J 18,1-19,41

Velký pátek

J 18,1-19,41

Marie Klašková

Vyprávění o smrti a vzkříšení Ježíše Krista je klíčovým textem všech evangelií. Jde také o nejstarší část každého evangelia, k níž se později připojovaly zprávy o Ježíšově životě a jeho působení. U Matouše a Lukáše nacházíme texty o Ježíšově narození a dětství. Janovo evangelium se v mnohém liší od tří synoptických evangelií. Najdeme v něm mimo jiné Ježíšovu řeč na rozloučenou, která je klíčem k pochopení významu jeho smrti a vzkříšení. Evangelista Jan chápe Ježíšovo utrpení jako cestu k vyvýšení a oslavení. Ježíš jde na smrt nejen zcela dobrovolně a vědomě, ale je dokonce pánem veškerého tohoto dění. Rovněž téma Božího království a Kristova královského postavení je překvapivě silným motivem, který prostupuje toto vyprávění. Celá teologie Janova evangelia je značně hluboká a komplikovaná, proto se v pašijích zaměříme jen na určité momenty, které odlišují Janovo vyprávění od vyprávění synoptiků.

Ježíš vyšel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní, on i jeho učedníci. To místo znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky. Jidáš si tedy vzal vojenskou četu a od velekněží a farizeů služebníky a šel tam s pochodněmi, s lucernami a se zbraněmi. Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „Já jsem to.“ Stál s nimi také zrádce Jidáš. Sotva jim tedy Ježíš řekl: „Já jsem to!“, couvli a padli na zem. Znovu se jich zeptal: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odpověděl: „Už jsem vám přece řekl, že jsem to já. Hledáte-li mne, tyto zde nechte odejít.“ To proto, aby se splnilo jeho slovo: „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“ Šimon Petr měl při sobě meč; vytasil ho tedy, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten sluha se jmenoval Malchus. Ježíš však Petrovi řekl: „Zastrč meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“

V Janově evangeliu nemá zahrada název, víme o ní jen to, že se nacházela „za potokem Kedron“. Jde o místo, které bylo známé všem účastníkům následujících událostí. Jan vynechává vyprávění o spících učednících. Jidáš přichází s nesourodou skupinou, kterou tvoří četa římských vojáků (tu sice mohlo tvořit až 600 vojáků, ale tolik by se jich zřejmě do zahrady ani nevešlo) a služebníci velekněží a farizeů. Velká skupina je jednak nepravděpodobná a historicky nepřesná, ale stejně jako v celém Janově evangeliu i v pašijovém příběhu je historická přesnost podřízena Janovu teologickému záměru.

V Janově pojetí neřídí celé dění Jidáš, ale sám Ježíš, který věděl, co má přijít. Ježíš je sice zrazen polibkem, odveden a vyslýchán. Pozoruhodně však je iniciátorem dialogu. Ptá se: „Koho hledáte?“ Jako odpověď se dvakrát opakuje: „Ježíše Nazaretského“. Je zajímavé, že toto označení najdeme v Janově evangeliu zde a pak už jen na začátku evangelia – při setkání Ježíše s Natanaelem (J 1,46). Ježíš odpovídá „já jsem to“, což může připomínat starozákonní zjevení Boha: „jsem, který jsem“. Všichni, kteří tvoří skupinu, která přišla Ježíše zatknout (židé i římští vojáci), padají na tvář. Před bezmocným Ježíšem padají ti, kteří mají moc a prostředky ho zatknout. Evangelista chce zdůraznit: Dokud Ježíš sám nebude chtít, nezmocní se ho. Se stejnou svrchovaností pak vystupuje, když brání své učedníky a nechá zatknout jen sebe. Odmítá Petrovu zbrklou aktivitu, chce split Otcovu vůli a přijmout utrpení.

Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše a svázali ho. Napřed ho vedli k Annášovi. Annáš totiž byl tchán Kaifáše, který byl v tom roce veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který dal židům radu: „Je lépe, když jeden člověk umře za lid.“ Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem. Tento učedník se znal s veleknězem, proto vešel s Ježíšem do veleknězova dvora; Petr však zůstal u dveří venku. Ten druhý učedník, který se znal s veleknězem, vyšel tedy ven, promluvil s vrátnou a přivedl Petra dovnitř. Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“ On odpověděl: „Nepatřím.“ Stáli tam sluhové a strážci velerady, kteří si rozdělali oheň, protože bylo chladno, a ohřívali se. Také Petr u nich stál a ohříval se. Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem nemluvil tajně. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem říkal.“ Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál přitom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“ Annáš ho pak poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi. Šimon Petr stál u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nepatříš také ty k jeho učedníkům?“ On zapíral: „Nepatřím.“ Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“ Petr to však znovu zapřel. Vtom právě kohout zakokrhal.

