Žid 4,14–16; 5,7–9

Velký pátek

2. čtení – Žid 4,14–16; 5,7–9

Petr Chalupa

Novozákonní list Židům představuje ve své druhé části (4,14–10,31) Ježíše jako nebeského velekněze. Úryvek, vybraný jako 2. čtení pro liturgii Velkého pátku, uvádí nejprve první tři verše této druhé části a pak volně pokračuje třemi verši 5.kapitoly, které jsou ukázkou nauky o veleknězi Ježíšovi.

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání.

V myšlenkovém postupu listu Židům nacházíme před tímto textem poměrně dlouhý výklad, pojednávající o odsouzení těch, kteří zůstali zatvrzelí a neuvěřili. V kontrastu k tomuto obsahu přichází nyní slovo o spáse. Autor listu hovoří v první osobě množného čísla. Dává tak najevo přesvědčení celé církve a vtahuje i nás do svého uvažování. Tvrdí, že pro nás hříšníky začíná spása právě tím, že v Ježíšovi máme takového velekněze, jaký bude popsán v následujícím textu. Říká o něm, že prošel až do nebe. Myslí se tím, že překonal vzdálenost mezi člověkem a Bohem, a proto je skutečně „vynikající“.

Autor listu nás vyzývá k vyznání, které je projevem víry. Ve víře byli už první křesťané přesvědčeni, že Ježíš z Nazareta je Boží syn. Vztah Syna k Otci znamená dosažení nejvyšší možné blízkosti vůči Bohu. A s ohledem na celý list Židům, ve kterém se důkladně probírá vztah andělů k Bohu ve srovnání s Ježíšovým vztahem k Bohu, musíme dodat, že tento vztah Syna k Otci je nesrovnatelný s jakýmkoli jiným vztahem.

 

Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.

Proč si můžeme být jisti svou spásou? Velekněz Ježíš „má soucit s námi, slabými“. Naše slabost spočívá v tom, že můžeme podlehnout pokušení, a tak se dopustit hříchu. Pokušení znamená přezkoušení člověka po stránce mravní nebo existenciální, které může pocházet od Boha (ne nadarmo se modlíme: „neuveď nás v pokušení“), od zlých mocností (Ježíšovo pokušení v evangeliích) nebo také ze zkušenosti s utrpením, které vedlo k popření Boha. Ježíš prožíval v lidském těle náš pozemský život. Byl tedy rovněž vystaven různým pokušením, ale ve všech obstál bez toho, že by se dopustil hříchu. Proto je pro kněžskou službu vybaven mnohem lépe, než byli starozákonní kněží.

Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

Spolu s naším veleknězem, který pronikl do nebe, máme překonat vše, co nás od Boha odděluje a předstoupit před něho. „Důvěrou“ se v této souvislosti myslí jak právo na svobodný přístup k Bohu, tak i odvážné uskutečnění této možnosti. Přistoupit „k trůnu milosti“ znamená zakusit znovu Boží milosrdenství, které nás mocí Ježíšovy prolité krve očišťuje od všech slabostí a hříchů. Po vyznání víry se nám ve křtu otevřel přístup k Bohu. Opětovným přilnutím k Bohu ve víře se nyní obnovuje naše společenství s ním. Nadále nám sice hrozí, že podlehneme nějakému pokušení. Tím naléhavěji potřebujeme být vybaveni milostí, protože „potřebujeme pomoci“.

V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.

Ježíš jednal jako velekněz, který přináší oběť. Podle mnoha žalmů může být obětí také naléhavé volání k Bohu v modlitbě. Na rozdíl od starozákonních kněží obětoval však Ježíš sám sebe. Ve své lidské slabosti a bezmocnosti volal sice k Bohu, který ho „mohl od smrti vysvobodit“, ale byl vyslyšen zvláštním způsobem. Bůh dopustil, aby Ježíš zemřel na kříži. Podle starověké představy ho nechal sestoupit mezi mrtvé. Nato však následoval rozhodující krok: Bůh „vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše“ (Žid 13,20). Když se Ježíš ztotožnil s touto Boží cestou, k níž patřilo také utrpení, naučil se poslušnosti vůči Božím plánům. Tak dospěl k dokonalosti, která umožňuje, aby byl zdrojem spásy pro všechny, kteří se učí poslušnosti podobně jako se on – tím, že se ztotožňují s Božím plánem o svém životě, v němž může mít své místo i utrpení.

Na Velký pátek se čtou Janovy pašije. Neuslyšíme v nich sice následující úryvek z 12. kapitoly Janova evangelia, ale pokusme se přesto zamyslet nad tím, v čem je tento text blízký úryvku z listu Židům. Ježíš zde říká: „Teď je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od této chvíle? Ale právě kvůli té chvíli jsem přišel. Otče, oslav své jméno.“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím“ (Jan 12,27–28).

 

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2020 >>
    púsčpsn
    29 30 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 31 1 2