Zjevení v Bibli

Marie Klašková

 

Zvláštností a současně základem židovského a křesťanského náboženství je Boží zjevení v lidských dějinách. Mnohá další náboženství nic podobného neznají. Například buddhismus vychází z osvícení jednoho člověka – Budhy. Jiná náboženství sice nebeským zjevením začínají, ale zbytek se odehrával v životě legendárního hrdiny. V křesťanství je skutečným zjevením samotného Boha Ježíš Kristus.
Proč je zjevení tak důležité? Protože Bůh je Bohem skrytým, je nekonečně vysoko nad lidskými myšlenkami a od okamžiku lidského hříchu je člověku nepřístupným. On řídí naše kroky, ale my často nerozumíme cestě, po které nás vede. V knize Přísloví čteme: „Kroky muže určuje Hospodin,  jak by mohl člověk rozumět své cestě?“ (Př 20,24). Člověk si neumí udělat jasno ani v základních otázkách své existence, a proto se musí obrátit na toho, kterému skryté věci náleží. Ale ještě  dříve, než se člověk k Bohu obrátí, On sám oslovuje člověka. Bůh sám se zjevuje. Člověk o něm ví jen to, co mu Bůh sdělí. Již jsme si řekli, že Bůh ve Starém zákoně je Bohem skrytým. Nemůže být odhalen, pokud se neodhalí sám. Skutečnost zjevení je popsána několika slovními obraty. Například – ´Bůh se odhaluje´, ´dává se vidět´, ´dává se poznat´  nebo ještě obecněji ´Bůh mluví´. Reakce nebo postoj člověka na tyto Boží podněty je vyjádřena pojmy – vidět, prohlédnout, slyšet, poznat. Bůh se tedy dává člověku poznat a člověk ho má poznávat mnoha způsoby. Bůh pro své zjevení může použít cokoliv ze svého stvoření. Žádný z těchto prostředků však nemůže vyčerpávajícím způsobem vyjádřit Jeho plnost.
Nyní se budeme zabývat způsoby Božího zjevení.
Starověký Východ používal mnoha metod pro vyjadřování nebeských tajemství. Bylo to věštění, předpovědi, vykládání snů, zaklínání… Starý zákon si uchovává některé z těchto praktik. Bůh se přizpůsobuje nedokonalým schopnostem svého lidu a zjevuje se prostřednictvím těchto tradičních cest. Kněží se dotazují na Boží vůli prostřednictvím kamenů urim a tumim. Josef Egyptský vlastnil věštecký pohár a byl odborným vykladačem snů, časem se však začíná rozlišovat mezi Božími proroky a profesionálními věštci.
Bůh se může zjevit osobně. Ve Starém zákoně, zvláště pak v životě praotců, najdeme mnoho míst, kdy se Bůh projevuje jako člověk. V knize Genesis čteme o Noemovi, jak se všemi zvířaty nastoupil do archy a Bůh za nimi pak zavírá dveře: „Vcházeli samec a samice ze všeho tvorstva, jak Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel“ (Gn 7,16). Bůh také navštěvuje Abraháma v podobě tří hostů. Mluví s Abrahámem a se Sárou jako obyčejný člověk. Podobně když Bůh zápasil s Jakubem, projevoval se jako člověk. V První knize Mojžíšově (Gn 32,29) čteme: „Řekl: Nebudou tě už jmenovat Jakub, to je Úskočný, nýbrž Izrael, to je Zápasí Bůh, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem  i s lidmi a obstáls“ (Gn 32,29). Hospodin se podobně střetá s Mojžíšem při cestě do Egypta. A pak při přechodu Rudým mořem porazí egyptské vojsko.
Přímé vidění Boha je však vyhrazeno jen určitým zvláště vyvoleným bytostem. Mojžíš mohl vidět Boha tváří v tvář jen za určitých podmínek. Ve vidění proroků, bývá Bůh Bohem skrytým. Například Izajáš píše: „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové. Každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel“ (Iz 6,1-2).  V tomto vidění je tedy Boží tvář skryta serafy, kteří si také zahalují tvář, aby nebyli zničeni září jeho velebnosti. Proroci často ani nedovedou popsat, jakým způsobem se jim zjevení dostalo. Prorok Jeremiáš své povolání popisuje jen takto stručně:
„Stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě,
dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě,
dal jsem tě pronárodům za proroka.