V synoptických evangeliích vedou Ježíše ke Kaifášovi, u Jana je odveden ke Kaifášovu tchánovi Annášovi. Ten byl veleknězem v letech 6–15 a ve své době měl velký vliv. Zatím nedochází k výslechu, ale Annáš se vyptává Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš hovoří nejprve o charakteru svého učení, teprve pak o učednících jako o svědcích jeho nauky. Slova „vždycky jsem učíval v synagoze…“ naznačují činnost Ježíše jako učitele. Do políčku od služebníka velerady vtěluje Jan židovské odmítání Ježíše a nesouhlas s ním. Odkazem na Ježíšovy učedníky může evangelista pomýšlet i na konkrétní situaci adresátů svého evangelia, kteří byli opakovaně podezříváni, pronásledováni a podrobováni výslechům.

Ježíše doprovází Šimon Petr a jiný učedník. Názory na to, kdo se může skrývat za „jiným učedníkem, se značně rozcházejí. Víme o něm, že se znal s veleknězem. Někteří ho ztotožňují s apoštolem Janem, jiní s Lazarem. Jednoznačnou odpověď však nenajdeme. Ježíšovo setkání s Annášem je zarámováno příběhem o Petrově zapření. Zatímco Ježíš stojí suverénně před žalobci, Petr ho zapírá. Scéna se v mnoha detailech odlišuje od vyprávění synoptiků. Petr je výslovně tázán na svůj vztah k Ježíšovi nejprve vrátnou, pak služebníky velekněze – jeden z nich je příbuzným zraněného Malchuse. Petrova odpověď vrátné je převrácením Ježíšových slov ze zahrady: „nejsem, nepatřím“. Petr, který chtěl svého Pána následovat až na smrt, ho najednou zapírá ze strachu před lidmi. Odkazem na kohoutí kokrhání evangelista taktně připomíná Ježíšovu dřívější předpověď Petrova zapření (J 13,37n).

Od Kaifáše vedli Ježíše do vládní budovy. Bylo časně ráno. Sami do vládní budovy nevstoupili, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka.

Pilát tedy vyšel k nim ven a zeptal se: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ Odpověděli mu: „Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!“ Židé mu odpověděli: „My nemáme právo nikoho popravit.“ Tak se totiž mělo splnit Ježíšovo slovo, kterým naznačoval, jakou smrtí zemře.

Pilát se vrátil do vládní budovy, dal Ježíše předvolat a zeptal se ho: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je to pravda?“

Po těch slovech vyšel zase ven k židům. Řekl jim: „Já na něm neshledávám žádnou vinu. Je však u vás zvykem, abych vám k velikonočním svátkům propustil jednoho (vězně). Chcete tedy, abych vám propustil židovského krále?“ Oni znovu začali křičet: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl zločinec.

Potom Pilát vzal Ježíše a dal (ho) zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho.

Pilát vyšel znovu ven a řekl židům: „Hle, dám vám ho vyvést, abyste uznali, že na něm neshledávám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel s trnovou korunou a v rudém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Když ho však uviděli velekněží a služebníci, začali křičet: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Pilát na to řekl: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Syna Božího.“ Když Pilát uslyšel to slovo, ulekl se ještě více.

Vešel proto zase do vládní budovy a zeptal se Ježíše: „Odkud jsi?“ Ježíš mu však nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit, a že mám moc dát tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“

Pilát se proto snažil ho propustit. Ale židé křičeli: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“

Jak Pilát uslyšel ta slova, nařídil vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném Kamenná dlažba, hebrejsky Gabbatha. Byl den příprav na velikonoce, kolem poledne. Pilát řekl židům: „Hle, váš král!“ Ale oni se pustili do křiku: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ Pilát jim namítl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, ale jen císaře!“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován.

V synoptických evangeliích tvoří vrchol procesu Ježíšovo mesiánské vyznání při výslechu před veleknězem Kaifášem s následným rozsudkem smrti. V Janově evangeliu spočívá veškerý důraz na soudním jednání před Pilátem, který je soudní instancí, na které spočívá rozhodnutí o výsledku procesu. Jan zřetelně ukazuje meze soudní moci. Obě strany – Pilát i židé neustále působí ve vzájemné závislosti, přitom však bojují proti sobě. Židé chtějí Ježíšovu smrt, Pilát ho chce osvobodit. Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že Ježíš je pasivní obětí sporu mezi židy a Pilátem. Ovšem i zde je Ježíš pánem situace, nedá se vyvést z míry a vše má ve svých rukou.

