Bůh sám jim setře každou slzu z očí.

Vstupní modlitba 4. neděle velikonoční shrnuje tyto myšlenky v prosbu: “Všemohoucí, věčný Bože, tvůj Syn, Dobrý Pastýř tvého lidu, předešel nás do tvé slávy; posiluj jeho slabé stádce, aby došlo za svým vítězným Pastýřem do nebeské radosti.”

A modlitba po přijímání obměňuje tento obsah s ohledem na právě přijaté Kristovo Tělo a jeho Krev: “Dobrý Pastýři, pečuj s láskou o svůj lid, vykoupený tvou drahocennou krví, a nepřestávej mu dávat pokrm věčného života.”

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4