Na to jsem  odpověděl: Ach Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec“ (Jr 1,4-6). Jeremiáš tedy neví, jak by popsal toto Boží zjevení, a proto jen píše – stalo se ke mně slovo Hospodinovo.
Jedním z prostředků, které Bůh pro své zjevení používá je sen. Rozdíl mezi přímým viděním a snem je v tom, že přímé vidění nepředpokládá ztrátu vědomí. Snu bývá často použito v příbězích praotců. Připomeňme si například Jakubův sen v Betelu: „Měl jsem sen. Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abraháma a Bůh Izákův.“ (Gn 28,12-13). Zjevení pomocí snu však bývalo předmětem kritiky ze strany proroků, kteří poukazovali na klamavost tohoto prostředku. Často jej totiž používali lživí proroci.
Bůh a Boží příkazy mohou být také zjevovány skrze anděly. Pro větší názornost si připomeňme událost, při které Abrahám chce obětovat svého syna. Když Abrahám na Izáka vztáhl ruku „v tom na něho z nebe volá Hospodinův posel: Abraháme, Abraháme! Ten odvětil: Tu jsem. A posel řekl: Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna“ (Gn 22,11-12). V tomto příběhu je Hospodinův posel totožný s Hospodinem. Jsou však i andělé, kteří mají za úkol člověku pomáhat. V knize Tobiáš nalezneme postavu anděla Refaela, který pomáhá Tobiášovi splnit jeho úkol. Tobiáš vyšel z domu a „nalezl Refaela, anděla, jak stojí před ním, ale nepoznal, že to je anděl Boží“ (Tob 5,4). Jakmile anděl splní svůj úkol, dává poznat svou totožnost Tobiášovi a jeho otci Tóbitovi. Říká jim: „Já jsem Refáel, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu“ (Tob 12,15). Zvláště  tedy v době babylónského zajetí a po něm se andělé stávají nezbytnými prostředníky mezi Bohem a člověkem. S anděly se často setkáme v knize Zachariáš, Job a hlavně v apokalyptické literatuře, jako je například kniha Daniel.
Bůh se zjevuje také v přírodě. Celé stvoření je Božím zjevením. Žalmista píše: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19,2). Také prorok Izajáš poukazuje na Boží stopy ve stvoření: „Kdo stvořil toto všechno? Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem. Má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“ (Iz 40,26).  V první kapitole První knihy Mojžíšovy a také ve 104. žalmu je podrobně vylíčeno celé dílo stvoření. Každá věc má svůj čas a své místo. Příroda se tak stává zrcadlem jediného a svrchovaného Boha. Je však jen jeho dílem, není s Bohem totožná.
Některé z přírodních živlů se stávají nástroji Božího zjevení. Je to například vítr. Pomocí větru se Bůh projevuje před bojem Davida s Pelištejci. Říká Davidovi: „Jakmile uslyšíš v korunách balzámovníků šelest kroků, tehdy si pospěš, neboť tehdy vyjde před tebou Hospodin…“ (2Sam 5,24). Hospodin se projevuje také pomocí hromu, který se nazývá  Hospodinovým hlasem: „Hospodinův hlas burácí nad vodami, zahřímal Bůh slávy, Hospodin nad mocným vodstvem“ (Ž 29,3). Další přírodní živel, kterého Bůh používá pro své zjevení, je zemětřesení a zvláště pak oheň. Ten svým jasem symbolizuje podstatu božství, protože Bůh je světlo. Například v hořícím keři se Hospodin zjevuje Mojžíšovi. Musíme však dodat, že přírodní živly často Boží přítomnost spíše doprovází, než že by ji přímo zjevovaly. Připomeňme si setkání Eliáše s Hospodinem na Chorebu: „Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm a vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně“ (1Kr 19,11-13). Přírodní živly jsou tedy hlavně znameními, která předcházejí Božímu zjevení.