Soud se skládá z úvodu a sedmi krátkých scén, které se odehrávají uvnitř nebo vně vládní budovy a závěru. Pomocí sloves vyjadřujících pohyb popisuje evangelista, jak Pilát nebo Ježíš přichází či odchází. Jakoby paralelně probíhají dva soudy. Jeden se odehrává při setkání římského úředníka Piláta s židy, druhý při setkání Piláta s Ježíšem. Rozhodující otázkou je, jak Pilát a židé odpoví na Ježíšovu královskou hodnost. Pouze prostřední, scéna neobsahuje pohyb ani dialog. Ježíš je v ní korunován trním, oblečen jako král a ironicky pozdravován: „Buď zdráv, židovský králi“.

Hned v první scéně, odehrávající se venku před palácem, který byl sídlem římského místodržitele, mají židé jasno. Ježíš je zločinec a zaslouží smrt. Vypravěč připomíná Ježíšovu předpověď o tom, jakou smrtí zemře: „až bude ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (J 12,32). Ježíš neumírá za sebe, ale proto, aby shromáždil rozptýlené Boží děti. Druhá scéna se odehrává uvnitř a Pilát vede dialog s Ježíšem ohledně království a Ježíšova královského postavení. Pilát si u Ježíše ověřuje, zda je král židů. Takto mohl otázku formulovat pouze pohan. Žid by se ptal na krále Izraele. Ježíš nemůže jednoduše odpovědět ano, protože taková odpověď by mohla být zavádějící. Jeho království a panování nemá s pozemskými představami nic společného. Pilát nemůže porozumět Ježíšovým slovům. Každý z obou účastníků dialogu je ovlivněn svými představami, které se však nepotkávají. Míjejí se zde dva diametrálně odlišné světy – podobně jako v Ježíšově rozhovoru s Nikodémem. Rozhovor zakončuje Pilát otázkou: „Co je pravda?“ Od tohoto okamžiku Ježíš o sobě a svém poslání mlčí – i před Pilátem. V další scéně se Pilát opět obrací na židy. Na rozdíl od synoptiků nabízí možnost amnestie pro vězně u příležitosti velikonočních svátků. Barabáš, skutečný politický vzbouřenec, dostává přednost před Ježíšem, nespravedlivě nařčeným z politického buřičství. Ačkoliv je Pilát přesvědčen o Ježíšově nevině, ze strachu a bezmoci propouští zločince Barabáše. Po nešťastném pokusu o Ježíšovo propuštění sahá Pilát po jiném prostředku. Ježíše nechá zbičovat a zesměšnit pomocí trnové koruny a pláště – doufá v soucit žalobců. V další scéně nechá Pilát Ježíše předvést před lid s královskými insigniemi a známou větou: „Hle člověk“. Pilát zde podruhé prohlašuje, že Ježíš je nevinný. Ani toto prohlášení, ani pohled na zmučeného člověka nemění ovšem názor davu, který křičí: „ukřižuj ho“. Evangelista Jan – na rozdíl od synoptiků – ponechává Ježíšovi „královské oblečení a korunu“ a tak jde Ježíš na kříž oblečen jako král. V další scéně se Pilát ve strachu opět vrací do vládní budovy. Při druhém setkání s Ježíšem mu pokládá základní otázku janovské christologie: „Odkud jsi?“ Nedostává však žádnou odpověď. Pilát se chvástá před Ježíšem svou politickou mocí a vládou nad jeho životem a smrtí. Ježíš však namítá, že ten, kdo ho vydal, má větší vinu. Pilát si musí uvědomit, že moc nad životem i smrtí pochází shora. Ježíš tak nepřímo odpovídá i na otázku „odkud jsi?“ Při svém posledním pokus Ježíše osvobodit používá Pilát výhrůžky a vede debatu ohledně přítele císaře, z níž je cítit ohrožení samotného Piláta. Strach o své postavení ho vede k rezignaci. Pilátova role v celém procesu je pozoruhodná. Skutečnost, že podle evangelisty je celá událost chápána jako Boží vůle, nezbavuje Piláta jeho osobní odpovědnosti a viny, která spočívá v tom, že i proti svému přesvědčení odsoudil a nechal popravit nevinného člověka. Hlavní vinu na Ježíšově smrti nesou velekněží a žalobci, kteří Ježíše vydali. Musíme si však uvědomit, že nikdo nemá právo chápat podíl tehdejších židovských autorit na Ježíšově smrti jako kolektivní vinu všech tehdy žijících židů nebo Židů vůbec. Z historie víme, k jakým neštěstím židovského národa vedlo toto chápání. V poslední scéně zasedá Pilát na soudcovskou stolici a vynáší rozsudek.

Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním ještě dva jiné, každého po jedné straně, a Ježíše uprostřed. Pilát dal také zhotovit a připevnit na kříž nápis v tomto znění: „Ježíš Nazaretský, židovský král“. Tento nápis četlo mnoho židů, protože místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Proto židovští velekněží říkali Pilátovi: „Nepiš: `Židovský král‘, ale: `On tvrdil: Jsem židovský král.’„ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem!“ Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, každému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.“ Tak se měl splnit výrok Písma: `Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali.‘ Právě tak to vojáci udělali. U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal.

Podle Janova evangelia si Ježíš sám nesl kříž. Jan nezná postavu Šimona z Kyrény. Ježíš je ukřižován na místě zvaném Lebka spolu s dvěma muži, kteří nejsou, na rozdíl od synoptiků, označeni jako zločinci. Pozornost se soustřeďuje na Ježíše, který je uprostřed, přičemž samotné ukřižování je popsáno s maximální stručností. Důležitý je nápis „Ježíš nazaretský, král židovský“, který je napsán jazyky, používanými v Římské říši: latinsky, řecky, hebrejsky. Ježíšova královská hodnost je takto vyhlášena pro všechny – Ježíš na kříži přitahuje všechny k sobě.

Evangelista jmenovitě zmiňuje Kristovy nejbližší, kteří stáli pod křížem: Byla to jeho matka, Marie Magdalská, Marie Kleofášova a milovaný učedník. „Od té chvíle“, doslova „v tu hodinu“ se přítomný učedník ujímá Ježíšovy matky. Na mnoha místech v Janově evangeliu se mluví o „hodině“, která má přijít. Vrcholnou hodinou je chvíle ukřižování, je klíčovou situací celého evangelia. Ježíš ví, že přichází konec. Na yzopu mu podávají houbu naplněnou octem. Ve Druhé knize Mojžíšově (Ex 12,22–23) je Izraelitům přikázáno, aby potřeli veřeje svých domů i příčný trám nade dveřmi krví zabitého beránka. Yzop přitom sloužil jako nástroj, kterým bylo možno obřad vykonat. Těsně před svou smrtí ochutná Ježíš ocet z yzopu. Můžeme v něm zahlédnout Božího beránka, který prolil krev pro záchranu svého lidu.

Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma: `Ani kost mu nebude zlomena.‘ A na jiném místě v Písmu se říká: `Budou hledět na toho, kterého probodli.‘ Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber. Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do (pruhů) plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat. Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko.

Příprava na Velikonoce vyžadovala, aby ukřižovaní byli odstraněni z místa umučení. Ježíšův bok je proboden kopím, vychází krev a voda. Evangelista zaznamenává svědectví o této události. Jde o osobní svědectví, které nemá v evangeliích obdoby. Ježíš je nepochybně mrtev. Evangelista Jan předpokládá, že jeho adresáti znají svátostný význam vody při křtu a i vína při slavení Eucharistie. Neviděli Krista na vlastní oči, proto potřebují očité svědectví. Ježíš stále přítomen v křesťanských svátostných znameních.

Vypravěčova zpráva o Ježíšově pohřbu uzavírá pašijový příběh. Vystupují zde dva tajní Ježíšovi učedníci – Nikodém a Josef z Arimatie. Jeden si vyžádá svolení k pohřbu, druhý obstará materiál k balzamování. Společně pomažou a zavinou Ježíšovo tělo. Podle synoptiků se již balzamování nestihlo a ženy je měly dokončit ráno po uplynutí svátečního dne. Ježíš byl Pilátem prohlášen za krále, korunován jako král, zemřel pod nápisem „židovský král“. Zvláštním způsobem jedná jako král na kříži, zakládá nový Boží lid, je pomazán a uložen v novém hrobě jako král.

Myrha je přírodní pryskyřice, aloe je vonné dřevo. Sto liber je zhruba 33 kilogramů. Směs byla v podobě prášku rozetřena mezi lněná plátna, aby se zabránilo rozkladu a zápachu. Vše se odehrávalo v zahradě – vždyť celé pašijové vyprávění začalo v zahradě. Zahrada i lněná plátna budou hrát důležitou roli v následující kapitole, která je svědectvím o Kristově vzkříšení a jeho setkání s učedníky.

 

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2020 >>
    púsčpsn
    31 1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 1 2 3 4