Nejvíce a nejpřesněji se Bůh projevuje skrze slovo, které může mít podobu zákona, proroctví nebo mudroslovného výroku. Nejstarší zákony se nazývají ´slova´ – hebrejsky ´debarím´. Byly to krátké výroky, které vyjadřovaly příkaz nebo zákaz. Příkladem je Desatero, tedy slova, která vyřkl sám Bůh. V Druhé knize Mojžíšově, před předáním  Zákona, čteme: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Vytesej si dvě kamenné desky jako ty první. Já na ty desky napíšu slova, která byla na prvních deskách, jenž jsi roztříštil“ (Ex 34,1). Tato slova, tyto příkazy, vyřkl sám Bůh –  neváží se na žádný konkrétní případ, ale platí všeobecně. Slovo je tedy také Božím zjevením. Před předáním Desatera, jak čteme ve 20. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy, připomíná Bůh Mojžíšovi své činy. Ukazuje mu, co všechno pro člověka udělal.
Slova jsou charakteristická pro proroky. Bůh mluví skrze ně a tak zjevuje Izraeli své poselství. Všimněme si formule, kterou proroci používají pro vyjádření Hospodinova poselství. Říkají: ´Toto praví Hospodin…´. Stejná slovní formule se používá při vyřízení poselství svěřeného králem, které hlasatel nesměl nijak zaměnit. Říkalo se: ´Toto praví král…´.
Prorok Jeremiáš přijímá Hospodinovo slovo do úst: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“ (Jr 1,9). Prorok Izajáš přijímá Boží slovo do uší: „V uších mi zní slovo Hospodina zástupů.“ (Iz 5,9). Boží poselství, dané Izraeli skrze proroky, často vyvolávalo nepřátelství a pronásledování proroků. Prorok však byl člověk zcela oddaný svému úkolu a tak se stával určitým způsobem Božím zjevením. Například Ozeáš ukazuje na svém vlastním manželství vztah Izraele k Hospodinu. Takto tedy jasněji dokresluje své poselství a dodává mu větší působivosti.
V mudroslovné literatuře se nepíše o přímém Božím zjevení. Moudrost je darem Božím, ale opírá se o lidské schopnosti uvažovat, pochopit a rozumět. Kniha Přísloví k tomu říká:  „Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky, uchováš-li mé příkazy ve svém nitru,
Abys věnoval pozornost moudrosti a naklonil své srdce k rozumnosti,
Jestliže přivoláš porozumění a hlasitě zavoláš na rozumnost,
Budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech,
Tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha.
Neboť moudrost dává Hospodin, poznání i rozumnost pochází z jeho úst“ (Př 2,1-6).

Pro Starý zákon a Izraele je charakteristické Boží zjevení v dějinách. Bůh podivuhodným způsobem zasáhl při vyjití z Egypta. Pomáhal svému lidu obstát v bitvách při dobytí zaslíbené země. Boží jednání  se však neomezovalo na několik ohromujících zázraků, které jsou jen znameními Boží svrchovanosti a moci. Bůh se v dějinách projevuje neustále. Není mu cizí nic z toho, co se odehrává na zemi. I zdánlivé protiklady mají svůj význam. V knize Kazatel čteme: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání…“ (Kaz 3,1-2). Všechno však vede k jednomu cíli, kterým je Boží království. Dějiny se stávají zjevením skrze slovo. Bůh dává poznat svůj plán svým služebníkům prorokům. Téměř nepřetržitá posloupnost proroků ve Starém zákoně je zárukou trvalé přítomnosti slova.
Bůh se tedy člověku dává poznat. I přes to, že je Bohem skrytým a hříšnému člověku nepřístupným. Ve starozákonní době se zvláště praotcům zjevoval jako člověk nebo přímo – tváří v tvář – nebo prostřednictvím snu. Pro své zjevení a pro zjevení své vůle používal anděly, přírodu a přírodní síly. Nejvíce se však Božího zjevení dostávalo člověku skrze slovo Zákona, slova proroků a v mudroslovné literatuře. Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův je Bůh, který mluví ke svému lidu  a vede si jej dějinami.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2